Podívejme se nyní, jak působí na duševní stav jiný typ hladu, který je méně zjevný, ale za to působí déle a trvaleji – chronický hlad nebo nedostatek ve výživě. Zatím co akutní hlad vyvádí člověka z rovnováhy a vyvolává obvykle nenormální vzrušení, chronický hlad vyvolává spíše depresi a apatii. Lidé, kteří trpí chronickým hladem, ztrácejí v krátké době chuť k jídlu, pocit hladu a necítí již pobídku, která vší silou nutí člověka k činu. Obyvatelstvo chronicky podvyživené si nedostatek výživy již téměř neuvědomuje, neboť jeho chuť k jídlu je slabá a někdy téměř žádná. Aby podvyživení měli chuť k jídlu, musí často před jídlem používat dráždidel výrazných chutí, jako je pepř apod. K tomu dochází na příklad v Mexiku. Antropolog Ramos Espinosa tvrdí, že obyvatelé této země, aby přemohli svůj nedostatek chuti k jídlu, doslova si vypalují ústa i žaludek pepřem, aby vyvolali reflex vylučování slin, který je podobný reflexu vyvolávanému při dobré chuti k jídlu.
Při pokusu v laboratoři jsme měli možnost ověřit si tuto ztrátu chuti k jídlu, vyvolanou určitými druhy specifického hladu tím, že jsme krmili myši stravou zdánlivě normální, jíž však chyběly některé aminokyseliny, podstatná součást bílkovin. Tímto pokusem chuť k jídlu u zvířat okamžitě velmi nápadně poklesla. Teprve když k této stravě bylo přidáno několik miligramů některých aminokyselin, začaly myši znovu dravě žrát. Podobně se obyvatelé Dálného Východu spokojí hrstí rýže denně, Mexičané prostou „tortillou“ z kukuřice a šálkem kávy a lidé od Amazonky, pracující ve svém „seringalu“, jedí ráno kaši z maniokové mouky, kterou jedí i večer, když se vracejí do svého „ranča“. Tento zjev vysvětluje zároveň nedostatek ctižádosti a iniciativy těchto obyvatel, kteří fakticky žijí jen na okraji světa. Jiný důvod pro pokoru východních národů, pro fatalismus některých nejnižších tříd v Indii a strašlivou lehkomyslnost některých latinskoamerických národů není třeba hledat.
Jiným rysem lidí chronicky vyhladovělých je melancholie. O nějakých malencholických rasách, o nichž hovoří někteří sentimentální a povrchní sociologové, nelze mluvit vážně. Jsou národy, které jsou melancholické z hladu a jež často nedovedou rozveselit ani povzbudivé účinky alkoholu. Smutek mexického Indiána na příklad je důsledek jeho chatrné výživy, založené na kukuřici, a tento smutek nemůže rozptýlit ani „pulqué“, jež má silný obsah alkoholu.
A naopak Francouzi vděčí za svou chvalně známou veselost a přívětivost tomu, že jejich strava je v normálních dobách hojná a dobře vyvážená. Asi tak rok po poslední válce jsme měli příležitost být ve Francii svědky zvláštního zjevu, který tuto domněnku potvrzuje. Jednoho krásného slunečního rána odjížděl z jednoho pařížského nádraží na venkov vlak plný dětí. Z vozu stojícího na vedlejší koleji jsme měli možnost pozorovat chování těchto dětí několik minut před odjezdem. Jejich vážnost, nedostatek bezprostředního veselí a ticho, které zachovávaly, bylo tak zvláštní, že v tomto krásném dnu působilo přímo tragicky. Pozorovali jsme děti se zvýšenou pozorností a už při pohledu na jejich hubené a bledé tvářičky a uvadlou a šedou kůži nám bylo jasné, že se díváme na následky hladu. Tyto malé děti veselé galské rasy ztratily všechnu svou životní radost v hořkém boji proti hladu.
Co se týká pohlavní funkce, tu chronický hlad – specifický nebo skrytý – působí zcela jinak než hlad akutní, který potřebu pohlavního života snižuje. U lidí, kteří trpí trvale podvýživou, se naopak projevuje zvýšené pohlavní vzrušení a zesílená plodnost. Toto zesílení rozplozovací schopnosti u lidí chronicky vyhladovělých se vysvětluje složitým pochodem, při kterém hrají úlohu také momenty psychologické. Psychologicky způsobuje chronický hlad zvýšení pohlavní činnosti jako pochod vzruchové kompensace. Všichni psychologové jednomyslně uznávají, že za normálních podmínek existuje mezi těmito dvěma pudy – pudem k jídlu a pudem rozplozovacím – jakési soutěžení.
Když jeden z těchto pudů ochabne, druhý okamžitě zesílí. Chronický hlad – hlavně hlad po bílkovinách a některých vitaminech – způsobuje ztrátu normální chuti k jídlu, a proto dochází k oslabení pudu k jídlu a převládne pud rozplozovací. U člověka chronicky vyhladovělého je chuť k jídlu otupená a je jakoukoli potravou snadno uspokojena, takže tento člověk může svůj zájem obrátit k činnosti jiné na potravě nezávislé. První druh činnosti, která se tu nabízí, a to nejen svou hierarchií biologické povahy, ale především jako sociologická kompensace, je činnost sexuální.
