Na mapě Antill zůstává malý bod, o kterém je třeba hovořit a kde vyživovací podmínky jsou strašné a snad – jak to s jistotou tvrdí skupina vynikajících severoamerických odborníků – nejhorší a nejzhoubnější v celé karibské oblasti. Tímto temným bodem na mapě světového hladu je ostrov Portoriko. Na tomto malém ostrově, jehož rozloha činí kolem 8700 km2 a jehož obyvatelstvo se dnes odhaduje asi na 2,000.000 osob, odehrávalo se od počátku století nejtragičtější drama hladu, jaké západní polokoule kdy prožila. Toto drama zaslouží, aby bylo podrobně rozebráno, neboť jeho příčiny nepocházejí jako u ostatních ostrovů Antill z omylů starého koloniálního systému velkých evropských mocností, ale z naprostého krachu moderního obchodního hospodářství, které zde uplatňovala země svobodné konkurence – moderní velmoc, Severní Amerika.
V roce 1898, když se Spojené státy americké zmocnily tohoto ostrova po svém vítězství nad Španělskem, našly zde obyvatelstvo, které i když neoplývalo hojností a bohatstvím, přece jen zdaleka nevykazovalo takové známky bídy a hladu jako dnes. Ostrov krajně hornatý, s dosti nestejnou půdou, s rovinami pouze na úzké části podél pobřeží, nezdál se Španělům zvláště vhodný pro pěstování cukrové třtiny. Abychom poznali, jakým dojmem tento ostrov zapůsobil na Španěly, když jej v roce 1493 objevili, připomeneme historickou příhodu z Kolumbových pamětí. Když velký mořeplavec popisoval ostrov královně Isabele, otázalo se Její Veličenstvo, čemu se nový ostrov podobá. Vypráví se, že Kolumbus zmačkal v ruce list papíru, a pokládaje jej na stůl, prohlásil: „Tomu, Veličenstvo.“ Přestože na ostrově s tak nerovnou půdou Španělé ihned zavedli pěstování cukrové třtiny, neučinili to v takovém rozsahu a s takovou intensitou, jaká je charakteristická pro kolonisaci jiných ostrovů, jejichž půda se pro pěstování třtiny opravdu hodila. Přestože mělo Portoriko odlišný druh zemědělské výroby, neztratilo nikdy své bílé osadníky a nebylo tak výhradně osídleno černochy jako Britské Antilly. Španělští osadníci, kteří přišli ve velkých skupinách hlavně z Galicie a Austrie, vyvažovali obyvatelstvo černošské, a ještě dnes jsou dvě třetiny portorického obyvatelstva běloši. Až do konce minulého století nebyla také na tomto ostrově zakládána velká vlastnictví, která by půdu monopolizovala. Až do severoamerické okupace bylo 75 % orné půdy ostrova rozděleno na malé dílce v průměru o 5 hektarech, na kterých se většinou pěstovaly poživatiny. Zpráva severoamerické vojenské komise pro zjištění počtu obyvatel do roku 1899, tj. ihned po okupaci ostrova, hovoří o této skutečnosti a činí tento závěr: „Systém těchto pozemků měl zajisté velký vliv na vytvoření uspokojivých podmínek pro obyvatelstvo ostrova, které jsou zcela jiné než podmínky na Kubě, kde velká část obdělávané půdy je v rukou malého počtu velkých vlastníků.“
V nížinách při pobřeží sice prosperoval díky černochům cukrovarnický průmysl, ale ve vnitrozemí pěstovali chudší běloši na malých farmách poživatiny. V době americké okupace bylo na tomto ostrově 250 cukerných mlýnů a 20 továren. Avšak hospodářství se brzy radikálně změnilo, neboť tyto cukerné mlýny byly pohlceny velkými továrnami, které také zabraly do svého obrovského vlastnictví pozemky. Cukrovarnický průmysl, monopolizovaný malou skupinou mocných cizích kapitalistů, dosáhl za pomoci severoamerického kapitálu mimořádného rozvoje a stal se osou veškerého hospodářského života na území Portorika. V období mezi dvěma válkami zabíralo pěstování cukrové třtiny 40 % veškeré obdělávané půdy a výroba cukru představovala 60 % veškerého hospodářství ostrova.
