Nedostatek bílkovin v této oblasti se projevuje především opožděným růstem a abnormálně nízkou postavou u většiny jedinců. V Bolívii, kde nedostatek bílkovin je zvláště silný, mají děti zcela nedostatečnou váhu již při narození. Podle profesora Luise Sotela, bývalého ředitele Ústavu pro výživu v La Paz, váží 60 % dětí narozených v tomto městě při narození méně než 2,70 kg. Normální váha se však ohybuje od 3 do 3,5 kg. Kromě toho má 35 % těchto dětí délku značně pod normál. Podle přísných antropologických měřítek stanovených Morrisem Steggaerdem je postava obyvatel tohoto pásma jednou z nejmenších na americkém kontinentě. Z nedostatku bílkovin vyplývají ještě jiné následky, i když se neprojevují tak zjevně jako v některých oblastech Dálného Východu nebo Střední Ameriky, kde nedostatek je takřka absolutní. Otoky z částečného nebo celkového hladu a průjmy tak časté v oblastech, kde výživa se skládá téměř výhradně z rýže (Čína a Indočína) nebo z kukuřice (Mexiko), jsou v Jižní Americe podkládány za klinickou zvláštnost, neboť jednotvárnost výživy je přece jen trochu menší. Je však běžné, že se u dětí objevuje dystrofie z výživy, jejíž příčinou je zcela jistě nedostatek bílkovin a jiných základních výživných látek. Podle zprávy předložené na první latinskoamerické konferenci o výživě vykazuje 73,3 % obyvatel města Limy, hlavního města Peru, klinické příznaky těchto nedostatků. Děti z nejchudších sociálních tříd v severovýchodní Brazílii, které mají vzhled dětí dobře živených a mají i větší váhu než děti tříd živených lépe, trpí ve skutečnosti podle laboratorních testů skrytým nedostatkem bílkovin: hladina bílkovin v jejich krvi je v naprosté nerovnováze a jejich vyšší váha je způsobena větším zadržováním vody a větší hydratací tkání, která předchází fázi zjevných otoků.
Ve výživě těchto lidí zjišťujeme ve srovnání se slabým obsahem bílkovin naopak příliš silnou dávku uhlohydrátů. Škroboviny – obilniny, hlízy a oddenky – jsou největší spotřebou v tomto zeměpisném pásmu a často je jich v jednom a témže vyživovacím systému sdruženo několik. Z toho plyne ono nadměrné množství uhlohydrátů na újmu indexu bílkovin a tuků. Výživa, která se až na 80 % skládá z uhlohydrátů, se v tomto pásmu vyskytuje velmi často. Tato naprosto nevyvážená strava má velký vliv na strašlivé rozšíření beri-beri a jiných zhoubných forem avitaminosy B1, i když přísun tohoto vitaminu je zdánlivě dostačující. Ve skutečnosti nedochází v tropickém podnebí k větší spotřebě vitaminu B1, jak se po dlouhou dobu věřilo, ani k nadměrné ztrátě výživných látek následkem silného pocení. Nadměrná dávka uhlohydrátů prostě vyžaduje větší spotřebu vitaminu B1 k tomu, aby organismus tyto uhlohydráty strávil. Když se tak neděje, objevují se stavy, které můžeme nazvat relativní avitaminosa nebo nepoměr mezi vitaminem B1 a uhlohydráty.
Z onemocnění vyvolaných nedostatkem minerálů je nejznámější nedostatek vápníku, železa a jodu v teplých a vlhkých nížinách a dále nedostatek chloridu sodného (soli). Hlavní příčinou tohoto nedostatku je to, že půda většiny tropických zemí je chudá na minerály, takže i rostlinné produkty mají všeobecně v těchto zemích nižší obsah minerálů než podobné druhy pěstované na jiné půdě, na minerály bohatší.
Jiným důležitým činitelem je malá spotřeba čerstvé zeleniny a ovoce u většiny obyvatel této oblasti. U nejchudších tříd se tato spotřeba prakticky rovná nule. Stará tradice výživy obyvatel Iberského poloostrova, kteří tyto země kolonizovali, byla úplně zapomenuta. Tato výživa byla bohatá na zeleninu a ovoce, na chutné a jemné plody, pečlivě pěstované v zelinářských zahradách a ovocných sadech, jak to zavedli Arabové na Iberském poloostrově a po nich převzali Portugalci a Španělé. Dnes jsou v těchto jihoamerických zemích čerstvé ovoce i zelenina na stole dělníků nebo rolníků velmi vzácné. Proti požívání ovoce existuje dokonce celá řada pověr a lidových omezení, což činí jeho spotřebu ještě těžší i tam, kde hospodářské poměry by koupi ovoce dovolovaly.
