To, co se událo na Barbadosu, se opakovalo i na jiných ostrovech – Jamaice, Trinidadu a Tobagu, kde vývoj prošel stejnými fázemi, avšak pomalejším tempem. Několik let poté na začátku anglické kolonisace v Karibském moři začali si angličtí osadníci při okupaci ostrova Svatý Krištof v roce 1632 přivlastňovat půdu, vytvářet velká vlastnictví a budovat kastu plantážníků, „tuto krutou plantážnickou aristokracii, která tyranizovala ubohou masu bílých červů zbavených půdy.“
Aby mohla uskutečnit své plány velkovýroby, musela tedy plantážnická aristokracie přivést černé otroky, neboť běloši se rychle stěhovali do jiných oblastí nebo byli hubeni hladem. A tak se vytvořil typický plantážnický režim, monokultura cukrové třtiny, založený na otrocké práci. Pod tlakem tohoto hospodářského systému se životní podmínky na těchto ostrovech rychle horšily a výnosnost cukru klesla do té míry, že anglický parlament, který tuto produkci pokládat pro tehdejší zámořský obchod za mimořádně důležitou, rozhodl v roce 1737 provést průzkum na místě, aby situaci zlepšil. Byla jmenována zvláštní komise, která ve zprávě předložené parlamentu zdůraznila mimořádný význam, který by v úpadku těchto ostrovů mohl mít nedostatek vhodné výživy. Zpráva obsahuje tyto věty: „Výživa a zacházení s otroky (418 000 černochů na 82 000 bělochů), a proto i jejich pracovní schopnosti, jsou velmi špatné. Ve skutečnosti se na výživu jednoho černocha, jehož cena se odhaduje na 50 liber, vydává pouze 25 šilinků ročně.“ To byla čistá pravda. Plantážníci měli zájem o otroky jen jako o lidské stroje, a proto jejich potravu omezovali jen na takové dávky kalorií, které tento stroj potřeboval. Tyto kalorie byly obsažené v nejlevnějších potravinách, v mouce z manioku, sladkých bramborách, igname a rýži. Těchto potravin, avšak pouze těchto, měli černoši poměrný dostatek. Plantážníci doufali, že naplní-li břicho černochů škrobovitými potravinami velmi bohatými na energetické složky, uživí tak celý cukrovarnický průmysl a prostřednictvím svého pracovního stroje – černocha – přemění tak laciné potraviny v kvalitní cukr prodávaný za zlato. Bohužel ani zpráva předložená parlamentu, ani stížnosti a vzpoury otroků nevynutily náležitá opatření, která by situaci na ostrovech zlepšila. Životní podmínky se naopak stále zhoršovaly.
V roce 1776, kdy byla vyhlášena nezávislost severoamerických kolonií, odkud Britské Antilly dostávaly většinou potravinářských produktů, se situace stala skutečně tragickou: vedle chronického hladu vypukl hlad akutní. Tvrdí se, že v letech 1870-1877 zemřelo pouze na ostrově Jamaika 15 000 černochů vysílením. Protože tato bída začala přímo ohrožovat zájmy vládnoucí třídy, která viděla, že černoši masově hynou vyčerpáním, britské imperium po prvé učinilo opatření, aby vyživovací situaci v této oblasti zlepšilo. K těmto opatřením náleží jedno, které se pro zvláštní dobrodružnost stalo po celém světě historicky slavným a zaslouží si tedy, abychom se o něm zvlášť zmínili. Z příkazu Jeho Veličenstva odplula v prosinci 1787 do Polynesie loď Bounty s posláním přivést z ostrova Tahiti keře chlebovníku, aby tato rostlina mohla být zavedena v Západní Indii. Britská vláda slyšela totiž o tomto zázračném stromu Polynesie, jejž objevil kapitán Cook na svých cestách v jižních mořích. Bounty pod velením slavného kapitána Bligha kotvila na Tahiti až do dubna 1789. Když naložila chlebovník, zamířila přes jižní moře na Jamaiku. Při plavbě vypukla na palubě vzpoura, kapitán byl naložen i s 18 muži do člunu a spuštěn na moře. Vzbouřená posádka se usadila na opuštěném ostrově Pitcairn a osídlila jej míšenci Angličanů a Tahiťanů. Kapitán Bligh a ta část posádky, která mu zůstala věrna, bloudili 6500 km a vrátili se živi a zdrávi do Anglie. Přes tento neúspěch byla otázka pro Anglii tak důležitá, že byla organisována nová výprava, jejíž vedení bylo svěřeno témuž kapitánu Blighovi, kterému se tentokrát podařilo chlebovník do Britské západní Indie dovézt.
