Tímto stručným přehledem jsme ukázali, jaké více nebo méně vážné nedostatky má chybná výživa ve všech oblastech obou pásem Jižní Ameriky. Nedostatky ve výživě, které jsou všeobecné, jsou nepochybně jednou z příčin méněcennosti obyvatelstva tohoto kontinentu. Vysoké indexy všeobecné úmrtnosti, dětské úmrtnosti a úmrtnosti následkem určitých nakažlivých nemocí, jako například tuberkulosy, jsou nakonec nepřímým důkazem tohoto stavu chronické podvýživy. Celkové indexy úmrtnosti v Jižní Americe jsou průměrně dvakrát vyšší než indexy v Severní Americe. Indexy dětské úmrtnosti patří k nejvyšším na světě: 277 z 1000 v Bolivii a 335 z 1000 v severovýchodní Argentině. Tuberkulosa je téměř vždy mezi příčinami úmrtnosti v těchto jihoamerických zemích na prvním místě a dosahuje v některých oblastech číslice dvakrát vyšší, než je průměr v Severní Americe.
Co způsobuje tuto zoufalou vyživovací situaci v Jižní Americe? Jsou snad tyto země přelidněné a je tato přelidněnost příčinou hladu? Zdaleka ne. Skutečně nevím oč se opíral William Vogt, když tvrdil, že ve všech latinskoamerických zemích s výjimkou snad 3 nebo 4 tomu tak je. Jižní Amerika má fakticky velmi slabou demografickou hustotu, rozprostřenou na rozloze větší než 18 milionů km2; obyvatelstvo dosahuje sotva 90 milionů, což odpovídá hustotě pouhých 15 lidí na 1 km2, tj. jedné z nejslabších na světě.
Hlad tedy není způsoben přebytkem obyvatelstva. Je to snad nedostatek vhodné půdy pro zemědělskou výrobu? Jižní Amerika se jistě nepodobá Ukrajině nebo americkému střednímu západu, kde je půda mimořádně úrodná, ale není to ani neplodná Sahara, kde je jakákoli kultivace nemožná. Z největší části je jihoamerický kontinent pokryt půdou, která odpovídá tropům, což omezuje možnost pěstování rostlin bohatých na uhlohydráty – cukrové třtiny, manioku, kukuřice a rýže. Je rovněž pravda, že v těchto produktech je výnosnost tropické půdy téměř vždy nižší než půdy v oblastech mírných. Zatím co z jednoho hektaru půdy v Brazílii se vytěží průměrně 1100 kg kukuřice a 1500 kg rýže, ve Spojených státech se na stejné ploše dosáhne výnos 1600 a 2400 kg, v Itálii 1600 a 4600 kg. Kromě toho podléhá tropická půda silné erosi, což způsobuje velké snížení zemědělských výnosů. Podnebí Jižní Ameriky s nadměrnými srážkami v určitých oblastech, jako je povodí Amazonky, nebo s nedostatkem srážek v oblastech jiných, jako je polosuchá oblast severovýchodní Brazílie či pobřežní oblasti Ecuadoru a Peru nebo poušť Atacama na severu Chile, to vše brání rozvoji zemědělství na velké části kontinentu. Musíme však uznat, že omezení kladená těmito přírodními činiteli zdaleka nemohou způsobovat nebo ospravedlnit podvýživu a hlad. Na světě není ani jedna země, která by při velké rozloze neměla nějaké neplodné oblasti. Odhaduje se, že není snad ani 50 % půdy vhodné pro zemědělství na celém světě. V Jižní Americe existují velké části země dobré kvality, i když jsou roztříštěny a nepravidelně rozmístěny. Tyto části země jsou však při správném pěstování schopny produkovat dostatek potravin pro obyvatelstvo mnohem početnější, než je dnešní. Počítá se, že nejméně 25 % půdy v Jižní Americe může být využito pro jakoukoli kultivaci, a zatím je jí využíváno necelých 5 %. Přes slabou demografickou hustotu Jižní Ameriky je obděláváno jen 0,6 ha na osobu proti 1,6 ha ve Spojených státech a 0,8 ha v SSSR. Vidíme tedy, že to, co způsobuje zoufalý a nedostatečný stav výživy na tomto kontinentě, jsou spíše činitelé sociálního rázu než činitelé přírodní. Hlad, který vládne v zemích Jižní Ameriky, je přímo vázán na jejich historickou minulost. Je to historie loupeživého koloniálního vykořisťování, v níž se střídala různá období, jež ničila nebo při nejmenším rozvracela hospodářskou rovnováhu kontinentu – období zlata, období cukru, období drahých kamenů, období kávy, období kaučuku, období petroleje atd. V každém z těchto období vidíme, že celé oblasti byly úplně pohlceny monokulturou nebo jednostrannou těžbou určitého produktu, při čemž se zapomínalo na vše ostatní, přírodní zdroje byly zanedbávány stejně jako možnosti jejich využití pro zásobování obyvatelstva. Případ monokultury cukru v severovýchodní Brazílii je typický. Tato oblast je jedna z mála tropických oblastí, kde půda je skutečně úrodná a podnebí pro zemědělství vhodné. Kdysi byla pokryta lesy mimořádně bohatými na ovocné stromy. Nyní se vpádem cukrovarnického průmyslu, který zabral veškerou půdu pro pěstování cukrové třtiny, stala oblastí hladu. Skutečnost, že se tam nepěstuje ani ovoce ani zelenina a že se tam nechová žádný dobytek, způsobila, že v oblasti, která by mohla produkovat nekonečně rozmanité potraviny, kdyby její využití bylo orientováno na polykulturu, se problém výživy stal mimořádně vážným.
S tímto typem zemědělské výroby zaměřené na získávání surovin pro vývoz jsou těsně spojena velká zemědělská vlastnictví. Monokultura a velká vlastnictví jsou dvě hlavní zla kontinentu, která strašlivě brzdí jeho zemědělský rozvoj, a tím i možnosti jeho zásobování potravinami. Několik statistických údajů o držbě půdy v některých jihoamerických zemích jasně ukáže situaci: v provincii Buenos Aires, jež čítá 3,500.000 obyvatel, vlastní asi 320 aristokratických rodin téměř 40 % půdy. V jiné argentinské provincii, Santa Fé, existuje 189 velkých vlastnictví s průměrnou plochou 24 800 ha půdy. Ve středním údolí Chile, kde je soustředěna většina zemědělské výroby země a 80 % obyvatel, zůstala velká vlastnictví neotřesena až do dnešních dnů. V provincii Curico 437 velkých farem obhospodařuje 83 % půdy, takže pro 5937 drobných vlastníků zůstává pouze 17 % území této provincie. Brazílie se svým územím 18krát větším než Francie a se stejným počtem obyvatel má o polovinu méně velkých vlastnictví (1,900.000 v Brazílii a 4,000.000 ve Francii). Není tedy bez důvodu, že jenom dvě procenta brazilského území jsou obdělávána a jenom 1 % je určeno na výrobu potravin. Zásobování jihoamerického obyvatelstva potravinami je ještě ztíženo tím, že zemědělská výroba je nevyrovnaná, neboť je v každé zemi omezena téměř výhradně na malou rozlohu, jak jsme již zdůraznili výše, a mezi těmito jednotlivými oblastmi je nedostatek dopravních spojů. K těmto základním příčinám se druží ještě jiné, jako to, že lid není obeznámen s nejzákladnější hygienou výživy, nebo vlna inflace, která následovala po poslední válce: všichni tito činitelé dohromady udržují v zemi zoufalou vyživovací situaci.
Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956
