Hospodářská politika Severní Ameriky byla tehdy protekcionářkou politikou ve prospěch nepatné menšiny na Portoriku, na úkor nejtěžších obětí většiny domácího obyvatelstva. Tento strašný stav hospodářské nerovnováhy v zemi přiměl jednoho amerického odborníka pro výživu, jenž byl v roce 1930 pověřen studovat podmínky výživy na tomto ostrově, k výroku, že nikdy takový kout světa, „kde tak bohatá země by prospívala tak málo lidem - většinou cizincům – a kde lid, který na ní pracuje, by byl nejen chudý, ale také špatně živený a měl tak špatné ubytovací podmínky.“
Životní podmínky tohoto lidu se neustále zhoršovaly, jak nám ukázala Zimmermannova zpráva, zvláště pro velkou hustotu obyvatelstva. Hustota obyvatelstva na Portoriku se nyní odhaduje na 230 lidí na 1 km2, což činí přibližně 600 lidí na 1 km2 obdělávané půdy – a to je snad největší hustota na světě. Tato hustota jistě znesnadňuje vyživovací situaci a komplikuje její řešení, avšak není možno uvádět ji jako hlavní důvod tohoto chronického hladu. Skutečnost je taková, že bída ve výživě a přelidnění jsou příznaky nebo následky hospodářské desorganisace – zrůdného hospodaření založeného na bezohledném vykořisťování. Tuto obrovskou koncentraci obchodu i tuto velikou hustotu obyvatelstva na Portoriku vyvolal cukerní průmysl, stejně jako ve všech oblastech monokultury cukrové třtiny. Cukrová třtina může růst a dařit se jenom za pomoci ohromné masy venkovského obyvatelstva. Důkazy toho vidíme všude, na Jávě, na Barbadu i v Luisianě. Ba i v zemích, kde je demografická hustota slabá, jako na příklad v Brazílii, je v oblastech monokultury cukrové třtiny – v severovýchodních státech – demografický index nejvyšší v zemi. Potřeba dělníků pro plantáže cukrové třtiny a chronický hlad zemědělců způsobily neuvěřitelný růst obyvatelstva na Portoriku. Po americké okupaci i přes vysokou všeobecnou a zvláště dětskou úmrtnost se počet obyvatel zdvojnásobil. Vyživovací podmínky v Portoriku se zvláště zhoršily za poslední války, kdy dovoz potravin byl krajně obtížný a země se dostala na pokraj hladovění. V době, kdy vypukla válka, bylo Portoriko ve svém zásobování závislé na cizím dovozu v tomto poměru: 100 % tuků, olejů, obilnin a obilných výrobků; 80 % ryb; 60 % zeleniny. Protože byl dovoz ochromen, nastala mezi obyvatelstvem skutečná panika a situace byla tak vážná, že v roce 1944 přibližně 40 % obyvatel bylo zapsáno v seznamech osob, jimž je třeba naléhavé pomoci. Obvyklá výživa na ostrově se skládá z fazolí, rýže, škrobnatých kořenů a tresky. Nejchudší vrstvy si ovšem nemohou dovolit ani tresku a jen nejbohatší jedí maso a vejce. Avšak ve všech vrstvách je základní výživa jednotvárná: fazole a rýže, a pak zas rýže a fazole. Rozbor obvyklé výživy lidu ukazuje vážné nedostatky bílkovin, minerálních solí a vitaminů. Strašný stav výživy se projevuje v nedostatečném vývoji dětí, jejichž postava je vždy nižší, než je severoamerický standard. Mezi nejchudším obyvatelstvem velmi silně řádí xerofthalmie, kurděje, espru a pellagra. Na ostrově je možno pozorovat všechny známky nedostatku ve výživě s výjimkou onemocnění zubů. Tento zjev uvádí do rozpaků současnou vědu o výživě, neboť děti i dospělí v Portoriku, ačkoli jejich strava prakticky neobsahuje mléko, sýr, ani jiné zdroje vápníku, mají obdivuhodné zuby, které jim závidí i lépe živení Američané. Bílé zuby, které ukazují Latinoameričané ve svém širokém úsměvu, to je vše, co zbylo z nádherného a zdravého obyvatelstva původního Portorika, dnes díky severoamerickému vlivu civilizovaného. Ve všech ostatních směrech však fysický stav obyvatelstva upadl a není přehnané srovnávat ostrov Portoriko s hlediska životních podmínek jeho lidu s ostrovem Hongkong v Čínském moři, kde Angličané, kteří se tam po uzavření smlouvy v Nankingu v roce 1842 usídlili, dodnes neučinili nic pro zlepšení životních podmínek Číňanů, kteří tam žijí namačkáni jeden na druhém v strašlivé bídě, stejně jako obyvatelstvo těchto druhých „ostrovních kasáren“, jak území Portoriko nazval Vogt. Přes poválečná opatření směřující k posílení průmyslu, k zavedení rozmanitější zemědělské produkce zůstává Portoriko nadále jakýmsi americkým Hongkongem.
