Životní podmínky kontinentální části Střední Ameriky nejsou tak těžké jako podmínky, které existují na dlouhém řetězu táhnoucích se zdéli 2500 km od poloostrova Floridy až ke břehům Venezuely v Jižní Americe – v oblasti Antill. Zde žijí skupiny lidí, které jsou z celé západní polokoule nejvíce zkoušeny hladem a podvýživou. Tato skutečnost se nám zdá překvapující, když si připomeneme, že když tyto ostrovy Kolumbus a jiní mořeplavci 15. a 16. století objevili, jevily se oslněným očím konquistadorů jako drahokamy nepředstavitelné ceny. Nelze se divit, že pro svou bohatou tropickou zeleň byly nazvány „drahocenným smaragdovým náhrdelníkem“, neboť se jako temně zelené drahokamy vynořovaly z modrého nekonečna oceánu, a celé dvě století byly „trvalou touhou dobrodružných námořníků všech evropských přístavů a pohádková pověst těchto ostrovů přitahovala ty nejrůznější dobrodruhy.
Dnes, čtyři století po objevení, jsou tyto zaslíbené země vydrancovány, jejich půda z největší části vyčerpána, mnoho lesů zničeno a jejich obyvatelstvo špatně živené a zesláblé. Dnešním sociologům se Antilly, tento náhrdelník z drahokamů, zdají falešnými šperky, jejichž kameny ztratily lesk a kování časem zrezivělo. Ba i největší drahokam tohoto náhrdelníku – Kuba, nazývaná také „perla Antill“, se zmítá v neustálých hospodářských a sociálních krisích, způsobovaných vykořisťováním půdy i tyranskou a zhoubnou monokulturou.
Hlavní příčiny tohoto rychlého úpadku Antill jsou stejné jako ty, které jsme uváděli u oblastí tropické Ameriky, snad s jediným rozdílem, že zde totiž ničivá činnost dosáhla svého vrcholu. Stručný přehled historie kolonisace souostroví nám jasně odhalí tajemství tohoto hospodářského úpadku. Antilly byly objeveny Španěly, ale brzo o ně vznikly spory s jinými evropskými národy – Francouzi, Angličany, Holanďany a Dány – takže se staly střediskem koloniálních sporů a bezuzdného loupení pirátů i námořních loupežníků tehdejší doby. Na některých ostrovech začala zemědělská kolonisace s polykulturou poživatin, avšak objevení zlata a stříbra na kontinentálních náhorních rovinách způsobilo, že toto všední hospodářství bylo opuštěno v hladové a dobrodružné honbě za rychlým zbohatnutím v dolech.
Na zbídačení těchto zemí mělo velký vliv, že původní obyvatelstvo bylo evropskými kolonizátory téměř úplně vyhubeno. I když dnes nemáme k disposici dostatečná data, abychom mohli s jistotou stanovit počet obyvatelstva ostrovů v době jejich objevení, není nejmenších pochyb o tom, že bylo značně početné. Otec Barholomeo da Las Casas odhadoval obyvatelstvo „španělského ostrova“ (dnešní ostrov Haiti) na 3 miliony. Obyvatelstvo Kuby se blížilo milionu. Historik Lopez de Valesco vypráví, že 60 let po objevení bylo toto domorodé obyvatelstvo prakticky vyhubeno a zůstalo jen několik málo skupin ztracených uprostřed lesa. Ke konci 16. století zůstalo z několika milionů původního obyvatelstva přibližně 15 000 lidí.