Právě na tomto psychologickém momentu je založena přílišná smyslnost některých lidí a některých tříd, které žijí ve stavu chronické podvýživy. Tento psychologický moment však vyvolává rovněž zvláštní poměr mezi nedostatečnou výživou a indexem plodnosti. Chovatelé dobytka již dávno pozorovali, že některá zvířata zůstávají neplodná, jsou-li dobře živena, a že stačí omezit po nějakou dobu jejich potravu, aby svou plodnost znovu obnovila. Tato skutečnost však neměla velký ohlas ve vědeckém prostředí. Dnes naopak máme k disposici údaje ze systematických pokusů a pozorování, jež nám umožňují pochopit vztah mezi výživou a plodností a vliv částečného nedostatku ve výživě na zvýšení rozplozování určitého druhu živočichů. Je to nedostatek bílkovin, který tím, že vyvolává nedostatek některých nezbytných aminokyselin, působí velmi silně na rozplozovací schopnost zvířat.
Dokazují to také sensační pokusy doktora Slonakera, které však dodnes nedosáhly takového ohlasu, jaký zasluhují. Tento vědec, který sledoval rozplozovací činnost u skupiny myší, jež byly po šest generací živeny podle různých systémů, lišících se od sebe obsahem bílkovin, zpozoroval, že systém na bílkoviny bohatý, tj. s obsahem bílkovin vyšším než 18 % všech kalorií, byl po všech stránkách nevhodný pro rozplozování druhu, neboť zvětšoval neplodnost, zpožďoval dobu plodnosti u samiček a snižoval počet vrhů i počet mláďat při každém vrhu. Některá čísla z jeho pokusu mluví tak jasně, že zaslouží, aby byla podrobně citována. Slonaker zaznamenal, že myší samci podrobení systému, který obsahoval pouze 10 % bílkovin v celkové kalorické dávce, stávali se neplodní v poměru 5 %, když však dávka bílkovin v systému byla zvýšena na 18 – 22 %, neplodnost dosahovala poměru 22 – 40 %. Když byla stejným způsobem zvýšena dávka bílkovin ve vyživovacím systému samiček, index neplodnosti se ze 6 % zvýšil na 23-38 %. Stejně zajímavé jsou rozdíly mezi počtem mláďat u různých skupin myší.
Při 10 % bílkovin každá myš vrhne průměrně 23,3 mláďat: při 18 % bílkovin 17,4 mláďat, při 22 % pouze 13,8, Tati čísla naprosto jasně dosvědčují, že podle toho, jak ve vyživovacím systému stoupá obsah bílkovin, rozplozovací schopnost klesá, ačkoli odolnost novorozenců se zvětšuje stejně jako procento těch, kteří se udrží při životě. V závěru vidíme, že velké dávky bílkovin zaručují odolnější rasu, jejíž úmrtnost je proto menší, ale počet mláďat při každém vrhu klesá, kdežto při vyživovacím systému, chudém na bílkoviny, příroda počet jednotlivců zvyšuje, aby umožnila pokračování života daného druhu. Totéž se děje u lidí. Lidé, jejichž plodnost je největší, jsou ti, kteří mají ve své normální stravě nejslabší obsah plnohodnotných bílkovin živočišného původu. Nejvyšší indexy porodnosti jsou zaznamenány u některých národů na Dálném Východě, v Africe a Latinské Americe, kde poměr živočišné stravy, která je zdrojem plnohodnotných bílkovin živočišného původu, nedosahuje ani 5 % celkové stravy. Naopak index nejslabší porodnosti najdeme u národů západní Evropy, Spojených států, Austrálie a Nového Zélandu, kde poměr pokrmů živočišného původu dosahuje těchto čísel: 17 % (západní Evropa), 25 % (USA) a 36 % (Austrálie a Nový Zéland).
Chceme-li seřadit země s vysokým koeficientem porodnosti – nad 30 – s hlediska zeměpisného, vidíme, že jsou to vesměs tropické země, jejichž zeměpisné i hospodářské podmínky nejsou vhodné ani k výrobě, ani k spotřebě bílkovin živočišného původu. Rozhodujícím činitelem, který ovlivňuje plodnost v těchto zemích, je převážně rostlinná strava. Srovnáme-li koeficienty porodnosti a spotřebu bílkovin živočišného původu na celém světě, vidíme, že mezi těmito dvěma činiteli je přímý vztah, že plodnost klesá podle toho, jak stoupá index spotřeby bílkovin.
Na zakončení této kapitoly uvedeme přehled zemí, jejichž koeficienty porodnosti jsou velmi rozdílné, od nejvyšších až po nejnižších, a které tento vztah naprosto jasně dokazují. (Jsou to průměrné koeficienty z let 1940 až 1945).
Z tohoto pozorování a z těchto čísel můžeme učinit závěr, že nadměrné rozmnožování určitého druhu je vlastně rovněž formou specifického hladu, jedním z nejpodivuhodnějších projevů všeobecného hladu.
