Výživa na latinskoamerických Antillách – ať v nezávislých zemích, jako je Kuba, Haiti a Dominikánská republika, ať v koloniích, jako Martinique nebo Guadeloupe, si dodnes podržela ráz stravy rostlinné, jejímž základem jsou škrobnaté hlízy, fazole, rýže, banány i produkty cukrové třtiny, mezi nimi i alkohol. Je to systém naprosto nedostatečný, neboť obsahuje příliš mnoho uhlohydrátů z manioku, igname a sladkých brambor, které jsou hlavní potravinou této oblasti, takže má nedostatek ochranných potravin. Podle zprávy dr. Fernanda Miláneze na prvním státním kongresu o výživě na Kubě v roce 1943 jsou maso, mléko, vejce a čerstvá zelenina na stole rolníka v této oblasti velmi vzácné. Jen velmi málo kdy má kousek sušeného masa – tesajo – a trochu ovoce, a to jen v určitém ročním období, v období sklizně cukru, když je práce, a proto i trochu peněz na nákup dražších potravin. V období, kdy průmysl stojí a jež se nazývá mrtvou sezónou (tiempo muerto), omezuje se výživa téměř výhradně na hlízy a některé traviny, a v oblastech, kde monokultura trvá již dlouho, na „sladké brambory s melasou“.
U venkovského a městského obyvatelstva se hojně vyskytují tytéž druhy nemocí z nedostatečné stravy, jak jsme již o nich mluvili při probírání jiných oblastí Ameriky, a některé další nemoci, charakteristické pro tuto oblast, jako např. tropická esprú (disenterie). V nejtěžším postavení jsou rolníci, protože jsou obyčejně nuceni prodat na trhu vše, co se jim urodí. Je třeba zdůraznit, že ač venkovan téměř nejí ovoce, na trzích v Havaně je možno vidět tropického ovoce různých barev a tvarů velké množství, takže to na první pohled vzbuzuje dojem, že vyživovací situace je výborná. Na neštěstí je toto ovoce konsumováno jen malou bohatou menšinou, která má značnou kupní sílu. Toto chutné a šťavnaté ovoce, nahromaděné v tržnicích hlavního města, je skutečnou obžalobou činitelů, kteří způsobují hlad v této oblasti, tak štědře přírodou vybavené.
Vezměme jako příklad Kubu, která je nejcharakterističtější. Žádný ostrov nemá tak vhodné vlastnosti pro samostatné zásobování potravinami svého obyvatelstva. Tři čtvrtiny jeho území jsou úrodné nížiny s velikou rozlohou červené a jílové půdy, značně hluboké a úrodné, takže tato země by mohla umožňovat rozvoj různých forem nejvýnosnějšího zemědělství. Toto zemědělství by stačilo velmi dobře uživit oněch 40 obyvatel, kteří bydlí na každém čtverečním kilometru této země. Avšak zemědělství, zaměřené na vývoz produktů, jako je cukr a tabák, které tu bylo zavedeno v koloniální době a později rozšířeno, finančně podporováno a úplně monopolizováno pro zájmy severoamerického kapitálu, který byl do něho investován (50 % kapitálu cukerního průmyslu na Kubě pochází ze Severní Ameriky), přivedlo kubánské obyvatelstvo do strašného stavu podvýživy, jak o tom svědčí průzkumy o výživě, které zde byly provedeny.
Průzkum vyživovací situace kubánského dělníka v roce 1939 ukázal, jak ubohá je jeho strava. Tak na příklad jedna pětičlenná rodina nedostává dohromady ani tolik kalorií, kolik by bylo třeba jako denní dávku energie pro jednoho člověka. Dr. Fernando Milánez v práci, kterou jsme již citovali, tvrdil, že „více než jedna třetina obyvatelstva nemá kupní sílu, potřebnou pro normální život“, a dodává, že proto je možno setkat se na tomto ostrově s nejrůznějšími typy nemocí z podvýživy. Dr. Antonio Clerch, kubánský delegát na první latinskoamerické konferenci o výživě v roce 1948, který rovněž studoval tyto problémy, přednesl tehdy zprávu s tímto závěrem: „Často se vyskytují v nemocnicích různé typy nemocí z nedostatečné výživy, avšak především z nedostatku bílkovin, s jejich příznačnými následky, jako jsou otoky a jiné obtíže, vyvolané hypoproteinemií, avitaminosou A, B1, B2, C, D, rachitidou, osteomalacií, makrocytiosní anemií, strumou, nemocemi zubů a jinými nemocemi z nedostatku.
Tyto podmínky jsou na všech ostatních ostrovech v Karibském moři více méně stejné, jsou však na některých ostrovech jen méně akutní, jako je ostrov Haiti, kde zrušení velkých vlastnictví na území státu Haiti a poměrná snaha o polykulturu v Dominikánské republice škodlivé následky vždy utlumovaly. Na jiných ostrovech, jako jsou francouzské državy Guadeloupe a Martinique, se tyto škodlivé následky naopak zvětšovaly.