Aby nahradili Indiána, který byl tak odbojný, že volil raději smrt než otroctví, dováželi kolonizátoři z Afriky černochy, kterými tyto ostrovy osídlili a na něž přenesli práci v zemědělství. „Práce jednoho černocha vydá za čtyři Indiány“, tvrdili kolonizátoři v této době, a proto se Afrika stala velkým trhem na otroky, z nichž se staly koloniální pracovní síly. Tak se vytvořil systém plantáží se svým režimem otroctví a velkých vlastnictví, který zakrátko způsobil úpadek mnoha těchto zemí po přechodném údobí zdánlivého lesku. Někteří lidé přisuzují sociální pohromy této oblasti z největší části dovozu otroků a typu hospodaření, jež tam bylo zavedeno. Avšak je třeba říci, že dovoz otroků nebyl příčinou, nýbrž spíše nevyhnutelným následkem koloniálního vykořisťování. Systém plantáží vyžadoval mezi jiným velké množství laciných pracovních sil. Protože Indián odmítal stát se touto pracovní silou, jediným prostředkem bylo pracovní síly dovážet, nebo zříci se koloniálního systému, což by bylo ovšem znamenalo zříci se výnosného dobrodružství, jež slibovalo kolonizátorům všechnu slávu a všechna bohatství. Jádro špatné organisace hospodářství, která uvrhla obyvatelstvo těchto oblastí do strašných životních podmínek, v jakých žije dodnes, je v systému obdělávání a vlastnictví půdy. Typ zemědělské produkce, stanovený pro tuto oblast – cukrová třtina, měl rovněž rozhodný vliv na budoucnost těchto národů. Není nejmenších pochyb o tom, že typ produkce, jak uvádí C. K. Meek, může často určovat formu vlastnictví země: „V některých případech se nejvhodnější formou organisace hospodářství zdá plantážnictví opřené o pomoc cizího kapitálu.“ Cukrová třtina je jeden z produktů, který více než co jiného umožňuje monokulturu nejvyššího stupně, a tím také velké vlastnictví spojené se systémem hospodaření na půdě nepřítomných vlastníků (absentismus). Kapitalista totiž nemusí být na plantážích přítomen a nedělá nic jiného, než že financuje monopolní podnik. Takový stav se brzy rozšířil na větší část Antill, kde se téměř výhradně pěstuje cukrová třtina, jež usiluje o bezvýhradné panství, a ke všem ostatním druhům rostlin se chová naprosto nevraživě. Tato rostlina je mimořádně náročná a nutí půdu i člověka, aby se stali otroky v jejích službách, neboť pěstování cukrové třtiny se vyplácí jedině v systému absolutního otroctví. Proto se Portugalci, Španělé, Francouzi a Angličané sklonili před požadavky cukrové třtiny a výměnou dostali cenu za své služby: koloniální cukr, který Portugalcům vynášel více než orientální koření, Francouzům zase více než peruánské zlato, Španělům a Angličanům právě tolik, jako jim přinášel výnosný obchod s africkými otroky. Americký cukr byl tedy jakýmsi bohatým dědictvím pro kolonizátory, avšak kolonizované země zdědily pouze podvýživu a hlad svého obyvatelstva. Právě monokultura cukru, přes poměrnou úrodnost půdy a přes podnebí příznivé zemědělství, způsobila v západní Indii stav chronického hladu.
Dnes je tento problém velmi vážný a jeho řešení velmi nesnadné pro vysokou demografickou hustotu této oblasti, jež velmi zhoršuje potíže zásobování. Ve skutečnosti je tato oblast Jižní Ameriky jediná, kde je možno mluvit o nebezpečí přelidnění. Stačí připomenout, že průměrná hustota obyvatel je 61 osob na km2. Hustota je někde skutečně obrovská, jako v Portoriku, kde se počítá 215 lidí na km2, a na Barbadosu dokonce 466.
Tato oblast má také nejvyšší index ročního přírůstku obyvatelstva – téměř 2,03, kdežto zbytek Střední Ameriky dosahuje sotva 1,88 a Jižní Amerika 1,63. Je jasné, že tato vysoká hustota obyvatelstva je z velké části výsledkem monokultury cukru, která vyžaduje množství pracovních sil, na druhé straně pak výsledkem chronického hladu, který působí jako činitel růstu obyvatelstva.
Při studiu problému výživy a hladu na Antillách nesmíme ztratit se zřetele, že některé z těchto ostrovů byly kolonizovány a spravovány národy latinské kultury, kdežto jiné národy anglosaskými. Budeme se nyní zabývat pouze ostrovy kolonizovanými Španěly a Francouzi, zkoumání ostatních ponecháme pro tu část knihy, jež je věnována oblastem hladu v anglické Americe.
Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1953