Velké průmyslové společnosti, které vlastnily 15 až 20 000 hektarů půdy, zabíraly nejúrodnější oblasti země. Čtyři největší společnosti vyráběly před poslední válkou na Portoriku polovinu všeho cukru.
Avšak obchodní vykořisťování ostrova se neomezuje jen na cukr. Na pozemcích, které se nehodily pro cukrovou třtinu, zavedl severoamerický kapitál kulturu tabáku a kávy, obojí pro vývoz. Ostrov začal tedy vyrábět pro spotřebu Severní Ameriky. Huntington nám dává tato čísla o užívání půdy v Portoriku před druhou světovou válkou: „100 000 hektarů je určeno pro cukrovou třtinu, 70 000 pro kávu a přibližně 20 000 pro tabák; pouze 65 000 hektarů je určeno pro pěstování kukuřice, fazolí, sladkých brambor nebo igname, které jsou na ostrově hlavními potravinami. Posuzujeme-li celkovou rozlohu země, pak zemědělci v Portoriku pěstují pro export plodiny na ploše 3krát větší, než je plocha určená k pěstování poživatin pro domácí spotřebu.
Nelze se pak divit, že Portoriko i pro velmi špatnou výživu svého obyvatelstva musí dovážet velké množství potravin za ceny, které přesahují kupní síly většiny jeho obyvatel. Vina za tuto dramatickou situaci padá z velké části na Spojené státy, jak to zdůraznil severoamerický zeměpisec Preston James: „Místo aby ukázaly cestu k vyrovnanému hospodářství, daly Spojené státy nešťastný příklad, jak kapitalisté žijící daleko v cizině hospodářsky vykořisťují zemi i práci. Spojené státy se vychloubají, že pro tuto starou a chudou španělskou državu, která je dnes pod americkou vlajkou, učinily velmi mnoho; mohou skutečně ukázat celou řadu velkých staveb, např. krásné silnice, paláce, jako je Capitol v San Juanu, a vzornou univerzitu; ale měříme-li úspěch kolonisace, znamená to velmi málo proti zřejmé bídě, v níž žije portorické obyvatelstvo. Bída je zde tak veliká, že vědec Eric W. Zimmermann tvrdí, že tito lidé tvoří „nejvíce zanedbanou skupinu obyvatelstva, jaká vůbec existuje pod americkou vlajkou.“
Protože Portoriku nemá možnost vyrábět potraviny na vlastní půdě, je nuceno dovážet je přes celní hranice z nejdražšího světového trhu (60 % dovážených potravin je severoamerického původu). Proto se octlo ve strašném bludišti bezvýchodného hospodářství. Preston James charakterizuje tuto neudržitelnou hospodářskou situaci velmi správně: „Bída větší části obyvatelstva je způsobovaná hlavně tím, že Portoriko je uvnitř celních hranic Severní Ameriky. Umožňuje-li tato hospodářská situace Portorika na jedné straně výnosnou produkci určitého zboží, jako je cukr, tabák nebo některé druhy ovoce bez konkurence jiných států kromě Spojených států, na druhé straně nutí tato situace obyvatele Portorika všechno, co sami nevyrábějí, kupovat na nejdražším trhu světa. A nejenom to, musí přispívat k udržování poměrně vysokého životního standardu dělníků metropole a stejně tak musí přispívat na zvýšené mzdy amerických námořníků, neboť zboží musí být na jejich ostrov dopravováno na lodích plujících pod vlajkou Spojených států. Rozdíl mezi prosperitou výrobců a bídou ostatního obyvatelstva ještě zvětšují poplatky.“
Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956