Nedostatek vápníku se vyskytuje v celém pásmu a zasahuje všechny sociální třídy: průměrná spotřeba tohoto minerálu nedosahuje ani 50% čísla doporučovaného odborníky pro výživu (0,8 g denně). V severovýchodní Brazílii činí denní spotřeba vápníku kolem 0,4 g. Počítá se, že podobná spotřeba je i v Kolumbii. Profesor Santa Maria, vedoucí katedry výživy na škole veřejného zdraví v Santiago de Chile, odhaduje denní spotřebu vápníku ve své zemi na 0,49 g na osobu a odbornice pro otázky výživy Ema Rehová při úzkostlivě prováděném průzkumu v Paraguayi dospěla k závěru, že spotřeba vápníku v hlavním městě země dosahuje 0,29 g a ve venkovské oblasti (Piribeby) 0,36 g. Přestože index vápníku je tak tragicky nízký, je rachitis v největší části tohoto pásma klinickou zvláštností. Ani v povodí Amazonky, kde denní spotřeba vápníku je pod 0,26 g, rachitis prakticky neexistuje. Vzácnost této nemoci v rovníkových tropických oblastech je dnes všeobecně uznávanou skutečností. Dr. Rigoberto Aguillar vyšetřil 10 000 dětí žijících na náhorní rovině v Mexiku a shledal různé druhy nedostatku ve výživě, ale ani jediný případ zjevné rachitidy, a to jak při klinickém, tak i při roentgenovém vyšetření, které vždy může ukázat i zastaralé formy této nemoci. V Portoriku, které je jednou z nejpodvyživenějších zemí amerického kontinentu, nenalezla dr. Lydia Robertsová u těchto podvyživených dětí rovněž žádný výskyt rachitidy. V pásmu Jižní Ameriky, které právě studujeme, se rachitis vyskytuje ve velké míře jedině v Chile, a především mezi chudými dětmi v jižních oblastech země – oblastech položených od obratníku co nejdále na jih, kde proto sluneční záření není tak silné, aby mohlo zabránit rachitidě jako v jiných zemích, kde hojnost vitaminu D tvořeného kožní fotosynthesou zabraňuje výskytu této nemoci, přestože spotřeba vápníku není dostačující.
Rachitis je tedy vzácná, ale zato se vyskytují velmi často zubní kazy. Někteří domorodí obyvatelé, jako např. obyvatelé náhorních planin v Bolívii, kteří mají výborné zuby, unikají zubnímu kazu, aniž máme tu nejmenší představu o tom, co tuto antropologickou přednost způsobuje. Naopak v Chile má domorodé obyvatelstvo i míšenci velké množství zubních kazů. Výskyt kazů u školáků se pohybuje od 40 do 75 %. Dr. Ema Rehová poznamenala, že ve venkovských oblastech Paraguaye „se jen zřídka vidí dospělý člověk, který by měl zdravé zuby. Mladí lidé mají vždy málo zubů a staří jsou téměř všichni úplně bezzubí.“
Jiný nedostatek, který bolestně doléhá na zdraví obyvatel Jižní Ameriky, je nedostatek železa. Jeden z přímých následků tohoto nedostatku je typ hypochromické a mikrocytostní anemie, který je v této oblasti všeobecný a byl dlouho přisuzován přímému působení tropického podnebí. To, co odborníci pro tropické krajiny nazývali na počátku století „tropická hypoxie“, není nic jiného než anemie způsobená nedostatkem železa ve výživě. Ve většině oblastí Jižní Ameriky výživa totiž neobsahuje více než 10 nebo 15 miligramů železa potřebného k denní výrobě krevního barviva. Nadto je v mnoha těchto zemích – zvláště v oblastech tropických a rovníkových – verminosa tak všeobecná, že je vážnou příčinou tohoto druhu anemie. V celém povodí Amazonky napadá verminosa více než 90 % místního obyvatelstva. Podle zprávy bývalého ministra zdravotnictví Bolívie je 98 % Bolivijců nositeli parasitů ve svých vnitřnostech. Ve Venezuele dosahuje výskyt verminosy podle údajů Rockefellerovy nadace 95 %.
Výživa, která obsahuje nedostatek železa, a červi, kteří mohou otrávit krev ve vnitřnostech a znesnadnit tak trávení výživných látek, způsobují, že se v tomto zeměpisném pásmu setkáváme s vysokým procentem lidí anemických. Ve městě São Salvador (Bahia) dostoupilo procento školáků zasažených tímto druhem anemie téměř 40 %. Když byla k jejich výživě přidána přísada železa, klesla tato hranice ve 4 měsících sotva na 3 %, což jen potvrzuje, že původem nemoci je nedostatek určitých látek.
V oblastech, kde tato nemoc dosahuje větší síly, je možno pozorovat podivný zjev geofagie nebo geomanie – zvyk jíst zem, což je podle našeho názoru projevem specifického hladu – hladu po železe. Při rozboru země, která je v Brazílii pojídána jako potrava, jsme mohli potvrdit skutečnost, kterou pozoroval již Cobert v Tunisu a Batz v Kongu, že jde obyčejně o půdu, která má vysoký obsah železitých solí.
Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956
