Přestože v oblastech, kde se pěstuje manioka, kukuřice a rýže, je dostatek látek obsahujících B-komplex, typické projevy tohoto nedostatku, jako beri-beri, pellagra a ariboflavinosa, nejsou časté. Beri-beri se velmi rozšířila v povodí Amazonky za kaučukové horečky, která trvala od roku 1870 do roku 1910. Beri-beri se rozšířila proto, že zemědělská výroba v této oblasti se soustředila výhradně na sklizeň latexu, takže veškeré čerstvé potraviny zmizely. V tomto hospodářském období, kdy kaučuk tvořil někdy až 28 % brazilského vývozu, táhl k Amazonce silný proud přistěhovalců. Byli to vesměs dobrodruzi, kteří se hnali za vidinou, že přes noc zbohatnou při těžbě „černého zlata“, tohoto drahocenného latexu, které teklo jako krev z ran stromů po celém údolí Amazonky. Prales si však dal draze zaplatit smělost těchto průkopníků, kteří chtěli tropickému lesu vyrvat proklaté bohatství – jeho sladkou pomstou byla beri-beri.
Statistiky, které by nám mohly přesně říci, kolik lidí zahynulo v bažinách Amazonky a kolik lidských trosek bylo po řece dopraveno do přívětivější země a mírnějšího podnebí, v němž by se mohli vyléčit z beri-beri a melancholicky zapomenout na proklatý sen o bohatství – takové statistiky neexistují. Kroniky o historii kaučuku udávají, že nejméně 50 % obyvatelstva pohybujícího se podél Amazonky bylo zasaženo tímto druhem nedostatku ve výživě.
Tato epidemie, která stála tolik životů a která znemožnila využití konjunktury kaučukové horečky v povodí Amazonky, je úzce spjata s charakteristickými hospodářskými a sociálními podmínkami. Základním činitelem byl činitel ryze hospodářský. Od okamžiku, kdy bylo objeveno zpracování kaučuku, dosáhl kaučuk pohádkových cen na světových trzích. Jeho cena neustále stoupala a všechno obyvatelstvo v povodí Amazonky, jak domorodé, tak i přistěhovalci, nezabývalo se ničím jiným, než že všechnu činnost soustředilo na sklizeň drahocenného latexu. Rybolov byl ochromen, stáda opuštěna a odplavena povodněmi, zemědělství ustrnulo, protože nebylo rukou, které by se jím zabývaly, bohaté místní zdroje vyschly a ve výživě této oblasti nastala strašlivá krise. Výživa se skládala pouze ze sušených pokrmů a z konserv dovezených z dalekých krajin: sušené maso neboli charque, „corned beef“, jako kameny tvrdé nebo zklihovatělé fazole, mouka z manioku, loupaná rýže, konservy, suchary, čokoláda a alkoholické nápoje dovezené přímo z Evropy. Byla to výživa naprosto nesprávná, bez jakékoli čerstvé potravy, která se velmi podobala výživě na starých plachetnicích, kde beri-beri již tolik řádila. Když tato nemoc napáchala strašlivé škody, proti nimž se lékařské a hygienické prostředky té doby projevily jako neúčinné, bez zřejmých důvodů se zastavila, aniž to bylo možno vysvětlit, neboť tehdy se myslelo, že jde o nemoc nakažlivou. Bylo to v době, kdy brazilský kaučuk přestal být monopolem, neboť mu začala vítězně konkurovat rostlina pěstovaná na Dálném Východě. Hospodářská krise, která potom následovala, nesmírně snížila ceny kaučuku, obchod upadl a tato oblast se hospodářsky zhroutila. Tehdy začala beri-beri ustupovat, jako kdyby byla bývala oním hospodářským systémem živena. Jakmile skončila kaučuková konjunktura a kaučuk poklesl na méně než 1 % celkového objemu brazilského vývozu, beri-beri vymizela z této oblasti úplně. Ve skutečnosti to bylo tak, že když člověk v povodí Amazonky už neměl peníze, které by mohl vyhazovat oknem a kupovat nákladné potřeby a anglický corned beef, musel se vrátit ke svým starým zvykům – k lovu, rybolovu, ke sběru lesních plodů a ke primitivnímu zemědělství. K zemědělství sice prostému, ale schopnému poskytnout některé čerstvé potraviny: kukuřici, zelené fazole, boby a zeleninu, které kromě obvyklých darů přírody značně zlepšily jeho výživu, odstranily specifický nedostatek, a tím také beri-beri.
Tak se cyklus této strašné nemoci, kterou je možno srovnat s kurdějemi na Aljašce v období zlaté horečky, uzavřel. Kurděje byly součástí zlaté horečky a beri-beri zas horečky kaučukové. Dnes již zůstalo jen několik menších ložisek beri-beri v Jižní Americe, jako na příklad v ústí Orinoka ve Venezuele a v některých oblastech monokultury cukru, kde je nemoc známa pod jménem „medová nemoc“ nebo „cukrovarská nemoc“.
