První kolonisté Jihu se na půdě Virginie snažili zavést rozmanité zemědělství, na jaké byli zvyklí z Anglie. A tak když vykáceli mýtiny v lesích kolem Jamestownu, zaseli někteří obilí, jiní nasázeli ovoce a zeleninu přivezené ze Starého světa. Ovocné stromy se vyvíjely dobře, ale horší to bylo s obilím. Osadníci „brzy zpozorovali, že i když rostlina pro velkou úrodnost půdy může dosáhnout překvapující výšky, nedává žádné zrno.“ Osadníci tedy zanechali pěstování obilí a po příkladu Indiánů začali pěstovat některé domorodé rostliny, jako kukuřici, fazole a sladké brambory a dále tykve, melouny a bobulovité plodiny. Pozvolna byly vysazovány i další evropské plodiny, takže si kolonie postupně zavedly takovou zemědělskou produkci, která je činila soběstačnými.
Tyto snahy nebyly bohužel vítány v tehdejší Anglii, jejíž koloniální systém byl založen na obchodu a jež se na kolonie dívala jen jako na zásobárnu surovin, které na území metropole nebyly, a jako na nové trhy pro své výrobky. Londýnská společnost, která v roce 1606 získala od krále Jakuba I. právo obhospodařovat půdu na Jihu, pokládala s obchodního hlediska za nejdůležitější cíl objevit produkt, který by mohl být v široké míře vyvážen. Je třeba připomenout, že tuto společnost tvořili „kavalíři, gentlemani, obchodníci a jiní dobrodruzi“ z Londýna i ostatních anglických měst, kteří mysleli pouze na to, jak v tomto koloniálním dobrodružství rychle získat jmění. První produkt, na nějž se předáci společnosti zaměřili, bylo hedvábí. To však ztroskotalo. Zkusili to potom s pěstováním vína, ale to také nepřineslo očekávané výsledky. A tak tento koloniální podnik na Jihu hrozil krachem, ale konečně byl objeven produkt, který pěstovalo domácí obyvatelstvo – tabák, který se stal oním vytouženým vývozním artiklem. Kultura tabáku se rychle rozšířila v systém plantáží, které zabíraly velkou část orné půdy Virginie, Marylandu a obou Karolin. V jiné oblasti, poněkud dále na západ, zvláště v údolí Mississippi, se zavedlo pěstování bavlny, která později tuto oblast úplně ovládla. Později se v pobřežní oblasti Louisiany rozšířila cukrová třtina. Tyto tři produkty – bavlna, tabák a cukr, a bavlna ovšem na prvním místě – ovládly Jih a půdu i člověka učinily otroky vrtochů obchodních spekulací. Zavedením zemědělských kultur, vypočítaných na čistě obchodní cíle, se místní hospodářský systém úplně změnil. Původní drobné vlastnictví půdy na sebe vzalo brzy formu vysoce koncentrovaného systému velkého vlastnictví. V roce 1626 měla průměrná farma 65 ha, roku 1650 již 180 ha, v roce 1700 – 270 ha. Na počátku 18. století se federální vláda snažila omezit landlordský systém velkých vlastnictví, a proto omezila rozsah vlastnického práva na 1600 hektarů. Avšak zákon nebyl velkými vlastníky respektován, neboť ti se již stali na svých panstvích absolutními vládci a svévolně rozhodovali i o všem ostatním. Proto pokračovalo rozšiřování vlastnictví takovou měrou, že někteří aristokraté na Jihu vlastnili v polovině století téměř 60 000 ha. Aby bylo možno tyto nesmírné rozlohy obdělávat, začalo se v koloniích na Jihu od roku 1619 zavádět otroctví černochů a od té doby se rozvíjelo typické monokulturní hospodaření se všemi vážnými důsledky, jako je nedostatek potravin, vyčerpání a erose půdy, nucená práce, otroctví, periodické hospodářské krise a slabá fysická a kulturní úroveň obyvatelstva.
Plantážnický systém odsunul místní obyvatelstvo k hladu a celkem měl tytéž rysy jako v jiných oblastech monokultury, o nichž jsme již mluvili. Nedostatek výživy, který se projevil okamžitě, byl logickým důsledkem práce otroků nucených pěstovat téměř výhradně produkty na vývoz, kdežto produkce určená pro výživu byla omezena na minimum. Výsledkem byla krajní podvýživa a hlad, které vkrátku začaly černochy hromadně hubit. Avšak v tomto hospodářském systému bylo levnější nahradit mrtvé otroky novými, než s nimi lépe zacházet, dát jim lepší stravu a kratší pracovní dobu. Po válce Jihu proti Severu a po osvobození otroků byla do zemědělství na Jihu zavedena práce nájemců, kteří tvořili většinu venkovského obyvatelstva této oblasti. H. Odum ukazuje, že v pracovním systému v této oblasti převládli nájemci, a zdůrazňuje, že pouze v bavlníkové oblasti ze dvou milionů rodin více než polovina nevlastnila žádnou půdu a žila jako prostí nájemci, plně závislí na výkyvech cen spekulačního zboží, jež produkovali. V některých menších oblastech je počet nájemců téměř stejný jako celkový počet obyvatel. V tak zvaném „černém pásu“ dosahuje 73 %, v údolí řeky Red River 80 % a v mississippské deltě 90 %.
