Asie je v pravém slova smyslu pramátí člověka a pramátí hladu. Nikde na světě nezanechal člověk tak dávné známky své přítomnosti; nikde na světě nezanechal hlad tak silné známky svého působení na lidskou společnost. Nejstarší zkamenělina člověka – Sinanthrophus Pekinensis – byla nalezena na území Aise a z tohoto kontinentu také pocházejí nejstarší pověsti o hladu, který ničil lidstvo.
V Asii, jejíž jméno znamená „země vycházejícího slunce“, zrodil se jak člověk, tak i hlad, a vždy, když nad vodami Tichého oceánu vychází slunce, ozařujíc tuto krajinu, objevují se zjevné stopy tisíciletého boje člověka proti hladu. Asie, tato kolébka lidstva, kde člověk žije od nejdávnějších dob a která je v současné době nejvíce zalidněna, byla vždy scénou nejchmurnějších období nekonečného dramatu hladu. Žádný jiný sociální činitel nepůsobil na bytí člověka tak despoticky jako kolektivní hlad na území Dálného Východu. Při rozboru náboženských doktrín, morálních zákonů a zvyků asijského obyvatelstva vidíme, že na veškerou lidskou činnost měl vždy rozhodující vliv nedostatek výživy, jemuž podléhaly lidské skupiny celá staletí.
Asie, která tvoří pouhou třetinu povrchu země, má více než dvě třetiny obyvatelstva zeměkoule. Následkem toho činí demografická hustota 30 obyvatel na 1 km2, kdežto v ostatním světě činí sotva 10. Toto ohromné nakupení lidí, které je současně také velmi rozmanité, dává staré Asii nesporně její zeměpisnou osobitost. Tato ohromná různorodá masa lidí žije na zemi, jejíž příroda je stejně mnohotvárná, s nejrůznějšími typy krajin, podle nichž je možno rozdělit tento nesmírný kontinent nejméně na pět velikých přírodních oblastí: Dálný Východ, zahrnující Čínu a Japonsko; Jihovýchodní Asii, kterou tvoří Indočínský poloostrov; Indii, která je jakýmsi subkontinentem; Blízký Východ, a konečně na rozlehlou část kontinentu na Dalekém Severu, která tvoří součást Sovětského svazu.
V této kapitole naší knihy se budeme zabývat celkem čtyřmi prvními oblastmi, Sovětský svaz ponecháváme stranou. Postupujeme tak proto, že Sovětský svaz nemůže být fakticky posuzován pouze jako asijská země, stejně jako nemůže být posuzován pouze jako země evropská – je to jakýsi most mezi dvěma kontinenty a dvěma kulturami. Tak jako byl Ibelský poloostrov vždy mostem mezi Evropou a Afrikou, tak také bylo Rusko před vznikem Sovětského socialistického zřízení jakýmsi přechodem mezi evropskou a asijskou civilizací.
Lidská činnost v Asii se ze tří čtvrtin soustřeďuje výhradně na dobývání hubených zdrojů obživy, na těžkou práci při obdělávání půdy. Veškeré lidské snažení, myšlení a konání zde proto směřuje především k tomuto životnímu cíli. Takový je život ve staré Asii, tajuplné kolébce lidstva, kde se narodilo a zemřelo nejvíce lidí naší planety.
Zemědělci čtyřiceti století
Na rozloze 8,96 milionu km2 vybudoval čínský lid typickou zemědělskou civilisaci. Z 500 milionů obyvatel této obrovské země nejméně 400 milionů žije v těsném spojení s půdou, z níž čerpá zdroje své obživy. Díky zemědělství, pěstovanému na čínské půdě již více než 40 století, mohl se lid, který přišel od břehů Žluté řeky, usadit v této krajině, zvětšovat odtud své panství a rozšiřovat v ohromném rozsahu kulturní vliv svých zvyků a tradic. Tak se vytvořila velká Čína, svou rozlohou druhá země na světě, která dnes je předstižena pouze Sovětským svazem.
Abychom ukázali převahu zemědělství v Číně, která způsobuje, že tato země má největší hustotu rolnického obyvatelstva na světě, stačí zdůraznit, že zatím co se ve Spojených státech zemědělstvím zabývá pouhých 23 % obyvatel, v Číně tento podíl dosahuje více než 80 %.
