Kretenismus štítné žlázy z nedostatku jodu projevuje se v různých oblastech tohoto pásma, z nichž všechny jsou ve vnitrozemí a od pobřeží odděleny pohořím. Jsou to zony, kde půda a voda jsou mimořádně chudé na jod. Země, v nichž nemoci štítné žlázy řádí nejvíce, jsou Paraguay, Bolivie a Argentina, i když se nemoc v ostatních zemích někdy také objevuje, avšak méně často. V Brazílii existuje kretenismus štítné žlázy hlavně na jihu, který patří do pásma B, o němž budeme mluvit dále.
V Paraguayi bylo u školáků z třiceti pěti různých větších měst zjištěno 28 % případů. V oblasti Itá tento výskyt stoupl až na 72 %, kdežto v jiných oblastech Santo Inacio zůstal hluboko pod celostátním průměrem. V Bolivii řádí tato nemoc místně ve všech provinciích, ale nejvíce je postižena provincie Chuquisara, kde zasahuje téměř 90 % obyvatelstva. V provincii Pichincha a Babura v Ecuadoru trpí strumou 70 % obyvatel, a školáků v některých obcích až 100 %. Jinou oblastí, kde struma je mimořádně častá, je severozápadní Argentina. Nedostatek jodu se zde spojuje ještě s řadou jiných nedostatků. Je to skutečně jedna z nejpodvyživenějších oblastí Jižní Ameriky, kde známky podvýživy jeví se až 80 % dětí. Kromě toho se v této oblasti konsumuje mimořádné množství alkoholu a cocy, což jen přispívá k úpadku lidského organismu vyvolaného poruchou štítné žlázy.
Nemocní strumou vykazují ve všech těchto oblastech jasné známky fysické i duševní degenerace: nenormální růst, endokrinní nanismus (trpasličí vzrůst), částečné i celkové deformace, slabomyslnost, idiotství; častým zjevem tu jsou rovněž hluchoněmí. Je to fakticky jedna z nejhorších nemocí z nedostatku, která může vyhubit celé skupiny obyvatel.
Nedostatek chloridu sodného je značně rozšířen ve všech nížinách tropické části kontinentu, kde podnebí je teplé a více méně vlhké, což nutně vyvolává nadměrné pocení, jímž se vyčerpávají reservy chloridu sodného v organismu.
Jak jsme již viděli, každý litr potu obsahuje 2-3 g soli, a ve dnech velkého horka, kdy tělo ztrácí 8-10 l potu, způsobuje toto pocení denní ztrátu téměř 20 g chloridu sodného. V některých oblastech, jako v severovýchodní Brazílii, se obvykle používá soleného masa, solených ryb a jiných zdrojů chloridu sodného, což zhoubné následky pocení zmirňuje a chrání před nedostatkem tohoto minerálu. Avšak v jiných oblastech, jako je povodí Amazonky, kde spotřeba soli je nepatrná, tento nedostatek existuje trvale. Indián v povodí Amazonky soli téměř vůbec nepoužívá, neboť jeho oblíbeným kořením je pepř. Tato nerovnováha výživy způsobuje prudký pokles sodíku v krvi a organické lymfě a naopak zvyšuje obsah draslíku. Z tohoto nedostatku pak vznikají příznaky nemoci, která způsobuje nervové deprese a celkové ochabnutí svalstva.
Zásah tropického podnebí, jež působí na metabolismus sodíku a způsobuje jeho relativní nedostatek, je jedním z mála důkazů o přímém a nepříznivém vlivu podnebí na člověka. Avšak i v tomto případě je třeba poznamenat, že vliv podnebí není něčím, proti čemu se nedá nic dělat, a že přiměřeným vyživovacím systémem může být úplně odstraněn. Stačí, aby výživa byla obohacena o správnou dávku soli, a oslabující vliv tropického podnebí se přestane projevovat.
Jaký je tedy důvod, že běloch se unaví rychleji než černoch nebo Indián? Důvodů může být více, avšak jedním z nepopiratelných činitelů tohoto zásadního rozdílu je skutečnost, že Indián a zvláště černoch ztrácí mnohem menší množství chloridu sodného než běloch. A tím že ztrácejí méně sodíku, se domorodci při stejné svalové námaze unaví mnohem méně.
Nedostatek sodíku je tudíž krajně důležitým problémem v hospodářském a sociálním životě lidí žijících v tropických a rovníkových oblastech. Silně ovlivňuje způsob výživy, oblékání i práce. Je to problém rasy, podnebí a kulturních zvyků.
Nedostatečný vyživovací systém tohoto jihoamerického pásma, který je po celý rok téměř úplně jednotvárný a skládá se ze 4 nebo 5 druhů potravy, vzbuzuje u odborníka ve výživě na první pohled dojem, že by zde musel nalézt nezměrné množství nedostatků vitaminů. Průzkum výživy tohoto obyvatelstva, provedený v různých zemích Jižní Ameriky, však tuto domněnku úplně vyvrací. Tím nechceme říci, že tyto vyživovací systémy poskytují skutečně nezbytné dávky vitaminů a že s tohoto hlediska mohou být pokládány za systémy vyrovnané. Zdaleka ne: tyto systémy, při nichž je v potravě nedostatek vitaminů, způsobují většinou jen částečné strádání bez typických klinických příznaků a bez vysloveného stavu avitaminosy.
V omezeném rozsahu a za výjimečných podmínek vznikají avitaminosy v místních nebo epidemické formě. Skutečnost, že vyživovací systém je celkově omezen kvantitativně, a do určité míry také to, že místní obyvatelé spotřebují mnoho přísad, koření a omáček připravovaných z divokých rostlin, vytváří ochranu před stavem akutního nedostatku.
Nedostatek tuku, mléka a čerstvé zeleniny v obvyklé výživě tohoto pásma způsobuje nutně určitý nedostatek vitaminu A. Xerofthalmie a keratomalacie, projevy tohoto nedostatku, jsou přesto vzácné a vyskytují se jen sporadicky. Ve skutečnosti určité místní zdroje v každé oblasti mohou do jisté míry organismu tento vitamin poskytnout. Na příklad v severovýchodní Brazílii požívá smíšené obyvatelstvo hodně oleje z dende (Elais guineensis), což je palmovník přenesený z Afriky, který dává olej obsahující průměrně 1000 jednotek betakarotenu na kubický centimetr.
Hojné používání maté v Argentině napravuje nedostatek vitaminu A, jak to dokázal rozbor provedený za vedení profesora Pedra Escudera.
Nedostatek vitaminu A se nejčastěji projevuje opožděným růstem a kožními potížemi, jako je hyperpigmentace a hyperkeratosa, podobná těm, které zjistili Frazer a Wu u některých obyvatel Číny.
Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956
