V Jižní Americe neexistuje ani jediná země, jejíž obyvatelstvo by bylo úplně ušetřeno následků hladu. Všechny trpí touto strašnou pohromou. V některých oblastech se však hlad projevuje silněji a v jiných oblastech méně nápadně. Podle druhu hladu můžeme rozdělit Jižní Ameriku na dvě části: pásmo A – kde výživa je krajně špatná a kde se hlad kvantitativní slučuje se zvláštními specifickými nedostatky kvalitativními; pásmo B – jehož vyživovací podmínky nejsou tak špatné a kde existuje pouze specifický hlad po určitých výživných látkách, ačkoli výživa je kvantitativně dostačující.
Pásmo A zabírá ¾ povrchu kontinentu a zahrnuje tyto oblasti: Venezuelu, Kolubii, Peru, Bolivii, Ecuador, Chile, severozápadní a nejjižnější část Argentiny, západní polovinu Paraguaye a severní polovinu Brazílie.
Pásmo B se rozkládá na východě kontinentu mezi 20. až 40. stupněm šířky a zabírá území středozápadní a jižní Brazílie, paraguayské území na východ od řek Paraguay a Uruguay a oblast severovýchodní Argentiny.
V prvním pásmu, které má obrovské přesně ohraničené pásy monokultur, jako je kukuřice na severu, maniok v povodí Amazonky, kukuřice ve středu kontinentu, brambory v oblasti And, maniok v Chacu a kukuřice v severozápadní Argentině, tam všude je vyživovací systém nedostatečný, neúplný a špatně vyvážený.
Tato výživa je nedostatečná svým obsahem energie, je nevyrovnaná, protože má nadměrnou dávku škrobů a více nebo méně nedostatečnou dávku bílkovin, minerálních solí a vitaminů.
Nedostatečná kalorická hodnota potravy je dosti všeobecná a objevuje se ve všech oblastech tohoto pásma. Při průzkumu, který jsme před druhou světovou válkou provedli v severovýchodní Brazílii, v oblasti monokultury cukrové třtiny, zjistili jsme, že průměrná denní strava činila přibližně 1700 kalorií. Domorodý dělník seringueiro, který žije v džungli pralesa v povodí Amazonky a sbírá kaučuk, dostává denní stravu o obsahu 1800 - 2000 kalorií. Státní bolivijská komise pro výživu odhadla, že průměrná denní dávka kalorií v Bolívii činí 1200 kalorií. Specialisté v Kolumbii a v Ecuadoru odhadli normální výživu v těchto dvou zemích na 2000 a 1600 kalorií. Průzkum provedený v Chile ukázal, že 50 % obyvatelstva nespotřebuje 2400 kalorií denně a 10 % tohoto obyvatelstva jich spotřebuje pouze 1500.
Tato čísla jsou strašně nízká a vyjadřovala by nejstrašnější hlad, kdybychom jako srovnání pro fysiologické lidské potřeby v této oblasti vzali celkový základ 2800 – 3000 kalorií denně. Na štěstí však situace není ve skutečnosti tak tragická. Především proto, že tyto jihoamerické oblasti mají většinou, jak jsme již viděli, rovníkové nebo tropické podnebí, které zpravidla snižuje celkovou výměnu látek i výměnu látek při tělesné námaze, což způsobuje značné snížení vydané energie u jednotlivce. Dále pak proto, že zdroj energie u tohoto obyvatelstva je poněkud vyšší, než uvádějí statistiky. Rozdíl je možno vysvětlit tím, že různé skupiny nejprimitivnějšího obyvatelstva pojídají různé výživné látky, jejichž složení je téměř vždy neznámé, a proto je specialisté nepojímají do svých výpočtů při určování kalorické hodnoty vyživovacího systému. Mimo to se určitá část spotřebovaných pokrmů ve státních statistikách neobjevuje, protože tyto potraviny jsou vyráběny a spotřebovávány na místě pro vlastní zásobování nejvíce vzdálených skupin obyvatel žijících polofeudálním způsobem života. Jenom tak je možno vysvětlit zdánlivý zázrak, že toto obyvatelstvo žije, aniž se u něho projevují zřetelné známky krajní podvýživy, přestože jeho výživa se podle statistických údajů o výrobě a spotřebě silně přibližuje systému koncentračních táborů.
