Jiným projevem specifického hladu, který po dlouhou dobu trýznil lidstvo, jsou bezpochyby kurděje. Kurděje jsou známy od nejstarších dob. Hippokrates mluví ve svých spisech o odporné nemoci, která vyvolává časté krvácení a vředy dásní. Všude, kde člověk dosáhl určitého stupně civilisace a tím také umělé výživy složené z pokrmů konservovaných a zpracovaných, objevují se občas kurděje. Za války, při dlouhých cestách po moři a při hospodářských krisích se vždy objevily kurděje, aby rozšířily řadu lidských utrpení: krvácení, podlitiny na nafialovělé kůži, strašný zápach hnijících dásní.
Plinius vypráví, že za války o Germanii v prvním století našeho letopočtu byly oddíly Římanů zničeny na březích Rýna strašnou nemocí, nazývanou tehdy stomacace (vředovitý zánět úst), jejíž popis naprosto souhlasí s kurdějemi. V celém středověku se kurděje vyskytovaly vždy za křižáckých tažení a za pravidelných velkých hladů. Nejtemnější kronika kurdějí byla však napsána v renesanci v období, kdy se rozšiřoval zeměpisný obzor světa. Oběťmi byli neohrožení námořníci, kteří se vrhali do dobrodružství, aby poznali moře, která ještě nikdo nezbrázdil, a země, do nichž ještě nikdo nepronikl. V 15. a 16. století se posádky plachetnic obávaly daleko více kurdějí než bouře. Za dlouhých nekonečných plaveb vyprávěly se smutné historie této nemoci, historie o lodích, které byly nalezeny opuštěné, plující k záhubě, jejichž celá posádka zemřela na kurděje. Tyto historie nebyly pouhými legendami: za cesty velkého portugalského plavce Vasca da Gamy při první námořní expedici, která v roce 1497 dosáhla země Indů, řádily kurděje tak prudce, že na každé ze čtyř lodí výpravy mohlo často pracovat stěží půl tuctu námořníků. Více než 100 mužů zahynulo strašnou epidemií. Camõens nám podává dokonalý popis této nemoci a připisuje její příčinu výživě a zkaženým potravinám používaných na lodi.
Při jedné cestě Krištofa Kolumba na Nový svět v prvních letech 16. století se stala zajímavá příhoda, která měla velký význam v historii této strašné nemoci. Několik portugalských námořníků, kteří byli těžce nemocní a plně si uvědomovali, jaký temný osud je čeká, žádalo kapitána, aby je nechal v klidu zemřít na pustém ostrově, kolem něhož loď plula. Kolumbus jejich požadavku vyhověl, a nemocní byli zanecháni na onom ostrově. Očekávajíce jistou smrt, živili se listím, ovocem a lesními plody, jichž tam byla hojnost. Za několik měsíců se loď do těchto míst vrátila. Kapitán spatřil na ostrově signály. Když přistáli, shledal, že všichni námořníci, kteří zde byli ponechání, aby v klidu zemřeli, jsou živí a kypí zdravím. Byli zázračně vyléčeni čerstvými potravinami, kterými se živili. Ostrov, kde se událo toto zázračné zmrtvýchvstání lidí odsouzených k smrti kurdějemi, ležel v tropické oblasti na 12o severní šířky. Dnes se právě pro onu příhodu jmenuje tento ostrov Curaçao, neboť Curaçao znamená v portugalštině „vyléčení“: ostrov zázračného vyléčení kurdějí.
O několik let později se něco podobného přihodilo mužstvu francouzského kapitána Jacquese Cartiĕra. Tento kapitán plul v r. 1936 do Saint-Laurentu v Kanadě. Všichni námořníci byli postiženi kurdějemi. Avšak na radu tamějších Indiánů dal Cartiĕr pro své mužstvo dopravit na loď čaj z borového jehličí. Všichni nemocní se zázračně uzdravili. Bohužel tyto skutečnosti zůstaly téměř nepovšimnuty a déle než dvě století kurděje tvrdošíjně šířily zkázu na všech lodí, brázdících vlny oceánů.
V 17. a 18. století platila největší daň na lidských životech Anglie – královna moří. Chirurg na lodi anglického královského loďstva „Salisbury“ se jednoho dne rozhodl udělat podobný pokus, jako udělal dr. Takaki s japonským mužstvem. Dr. Lind rozdělil nemocné na lodi „Salisbury“ do několika skupin, z nichž každé určil jiný druh výživy složený z obvyklé výživy na lodi, k níž vždy připojil nějakou další potravu. Zpozoroval, že skupina, k jejíž výživě přidal pomeranče a citronovou šťávu, se z kurdějí rychle vyléčila. Předepsal tedy námořníkům britského královského loďstva na cestách denní dávky citronové šťávy. Kurděje se daly na ústup. Avšak tajemství tohoto vyléčení a biologické důvody, které zachránily Kolumbovy námořníky na Curaçau, Cartiĕrovu posádku v Kanadě a anglické námořníky na sedmi mořích světa, bylo objasněno teprve ve 20. století. Norští lékaři Host a Frölich vyvolali v roce 1907 pokusně kurděje u morčat tím, že je krmili sušenou stravou, a uzdravili je pak čerstvou potravou. Tyto pokusy s jistotou dokázaly, že nemoc byla vyvolána nedostatkem protikurdějové látky, jež je obsažena v citronové šťávě, pomerančích, zelí atd. Maďaru Szentu Györgyimu a Američanu Charlesu Kingovi se podařilo tuto látku isolovat a zjistit, že to je kyselina ascorbová, tj. vitamin C. Rostliny rovníkových a tropických oblastí jsou na tuto látku bohaté, a proto jsou kurděje v těchto místech vzácné, a naopak často se vyskytují ve studených oblastech, kde je nedostatek rostlinstva.