Starý Jih - Údolí nářku
Je jistě pobuřující, když mezi velké oblasti hladu ve světě je nutno zařadit část severoamerického území. Zdá se až paradoxní, že existují oblasti hladu v takové zemi hojnosti, jako jsou Spojené státy americké, kde zemědělství mělo vždy obtíže se svými přebytky a kde je tak mohutná výroba, že za poslední války mohla tato země pomáhat polovině světa ve výživě. Avšak existence oblasti hladu v „sýpce světa“ je nezvratnou skutečností. A nejde jen o nějakou malou skupinu obyvatelstva, nýbrž o celou zeměpisnou oblast, která má větší rozlohu než leckteré státy. Touto oblastí hladu ve Spojených státech je Jih, který má přibližně 1,300.000 km2 plochy s přibližně 30,000.000 obyvatel.
V koloniálním období tvořilo „Jih“ 5 anglických kolonií: Maryland, Virginie, obě Karoliny a Georgie. V současné době je pro zeměpisce velmi nesnadným úkolem vymezit tuto oblast přesně. Pro naše účely však budeme pokládat za Jih oblast odpovídající starému, zemědělskému otrokářskému Jihu a zabírající těchto 11 států na jihozápadě Severní Ameriky: Virginie, Jižní a Severní Karolina, Kentucky, Tennessee, Georgie, Florida, Alabama, Mississippi, Louisiana a Arkansas. (V ekonomické a zeměpisné literatuře se pod pojmem Jih USA rozumí ještě okruh Kolumbie, stát Delaware, Maryland, Západní Virginie, Oklahoma a Texas. V takovém pojetí pak má Jih rozlohu 2,335.000 km2 a 47,3000.000 obyvatel. Pozn. vydavatele).
Není pochyb o tom, že tato oblast starého Jihu byla oblastí hladu. Na důkaz toho stačí uvést některá čísla uveřejněná Národní výzkumnou radou Spojených států amerických, která objasní vyživovací podmínky země za poslední války. V publikaci uveřejněné v roce 1943 nám zvláštní výbor pověřený studiem této otázky podává zprávu, že v oblasti Jihu má dostatečnou výživu pouze 27 % obyvatelstva. To znamená, že 73 % obyvatel Jihu, tedy více než dvě třetiny, trpí nějakým druhem hladu.
Tato skutečnost je otřesná i pro laika, ale což teprve pro ty, kdo znají podrobně zeměpisné možnosti této oblasti. Studium kořenů a příčin hladu na jihu Spojených států je dalším typickým příkladem hladu jako pohromy, již si přivodil člověk sám. Přírodní podmínky této oblasti jsou totiž opravdu takové, že pro produkci výživy si nelze přát nic lepšího. Málo oblastí na světě skýtá takové možnosti a tak bohaté přírodní zdroje. Ale také málo oblastí na světě bylo tak vydrancováno hanebným vykořisťováním a neschopností člověka přizpůsobit se prostředí. Historik John Smith, jeden za zakladatelů Virginie, napsal na začátku 17. století, že „nikde jinde na světě netvoří nebe a země tak harmonický celek, skýtající tak vhodné prostředí pro člověka“. Howard W. Odum, který je dnes pokládán za jednu z největších autorit v zeměpisných a sociálních problémech Jihu, popsal s obdivuhodnou přesností nádherné přírodní bohatství této oblasti, již líčí jako skutečné království blahobytu.
V Odumově popisu vznikají dva základní rysy, které je v naší knize třeba zdůraznit: půda i podnebí této oblasti, obojí je velice příznivé pro zemědělství. Půdu tvoří z největší části žlutá nebo červená podsolovitá půda, která sice není tak úrodná jako černozem – v severních a středních oblastech Severní Ameriky, přece však je hodnotnější než tropická půda, pokrývající větší část oblasti západní polokoule, kterou jsme dosud zkoumali. Kromě žluté a červené podsolovité půdy najdeme na Jihu velké rozlohy půdy ještě úrodnější, jako je na příklad černá země Alabama, která není tak nazývána proto, že 87 % jejího obyvatelstva je černé, ale pro černou půdu této země, bohatou na organické látky. V několika směrech se Jihem táhnou bohaté pásy naplavenin, jako na příklad údolím Mississippi, které je průměrně 200 km široké a táhne se podél 1300 km od přítoku řeky Ohio až k pobřežní deltě v Mexickém zálivu. Tento pás naplavenin je podle některých autorů „stejně úrodný jako proslulé údolí Nilu“. Podnebí na Jihu, i když není všude úplně stejné, je vcelku pro zemědělství velmi výhodné, neboť má dostatek srážek, silné sluneční záření a výrazná roční období kromě zim, jež jsou mírné a méně vystavované vlivům sněhu a mrazu.
Avšak při hospodářské politice kolonisátorů tyto výhody nijak neslouží tomu, aby v této oblasti zabránily hladu. Hospodářské dějiny Jihu vysvětlují jeho tragédii i „dramatický boj velké a silné vrstvy severoamerického lidu, boj o život v přírodním prostředí schopném uživit bohatší civilisaci“. Nynější Jih, který H. W. Odum nazval „údolím nářku“ a kde význačným rysem je hlad, je kulturním dědictvím období průkopníků kolonisace a otroctví, zhoršeném ještě v současné době zásahem spekulantů s půdou.
Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956