Pellagra v brazilských kukuřicových oblastech již prakticky neexistuje, protože kukuřice se vždy pojídá s mlékem a trochou masa. Avšak ve Venezuele a v severovýchodní Argentině jsou kožní pellagrové rány velmi časté. V Bolivii, i když spotřeba vitaminů je u 90 % obyvatelstva nedostatečná, nenalezl dr. R. Passmore, pracovník „Mezinárodního dětského fondu OSN“, u stovek bolivijských dětí, které vyšetřil, ani jediný případ avitaminosy skupiny A, B a C. Mírné nebo latentní (utajené) případy projevující se ztrátou chuti k jídlu, únavou, anemickými stavy atd. jsou však přesto velmi běžné.
Kurděje stejně jako rachitis se na jihoamerickém kontinentě vyskytují zřídka. Jedině v Chile v mírném a chladném podnebí a na náhorních planinách Bolivie je možno najít děti s příznaky rachitis. Podle dr. Passmora omezuje se rachitis v Bolivii na děti do 1 roku, kůže se však úplně vyléčí, jakmile začnou chodit a jejich kůže je vystavena působení ultrafialových paprsků slunce. To jsou stručně hlavní rysy výživy lidských skupin, které obývají toto zeměpisné pásmo.
*
Podívejme se nyní na podmínky druhého jihoamerického pásma, pásma B.
Zde jsou podmínky výživy, i když zdaleka ne dokonalé, přece jen daleko lepší než v pásmu chronického hladu. Tato relativně lepší výživa je podmíněna množstvím činitelů. Je to nejbohatší část kontinentu, na níž je soustředěna hlavní hospodářská aktivita. Část Brazílie zahrnutá do tohoto pásma činí sice stěží jednu třetinu celého státního území, ale soustřeďuje 80 % hospodářské kapacity a produkuje více než 50 % výživy celé země. Také část Argentiny, která je v tomto pásmu, část, jíž se říká oblast vlhkých přímořských pamp a která tvoří pouze 21 % argentinského území, soustřeďuje 68 % obyvatelstva, 82 % hospodářské činnosti a 85 % zemědělské výroby této země. Soukromá výroba, kupní síla a životní standard v tomto pásmu, v němž jsou tři velké průmyslové metropole Jižní Ameriky – Buenos Aires, Rio de Janeiro a Sâo-Paulo, každá s několika miliony obyvatel – jsou daleko vyšší než v oblastech zahrnutých do pásma A. Na příklad v oblasti Jižní Brazílie je výroba na hlavu 10krát vyšší než na severu. Toto pásmo má také nejhustší dopravní síť na kontinentě a jeho obyvatelstvo má vyšší úroveň výchovy, což je pro racionální výživu velmi důležité. Nesmíme také zapomínat, že jsou půda i podnebí v tomto pásmu pro zemědělství i pro chov dobytka vhodnější. Jsou zde velká stáda skotu, ovcí a vepřů. Řada těchto příznivých okolností přirozeně vylučuje ve výživě této oblasti všechny možnosti kvantitativního nedostatku. Při průzkumu v městě Rio de Janeiro před druhou světovou válkou jsme zaznamenali, že průměrná denní spotřeba činí přibližně 2800 kalorií. Escudero odhadl průměrnou spotřebu dělníků ve městě Buenos Aires na 3000 kalorií.
Jiný činitel, který dokazuje, že výživa v těchto oblastech je relativně lepší, je mnohem vyšší spotřeba ochranných potravin. Spotřeba masa se na jihu Brazílie pohybuje kolem 70 kg, v Uruguayi kolem 111 kg, na východě Paraguaye kolem 111 a v Argentině 136. Mléka se v brazilské oblasti spotřebuje méně. Spotřeba ovoce je na jihu Brazílie silnější (65 kg), kdežto v Argentině, v Uruguayi a v Paraguayi je slabší (59, 48 a 38 kg). Při těchto číslech snadno pochopíme, že nedostatek bílkovin je v této oblasti výjimečný a omezuje se na nejchudší obyvatelstvo žijící v chudých městských čtvrtích na pokraji hladu. Pokud jde o spotřebu minerálů a vitaminů, není již situace tak příznivá. V řadě oblastí tohoto pásma je možno zaznamenat částečný nedostatek vápníku, železa, jodu a vitaminu A i B. To potvrzují různé skutečnosti: při průzkumu provedeném v letech 1933-1934 u 55 000 školáků v provincii Buenos Aires se zjistilo, že 81 % má zubní kazy. Před 10 lety konstatoval v senátě argentinský senátor Alfredo Palacios, že 30 000 dětí v Buenos Aires nemůže chodit do školy, protože je podvyživeno. V průzkumu, který v Uruguayi provedl dr. Bauza, se zjistilo, že z 5000 dětí 17 okresů země plných 21 % vykazovalo neklamné známky podvýživy. Je-li rachitis v tropickém pásmu kontinentu výjimečná, pak se v této mírné oblasti vyskytuje velmi často. Podle Carrana a Bazzana 15-18 % dětských pacientů nemocnic v Montevideu jeví známky rachitidy.
Nejnápadnější v tomto pásmu je snad nedostatek jodu. Na celém brazilském území na východ od horského masivu Serra Do Mar řádí endemická struma ve velké míře: v jednom městě státu Minas Geraes byla zjištěna u 44 % školáků a v okolí města Sâo Paulo u 60 %.
Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956