*
Nedostatek vitaminu D se projevuje dvěma typickými nemocemi: rachitidou a osteomalacií. Rachitis je dětská nemoc, jejímž příznakem je pokřivení dlouhých kostí, obzvláště kostí u nohou, deformace lebečních kostí, jejichž objem abnormálně roste, dále anemií a trvalou únavou. Ostomalacie je forma rachitis u dospělých. Projevuje se hlavně značným měknutím kostí, které se pod váhou těla ohýbají, a bolestmi, které tento zjev vyvolává. Rachitis se vyskytuje již od pravěku u obyvatel jak mírných, tak i studených pásem. V maďarských rovinách byly vykopány kostry z dob římských výbojů 1. století našeho věku. Prozkoumání těchto koster ukazuje, že již tehdy se tato nemoc vyskytovala velmi často, tak často, že maďarský antropolog Mora tvrdil, že všichni obyvatelé Pannonie z této doby, kteří měli velmi křivé nohy, sloužili u jezdectva. Brzy bylo pozorováno, že tato nemoc napadala zejména severní země, kde je málo slunečního svitu, a že řádila především mezi dětmi nejchudších tříd. Po prvé tuto nemoc, v Anglii velmi rozšířenou a od té doby ve světě známou pod jménem anglická nemoc, úplně popsal anglický lékař Gilson v roce 1660. Ve skutečnosti však rachitis není jen výsadou Angličanů. V roce 1921 dokázali severoameričtí specialisté Hess a Unger, že dvě třetiny dětí v New Yorku jevily známky rachitidy různého stupně a že v černošských a italských čtvrtí byla touto nemocí prakticky postiženy všechny děti. Dr. W. Aykroyd tvrdí, že před první světovou válkou ze dvou dětí narozených v Paříži bylo jedno rachitické.
Rachitis byla známa již velmi dávno, a stejně tak byl znám, alespoň ze zkušenosti, prostředek, jak se jí vyhnout nebo jak ji léčit užíváním oleje z tresčích jater nebo delším působením slunce. Zdá se, že Norové, kteří touto nemocí mimořádně trpěli, neboť žili ve stále oblačném podnebí, používali s úspěchem oleje z tresčích jater. Někteří vědci soudí, že užívání tohoto zázračného, ale odporně páchnoucího oleje bylo základem nezkrotné energie Vikingů, kteří v VIII. a IX. století ovládli moře severu a dobyli si velkou říci. Výzkum, který za první světové války provedl anglický lékař Mellamby a hned poté americký lékař Mac Collum, objevil v některých olejích a tucích antirachitický vitamin – vitamin D, regulátor přeměny vápníku a fosforu, jejichž nedostatek může vyvolat rachitis. Studie Windhausovy a Stembookovy dokázaly, že ultrafialové záření slunečního světla za pomoci jistých tělísek v lidské kůži – sterolů – je schopno vyrábět tento vitamin. Tyto objevy vysvětlují, proč je nemoc rozšířena v některých oblastech a v některých společenských třídách. Jasně vysvětlují důvod častějšího výskytu nemoci v těch zeměpisných oblastech, kde je málo slunečního záření, a mezi třídami nejhůře živenými, jimž se nedostává ani tuků, jako másla, ani rybího oleje, aby mohly uspokojit svou potřebu vitaminu D. V tropických oblastech, kde je hojnost slunečního záření, avitaminosa D neexistuje téměř vůbec ani u nejchudších tříd, neboť slunce aktivující steroly v kůži člověka působí jako skutečný roh hojnosti a rozdává vitamin jako manu. Bohužel v určitých zvláštních případech se i v těchto oblastech – ze společenských důvodů a pro náboženské nebo morální předsudky – tento velký zdroj života ztrácí a avitaminosa D nastupuje s celou řadou zhoubných následků. V severní Indii se velmi běžně vyskytuje osteomalacie u žen z vysokých společenských tříd, které se podle mohamedánského zvyku „Purdah“ nesmějí vystavovat slunci a čerstvému vzduchu. V Číně se stejná věc objevovala u žen z těch nejzámožnějších tříd.
V dalekých jižních zemích měli obyvatelé Polynesie před dvěma stoletími vynikající tělesnou stavbu a mimořádnou fysickou odolnost, která z nich činila Vikingy Tichého oceánu, velké plavce a rybáře. Při svém zvyku žít na čerstvém vzduchu a neustále polonazí získávali ze slunečního světla tolik vitaminu D jako skuteční Vikingové z lovu tresek v severních mořích. Avšak jednoho dne přišli francouzští kolonizátoři 18. století se svými katolickými misionáři, kteří ve jménu morálky nádherná nahá těla pokryli tlustým oděvem a takřka přes noc je připravili o tento blahodárný zdroj vitaminů. Došlo k tragickému zjevu: tento silný a zdravý lid začal náhle chabnout, trpět rachitidou a byl doslova vyhuben. Ze 100 000 obyvatel, kteří žili na ostrovech Marquises, zůstalo jich dnes pouze 12 000. Na Havaji, Tahiti a ostrovech Guam civilisace domorodé obyvatelstvo prakticky vyhladila. Pouze na ostrovech Fidži, Samoa a Wallis se domorodci proti těmto novotám morálky vzbouřili, nadále se oblékali pouze do zástěr a využívali blahodárného slunce. Na těchto ostrovech, kde vitamin D nikomu nechybí, se obyvatelstvo vyvíjí jako dříve a jeho počet vzrůstá.
Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956
