Tak se nazývá jedna kapitola skvělé knihy Grenfella Price „White Settlers in the Tropics“ (Bílí osadníci v tropech), v níž tento vynikající zeměpisec líčí postupná úpadek Angličanů na Antillských ostrovech, při čemž rozhodnou úlohu při rozpadu a úpadku obyvatelstva těchto kolonií připisuje nevhodné výživě. Ve skutečnosti byl vyživovací systém na těchto ostrovech vždy, ve všech fázích jejich historie, naprosto nepřiměřený. Svou celkovou strukturou i jednotlivými složkami podobají se tyto vyživovací systémy systémům na španělských Antillách, a to pro podobné podmínky půdní a stejné přírodní možnosti i pro stejný typ hospodářství, jímž je monokultura cukru. Je to strava téměř vždy rostlinná s nadměrnou dávkou škrobnatých látek z obilnin, hlíz a koření. Ochranné pokrmy, jako maso a mléko, ve výživě lidu prakticky neexistují. V tomto celkovém rámci vyskytují se jen nepatrně malé místní rozdíly typické pro každý ostrov. Na Jamaice jsou na příklad základní potravinami igname, sladké brambory, maniok a plody chlebovníku, kdežto na Trinidadu se jí především loupaná rýže, hrách a produkty cocy. Na Barbadosu, kde jsou vyživovací podmínky nejhorší, skládá se strava normálně z rýže, sladkých brambor, igname, čaje a cukru. Občas se vyskytne kousek tresky nebo soleného vepřového masa. Mléko, vejce a čerstvá zelenina se na jídelním lístku na tomto ostrově nevyskytují nikdy. Angličtí odborníci pro výživu vyprávějí, že děti jsou ve 3 měsících odstavovány, a od tohoto věku jsou krmeny čajem a hustou kukuřičnou kaší nastavovanou sladkými brambory a rýží.
K této notoricky špatné výživě přistupuje ještě jeden všeobecný zvyk, který stav výživy místního obyvatelstva krajně zhoršuje: je to nadměrné požívání alkoholu. Ripley už dávno napsal, že jedna neděle zabíjí na těchto tropických ostrovech více lidí než celý týden tvrdé práce na plantážích, neboť neděle byly dnem velkých pitek, jež podrývaly zdraví veškerého obyvatelstva. O něco později popsal Grenfell Price následky nadměrného požívání alkoholu v této oblasti takto: „Opilství bylo všeobecné a hra nepřekonatelnou neřestí. Mnoho mladých přistěhovalců z dobrých rodin pilo tolik, že na to zemřeli. Jejich přátelé psali pak rodičům, že zemřeli na „zimnici“. Tropické klima se jim zas jednou hodilo k tomu, že na ně svalili veškerou vinu.
Krajně nevhodná strava a nadměrné požívání alkoholických nápojů jsou ještě dnes dvě zhoubné síly, jež způsobují úpadek koloniálního obyvatelstva. Nelze se proto divit, že na těchto ostrovech jsou zdravotní podmínky tak špatné a že nemoci z nedostatečné výživy jsou tak časté. Vysoká dětská úmrtnost, velký počet zubních kazů, tuberkulosa a nakažlivé nemoci jsou známky nedostatečně odolného organismu tohoto obyvatelstva. Často se na některém z těchto ostrovů vyskytují pellagra, beri-beri a xerofthalmie. Cirrhosa (ztvrdnutí) jater je na Jamaice u dětí tak častá, jako v žádné jiné oblasti na světě. Na těchto ostrovech se vyskytuje velmi často syndrom (zvětšení) jater a dr. Waterlow, který tento zjev důkladně studoval, spatřuje v této nemoci nepochybný projev nedostatku ve výživě dětí.
Nedostatek ve výživě a ubohé vyživovací podmínky v Britské západní Indii jsou přímé důsledky hanebného systému koloniálního vykořisťování, které v této zemi prováděli Angličané, hospodářství založené na monokultuře cukrové třtiny s tak vyhraněným a extremním monopolismem, jaký nemá obdobu. To, co se zde událo, je jedním z nejtypičtějších příkladů, jaké lze v dějinách hospodářství nalézt, a dokazuje, jak lidé, ženouce se za vnadidlem okamžitého zisku, jsou schopni zničit všechna přírodní bohatství a bohaté krajiny přeměnit v oblasti bídy a hladu.
V žádné jiné části světa se nerozvíjelo cukrovarnické hospodářství s takovou rychlostí a nedosahovalo tak rychle svého vrcholu, aby hned vzápětí tak beznadějně upadlo. Harlow ve své vynikající knize „Dějiny Barbadosu“ ukazuje jasně, jak probíhala společenská a hospodářská přeměna ostrova, jejíž jednotlivé fáze byly tak vyhraněné, že mohou velmi dobře ilustrovat anglické koloniální hospodářství na Antillách.
Z údajů a dokumentace, kterou nám autor poskytuje, můžeme vidět, že kolonizátoři Barbadosu byli z počátku nakloněni provozovat rozmanité zemědělství, neboť jejích půda byla rozdělena na malá vlastnictví produkující bavlnu, tabák, citrusové plody, hovězí a vepřový dobytek a jiné produkty určené k výživě. V tomto prvním období mezi rokem 1625 a 1645 se počet obyvatelstva anglické rasy zvýšil takto: 1400 obyvatel v roce 1628, 6000 v roce 1638 a 37 000 v roce 1643. S rozvojem cukrové třtiny uprostřed 17. století začala polykultura zanikat a malá zemědělská vlastnictví byla pohlcena velkými, zásob potravin na ostrově den ze dne ubývalo a život osadníků byl den ze dne obtížnější. Tato tak nepříznivá hospodářská revoluce vyvolala hromadný odchod obyvatel bílé rasy do jiných zemí. Tehdy začala demografická křivka klesat. V roce 1667 bylo na ostrově stěží 20 000 bělochů, v roce 1786 pouze 16 000, a v roce 1807 již jen 15 500. Nyní je jich přibližně 15 000. S postupným rozšiřováním pozemků pro pěstování cukrové třtiny přicházeli bělochy při zemědělské práci nahrazovat otroci. Tak se vyvinul plantážnický systém založený na otroctví, jehož rozkvět trval od roku 1650 do 1685, kdy začal prudce upadat. Již tehdy ovšem byl ostrov vyčerpán. Jeho lesy, které z počátku byly tak husté, že kolonisté těžko hledali místo pro založení osady, byly úplně vykáceny; veškeré kultury poživatin se přestaly pěstovat a samo pěstování cukrové třtiny se přestalo vyplácet, neboť nebylo možné odolávat strašné mezinárodní konkurenci. To je stručná historie cukru na Barbadosu, jak nám ji vypráví Harlow a kterou nám potvrzují i údaje jiných autorit.
Joseé de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956