Nájemní systém, skutečný přežitek evropského feudalismu a sytému otroctví z období kolonisace, zanechal v zemi částečné otroctví, omezující svobodu jednání dělníků a nutící je vykonávat vždy stejný druh práce, za niž si jako odměnu mohli ponechat jen část úrody. Když část úrody prodali, nevyneslo jim to obvykle ani na jídlo. Severoameričtí sociologové podrobně tento systém studovali a většina z nich jej pokládá za jeden z „veřejných skandálů Ameriky“. Gunnar Myrdal vidí v nájemním sytému nejpevnější článek tohoto strašlivého řetězu bídy, složeného z monokultury, nájemného, vymrskávání a erose půdy. Následky jsou bolestné: „Bída pro většinu lidu, hospodářská labilita, všeobecná zaostalost obyvatelstva, značná nemocnost, nedostatek iniciativy, vysoká porodnost a početné rodiny.“
Známý švédský sociolog nám zde ukazuje logické následky jevů, k nimž v této oblasti došlo a na jejichž začátku je škodlivé vlastnictví a obdělávání půdy, na konci pak chudoba, hlad a přelidnění.
Přestože byla v některých oblastech po občanské válce půda rozdělena a plantážnický systém upadl, zůstaly tam životní podmínky špatné, neboť mzdy na Jihu jsou velice nízké a odůvodňují se konkurencí na mezinárodních trzích, kam přicházejí produkty z jiných oblastí, jejichž životní úroveň je ještě nižší. Kromě toho nemělo venkovské obyvatelstvo možnost zvolit si jiný druh práce.
Zemědělská produkce pro vývoz jednak znehodnocuje práci člověka v této oblasti Spojených států, jednak vymrskává půdu. Bavlna a tabák, který byl z počátku pěstován bez použití jakéhokoli hnojiva a bez střídání kultur, úplně vyčerpal nejlepší půdu této oblasti. Půda byla natolik zbavena svého humusu a svých minerálních solí, že je dnes zapotřebí poskytovat jí velké množství hnojiv, aby vůbec mohla dávat úrodu. To ovšem velmi ztěžuje zemědělskou výrobu na Jihu. Tato vyčerpávající monokultura vedla k nejstrašnějšímu olupování půdy, jaké kdy bylo zaznamenáno, a obrovská část země se následkem erose stala úplně neplodnou. V průzkumu uskutečněném příslušnými specialisty v roce 1933 bylo dokázáno, že třetina veškeré půdy na Jihu je znehodnocena erosí a že při nejmenším polovina veškeré erosí znehodnocené půdy ve Spojených státech je na Jihu. Tato čísla, která mluví o desetimilionech hektarů nepoužitelné půdy, zvláště v oblastech, kde půda je nerovnoměrná, jako v Piemontu, a kde je možno spatřit krvavé trhliny v těle půdy – obrovské rokle s červeným dnem – způsobila paniku a dala vznik pateoriím, které bídu a hlad na Jihu přisuzují erosi půdy. Ve skutečnosti tato panika způsobila určitý zmatek v posuzování skutečnosti. Hlad a úpadek na Jihu nezpůsobila erose, byla následkem jediné příčiny: pochybeným hospodářským rozvojem této oblasti. Erose půdy, stejně jako erose lidského organismu, jsou strašlivé následky jednoho a téhož činitele – plantážnického systému. Vynikající severoamerický odborník Charles Kellogg právem tvrdí, že „erose půdy je důležitým příznakem nesprávného vztahu mezi člověkem a půdou, stejně jako bolest hlavy je velmi často příznakem nějaké vážné choroby. Nelze říci, že by civilisace upadla vyčerpáním půdy, nýbrž že toto vyčerpání je spíše následkem úpadku lidu a civlilisace.“
Sečteme-li tyto nepříznivé činitele – nedostatečnou zemědělskou produkci, vymrskávání půdy a příliš nízké mzdy – pak je nám jasné, že tito obyvatelé musí mít nesprávnou, nedostatečnou a neúplnou výživu.
Je známo, že většina obyvatelstva této oblasti žije výhradně z kukuřice, slaniny a melasy. K těmto základním potravinám je nutno v různých oblastech připojit rýži, fazole nebo sladké brambory, což však složení jejich výživy o mnoho nezlepšuje. Tento systém je krajně špatný, protože neobsahuje ochranné potraviny, jako je maso, vejce a čerstvá zelenina. Goldenberger a Sydenstricker ve vynikající studii o hospodářských činitelích a jejich vlivu na výživu obyvatelstva na Jihu ukázali, že nedostatek těchto ochranných potravin byl vyvolán monokulturou. Tito vědci dále zdůraznili, že Jih nemá dostatek mléka ani masa, neboť velcí vlastníci nechtějí chovat dobytek. Pastviny by totiž zabraly část půdy zužitkovatelné pro jejich bavlníkové plantáže a dobytek by spotřeboval krmivo určené pro muly a koně používané na bavlníkových a třtinových plantážích. Velcí plantážníci nikdy nedoporučovali zakládání ovocnářských a zelinářských zahrad, protože by byly zabraly určitou prostoru a spotřebovaly by pracovní síly, které se podle nich neměly ani na okamžik vzdalovat z polí, na nichž se pěstovaly produkty pro vývoz. Je sice pravda, že asi 60 – 70 % nájemců chovalo slepice, avšak bylo jich vždy velmi málo, takže vejce jsou jen mimořádnou složkou výživy.
Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956