Antilly utrpěly velké škody plantážním systémem, zavedeným v období kolonisace, avšak po vyhlášení nezávislosti některých ostrovů zasáhl jiný činitel, aby je udržel v hospodářských podmínkách, jež působily zhoubně na fysický rozvoj jejich obyvatelstva. Tímto činitelem byl hospodářský vliv Severní Ameriky, jemuž se na počátku 20. století říkalo „diplomacie dolarů“. Spojené státy viděly slabost států Střední Ameriky a obávaly se, že by jejich bezpečnost byla ohrožena, kdyby nad některými z těchto států získala nadvládu jiná velmoc. Proto se snažily tuto oblast přísně kontrolovat a někdy se dostaly tak daleko, že užily násilí a vojenské okupace, aby uhájily nebo vnutily svou diplomacii dolarů. Spojené státy soudily, že tyto tropické země Střední Ameriky by mohly být vhodným doplňkem jejich mírného pásma, a proto dlouhou dobu prováděly vůči této oblasti podobnou politiku jako Angličané v Africe: politiku věnovanou výhradně strategické a hospodářské ochraně zájmů svého impéria. Severoamerická politika, zaměřená na podporu velkých vlastnictví a vybudovaná na násilí, zcela jistě podržela sociální vývoj mnohých těchto zemí a tak přispěla k tomu, že i nadále zůstávají ve stavu zbídačení. Na druhé straně se u Středoameričanů vyvinula určitá nedůvěra ke „gringům“ (cizincům), která se staví do cesty pokusům o skutečnou spolupráci v zájmu obou Amerik. Tato nedůvěra se poněkud rozplynula politikou „dobrého sousedství“, kterou zahájil Franklin Delano Roosevelt. Nedůvěra je však hluboká a velmi se podobá nedůvěře některých národů Afriky ke slibům a koloniálním úsilím Angličanů. Severoamerická technika, která by byla mohla ohromně přispět k zlepšení vyživovací situace Střední Ameriky, byla ve skutečnosti pro nezdravé politické a hospodářské zájmy na škodu, takže se její přínos prakticky rovná nule.
V oblasti hladu v Anglosaské Americe
Území amerického kontinentu, kde kolonisace byla provedena Angličany – Spojené státy, Kanada, dominia Newfoundland a Labrador, Britská Guayana, Britský Honduras a řada ostrovů v Karibském moři, jako je Jamaika, Trinidad, Tobago, Barbados a jiné menší ostrovy – mají většinou lepší vyživovací podmínky než země kolonizované latinskými národy. Je třeba však zdůraznit, že tato lepší situace existuje u většiny, nikoli však u všech těchto zemí. V různých krajích anglosaské Ameriky jsou vyživovací podmínky fakticky strašné a některé ostrovy Britské západní Indie jsou na prvním místě podvýživy na americkém kontinentě. Avšak i v oblastech nejlépe živených, jako ve Spojených státech a Kanadě, nejsou lidé zdaleka ušetřeni následků nemocí z podvýživy. I když v oblastech s nejlepší hospodářskou rovnováhou nenajdeme široké lidské masy vystavené nejtěžším následkům hladu, můžeme přesto zaznamenat určité specifické nedostatky, které nepříznivě působí na zdravotní podmínky tohoto obyvatelstva. Zjevný nebo skrytý hlad se rozprostírá na obrovské rozloze od Aljašky až po Ohnivou zemi.
Abychom dokázali, že žádný národ a žádná zeměpisná oblast amerického kontinentu není úplně mimo nebezpečí hladu a podvýživy, stačí, uvedeme-li některé názorné příklady. Ve velkých městech Severní Ameriky, jako New York a Chicago, zjišťuje se ještě dnes velmi častý výskyt rachitidy u dětí, což značí, že jejich vyživovací systém má nedostatek vitaminu D a některých minerálních solí. V řadě výzkumu provedených v posledních 10 letech v různých kanadských městech bylo možno zjistit, že velká část jejich obyvatel nespotřebuje minimální množství hlavních a nezbytných složek výživy předepsaných odborníky. V průzkumu provedeném na začátku poslední války ve městě Halifax se ukázalo, že celá třetina navštívených rodin vykazovala nedostatek bílkovin a železa, polovina nespotřebuje dostatečné množství fosforu a vitaminu A a více než polovina trpí nedostatkem vitaminu B1 a C. Ve městě Quebeck se vyživovací podmínky rovněž ukázaly dosti špatně, zvláště ve vitaminových složkách skupin A, B a C, při čemž nedostatek vitaminu B byl skutečně znepokojivý. Průzkum provedený v Torontu dospěl pak k těmto závěrům? „Nedostatek vitaminu B1 je všeobecný a množství spotřebovaného vitaminu C nemůže být pokládáno za dostatečné. V potravě žen byl zjištěn značný nedostatek vápna a železa a ve výživě dospívajících nedostatek vápníku.
V jiném anglickém dominiu Newfoundlandu jsou vyživovací podmínky daleko horší a nemoci z nedostatečné výživy se projevují zřejměji klinickými příznaky. V průzkumu, který byl proveden v roce 1944 a opakován v roce 1948 skupinou vynikajících odborníků ve výživě, bylo u obyvatel ostrova zjištěno množství nemocí z nedostatečné výživy. I když příznaky nedostatku skupiny A a B byly při druhém průzkumu méně časté, což odpovídalo zlepšení vyživovacích podmínek po opatřeních, jež vláda dominia učinila v posledních letech, vyskytovaly se naopak častěji příznaky nedostatku vitaminu C, což znamenalo, že stoupl specifický hlad. Jestliže na Newfoundlandu nenajdeme kurděje, které zde byly v minulosti typické, zjistilo se u vyšetřovaných lidí, že mnoho z nich (41 % v roce 1947 a 54 % v roce 1948) mělo překrvené a zanícené dásně, což je známkou silného nedostatku vitaminu C. V těchto oblastech však nemoci z nedostatečné výživy zdaleka nedosahují takového stupně, který je charakteristický pro skutečné oblasti hladu. Oblasti, kde celé obyvatelstvo trpí silnou podvýživou, existují v anglosaské Americe dvě. Jsou velmi charakteristické, a proto zasluhují zvláštní pozornost: je to oblast Britské západní Indie a jih Spojených států amerických – starý zemědělský jih.
Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956