Je ovšem jasné, že prosté zavedení nové jedlé rostliny zdaleka nemohlo situaci na ostrovech zlepšit. Mohlo nepatrně zlepšit vyživovací systém v období nejakutnějšího hladu, ale nemohlo napravit žádný z trvalých nedostatků. I když zprávy kapitána Cooka tvrdily, že z tří chlebovníků by mohla celá jedna rodina existovat do konce svého života, je stejně pravda, že Tahiťané za svou nádhernou postavu, jež učinila tak hluboký dojem na první evropské plavce, kteří přistáli u těchto rajských břehů, nevděčí pouze chlebovníku. Zdraví a odolnost obyvatel Tahiti pocházela z různorodé stravy obsahující dostatek ryb, množství ovoce a čerstvé zeleniny a napomohlo tomu i rozumné odívání a bydlení odpovídající podnebí, ve kterém žili.
Když bylo poslání kapitána Bligha korunováno úspěchem, začali o několik let později černoští otroci Západní Indie zařazovat do své výživy vedle brambor a igname plody chlebovníku, avšak protože neměli vůbec žádné ochranné potraviny, umírali i nadále hladem.
Když byl anglický parlamentem v roce 1833 schválen zákon o zrušení otroctví, bylo by se dalo očekávat, že životní podmínky této oblasti se zlepší a černoši se budou moci vrátit k polykultuře a k produkci výživy podle africké tradice. Avšak skutečnosti tyto předpoklady nepotvrdily. Když majitelé velkých vlastnictví cítili, že hospodářské základny plantáží se hroutí a že již nebudou mít právo nutit své černochy, aby pěstovali výhradně cukrovou třtinu, vymýšleli si tisíc překážek a vytáček, aby černochům znemožnili vyrábět potraviny potřebné pro jejich výživu. Šli až tak daleko, že na pozemky určené pro pěstování poživatin zavedli ochranné daně, což jim umožnilo definitivně svázat ruce osvobozených černochů a přinutit je, aby pokračovali v práci na plantážích cukrové třtiny za hladových mezd. Ve snaze udržet tyto nízké mzdy přišli plantážníci na myšlenku dovážet dělníky z oblastí Dálného Východu, kde životní úroveň byla velmi nízká. Za krátkou dobu nahrazovali černochy při nejrůznější práci Indové. Při své stravě, která se skládala téměř výhradně z rýže a svých velmi skrovných požadavcích sloužili Indové výborně cílům cukrovarnické oligarchie, která si vždycky přála mít velmi mnoho levných pracovních sil. Z toho plyne, že dnes je obyvatelstvo anglických kolonií v amerických tropech většinou indického původu: tak v Britské Quayaně z 380 000 lidí je 168 000 Indů a na Trinidadu z obyvatelstva, které čítá 560 000, je 200 000 Indů.
Tento systém maskovaného otroctví vyvolal u černochů na Jamaice živou reakci. Černoši si přivlastnili volnou půdu uprostřed ostrova a vytvořili tam autonomní osady, které se zabývaly rozmanitou zemědělskou produkcí, což vedlo k značnému zlepšení místních vyživovacích podmínek. Ještě dnes má Jamaika dík této iniciativě lepší vyživovací podmínky než ostatní britské kolonie v Karibském moři. Děti sice trpí nedostatky, o nichž jsme již mluvili, dospělí však mají lepší podmínky než černoši z jiných ostrovů. Ve zprávě komise pro výživu britského koloniálního imperia uveřejněné v roce 1942 je možno číst: „Všeobecně dobrou fysickou stavbu, dobrou náladu, veselost a trpělivost jamaiského černocha pokládají mnozí za důkaz toho, že vyživovací podmínky na tomto ostrově nejsou ve skutečnosti špatné.“ Kdyby černoši byli mohli více ovlivnit hospodářský systém a výživu jiných oblastí v Americe tak, jak to učinili na Jamaice, je zcela možné, že vyživovací podmínky tohoto kontinentu by nebyly tak špatné, jako jsou dnes. Avšak jejich vliv byl minimální, a proto je vyživovací situace na Antillách stále jednou z nejhorších ve světě, neboť kolem „kasáren“ městských obyvatel i chatrčí venkovanů v těchto vypleněných zemích krouží hlad.
Josúe de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956