*
To dobře ukazuje případ Bolívie. Vyživovací komise této země odhadla průměrnou spotřebu jídla na osobu denně na 1200 kalorií, při čemž za základ brala statisticky podchycené zásoby poživatin. Kdybychom se tedy opírali o tak neuvěřitelně nízkou spotřebu energie, museli bychom shledat tuto zemi téměř vyčerpanou a její obyvatelstvo by bylo neodvolatelně odsouzeno k rychlému vyhynutí; skutečnost však tuto domněnku nepotvrzuje. K normální výživě bolivijského rolníka patří zcela určitě složky, které statistiky nemohou zaznamenat a které odborníci neberou v úvahu. V každém případě však tato výživa zdaleka nedosahuje celkového množství energie, které by i v tropických rovníkových oblastech stačilo krýt denní spotřebu člověka. Nelze také zapomínat, že v této oblasti nedostatečné výživy žije mnoho lidí i v oblastech mírných a studených, jako jsou náhorní planiny And nebo střed a jih Chile. Těmto kvantitativním nedostatkům se organismus snaží přizpůsobit tím, že zmenšuje výdaje své energie a brzdí svou normální chuť k jídlu. Ale nedostatek kvalitativní je daleko závažnější. Na prvním místě je nedostatek bílkovin, které by poskytly nezbytné aminokyseliny k rozvoji a životní rovnováze organismu. Nedostatek bílkovin je v této oblasti dost silný a vyplývá hlavně z malé spotřeby ochranných pokrmů živočišného původu: masa, ryb, mléka, sýrů a vajec. Průměrná spotřeba těchto produktů v této oblasti patří skutečně k nejnižším na světě a je hluboko pod stanoveným minimem. Průměrná spotřeba masa nedosahuje 30 kg na osobu ročně a v některých krajinách zůstává hluboko pod tímto průměrem. Na příklad jestliže v brazilské oblasti, kterou zahrnujeme do tohoto pásma, dosahuje spotřeba masa téměř 40 kg, činí v Ecuadoru jen 18 kg a v Peru jen 14 kg. Srovnáme-li tato čísla s oblastmi lépe živenými, jako je Kanada (60 kg), Spojené státy americké (59 kg), jih Brazilie (70 kg), Argentina (136 kg), projeví se nám nedostatek spotřeby masa v tomto sektoru jižní Ameriky velmi ostře.
Průměrná spotřeba ryb je v těchto končinách rovněž nedostatečná. Je pravda, že v povodí Amazonky jsou dík mimořádné rybnatosti této velké řeky hlavní součástí místní výživy ryby a že v některých pobřežních oblastech a při ústí jiných jihoamerických řek žije obyvatelstvo téměř obojživelně, bydlí takřka na vodě a zabývá se lovem mořských zvířat. V těchto případech se pak nedostatek bílkovin poněkud zmírňuje, což se okamžitě projevuje lepší fysickou stavbou a vyšší postavou u obyvatel těchto končin, nemizí však úplně.
Postup konservace ryb stejně jako obvyklé metody lovu jsou velmi primitivní. Z toho vyplývá krajně nízký výtěžek, a to i ve vodách, které mají mimořádné množství ryb. V Chile je spotřeba ryb velmi široká, neboť země má téměř 2500 mil pobřeží a velké reservy pro chov ryb, přesto však nečiní více než 5 kg na hlavu ročně. V zemi, kde se jí málo masa a i mléka se pije velmi málo, je toto číslo, značící jediný zdroj plnohodnotných bílkovin, zřejmě nedostačující. Toto číslo je směšně nízké, srovnáme-li je se spotřebou ryb v Japonsku (33 kg) nebo v Anglii (20 kg). Toto nevyužití bohatství mořské výživy v Jižní Americe nás nijak neudivuje; díky údajům FAO je nám známo, že rybolov na celé jižní polokouli není ani dnes důležitou hospodářskou složkou a jeho produkce činí pouze 2 % světového výlovu ryb, který je výhradním privilegiem severní polokoule.
Pokud jde o jiné zdroje plnohodnotných bílkovin, jako je mléko, je index spotřeby v těchto jihoamerických zemích rovněž strašlivě nedostačující. V brazilském povodí Amazonky není spotřeba mléka téměř žádná, neboť nedosahuje ani 8 litrů na hlavu ročně. Ve všech ostatních zemích tohoto pásma, pokud jsou k disposici statistické údaje, je průměrná spotřeba téměř nedostatečná: 11 l v Peru, 14 l v Chile, 26 l v Ecuadoru a 38 l ve Venezuele. Jenom v Kolumbii a v Paraguayi je spotřeba vyšší a dosahuje 68 l a 126 l. Srovnáme-li však tato čísla se spotřebou v Severní Americe (110 l), v Dánsku (164 l) a ve Švýcarsku (263 l) v normálních dobách, můžeme si učinit představu, jak nedostatečný je v tomto jihoamerickém pásmu přísun bílkovin z mléka. Spotřeba sýrů a vajec je rovněž až na konci sloupců světové spotřeby. Průzkum provedený dr. Baldem v roce 1938 ve Venezuele ukázal, že 50 % dětí venkovských krajů ve středu země nepije nikdy mléko, 59 % nejí maso a 80 % nejí vůbec vejce.
Náš průzkum v severovýchodní Brazilii ukázal, že pouze 19 % rodin, u nichž byl průzkum proveden, pije mléko a že spotřeba sýrů a vajec není prakticky žádná.
Normální zdroje bílkovin v tomto pásmu jsou nejčastěji kukuřice, fazole, některé hlízy a oddenky, jež, jak známo, zdaleka neobsahují bílkoviny vysoké biologické hodnoty, které by mohly organismu poskytnout nezbytné aminokyseliny. V celé této oblasti jen málo lidí spotřebuje 50 % stanovené výše živočišných bílkovin.
Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956