Přes tuto intensivní a vyčerpávající zemědělskou činnost nebo spíše právě proto zjišťujeme, že Čína žije ještě dnes v nebezpečném nedostatku výživy a že více než kterákoli jiná země zakouší těžké následky různých druhů hladu. Žádná jiná civilisace nebyla tolik vystavena hladu jako tato, ačkoli je téměř výhradně založená na zemědělské produkci potravin. Potrava představuje v Číně tak naléhavou potřebu, že se tato skutečnost odráží i v idiomatických výrazech jeho lidu. Mallory poznamenává, že přátelé se při setkání zdraví slovy: „Už jsi jedl?“. Při rozboru mluvy čínských venkovanů odborníci zjistili, že nic neposkytuje tak velké množství idiomatických obrazů jako výživa.
I když země je v podstatě agrární, zemědělství se ve skutečnosti rozvíjí na pouhé třetině státního území při pobřeží. Dvě třetiny čínského území, mezi tím i střední Číny, jsou buď velice hornaté, nebo úplně pusté a pro zemědělství nevhodné. To se odráží i v rozdělení obyvatelstva, které je soustředěno v nejvýchodnější části země. Kdybychom rozdělili Čínu podle svislé osy, která by procházela středem provincie Jün-nan, viděli bychom, že v západní části, která měří 5,1 milionu km2, žije pouze 17 milionu lidí, kdežto ve východní části, která měří 3,8 milionu km2, žije přes 450 milionů obyvatel, namačkáni jeden na druhém. Je to tím, že obyvatelstvo Číny se soustřeďuje v oblastech, kde půda je pro zemědělství nejvhodnější a poskytuje alespoň minimální zdroje obživy. Tento druh půdy najdeme v údolí velkých řek, zvláště na naplaveninách v jejich deltách a na velkých rovinách na severu, pokrytých limonem – úrodnou vrstvou prachu, který asijské větry přinesly z velkých vnitrozemských pouští. Toto zvláštní rozvrstvení lidí vyjadřuje úplnou závislost Číňana na půdě a na podnebí jeho země. A tato půda i podnebí zdaleka nejsou pro zemědělství nejvhodnější. Spisovatel John Lessing Buck, který dosud nejobjektivněji prostudoval organisaci venkovského života v Číně, tvrdí, že v žádné jiné zemi na světě nemuselo zemědělství bojovat proti tolika přírodním překážkám a proti takovým nepředvídanostem podnebí. Boj čínského zemědělce proti nestálosti přírody je historií mimořádného hrdinství, kterou působivě a realisticky zachytil F. H. King ve své knize „Zemědělci čtyřiceti století“, jejíž titul jsme si pro tuto kapitolu vypůjčili, neboť se domníváme, že plně vyjadřuje podstatu čínského života.
První nesnáz čínského zemědělství je poměrně malá plocha orné půdy, kdežto velké rozlohy – jak velmi správně poznamenal zeměpisec Cressey – jsou příliš chladné nebo příliš suché, příliš hornaté nebo příliš neplodné, aby se na nich zemědělství mohlo vyplácet. Z toho vyplývá, že půda přes velkou hustotu obyvatelstva, která na ni těžce doléhá, je obdělávána jen na malé části státního území – přibližně na 10 – 15 %. Pro obživu svých 500 milionů obyvatel má Čína podle Winfieldových odhadů pouze 86,1 milionu hektarů obdělávané půdy, kdežto ve Spojených státech se obdělává 146 milionů hektarů půdy pro obyvatelstvo, které nedosahuje ani třetinu počtu obyvatel Číny. Tento nepoměr mezi obdělávanou půdou a obyvatelstvem má dva krajně vážné důsledky: jednak přelidnění některých oblastí a jednak úžasná rozdrobenost půdy, která neodpovídá rozumné hranici hospodaření. Koncentrace lidí je nejsilnější na naplavených rovinách velkých řek: tak v deltě řeky Jang-ć, poblíž Šanghaje, a v deltě Si-ťiangu, nedaleko Kantonu, dosahuje závratné výše 1500 lidí na 1 km2. V těchto přelidněných oblastech je půda rozdělena na tak malé části, že Cressey s mírnou nadsázkou mluví o „mikroskopických parcelách půdy“. Když letíme v určité výši nad obdělávanými poli Číny, ukáže se nám před očima obraz, který fakticky až neuvěřitelně připomíná průřez tkáně pod mikroskopem s tisíci buněk různých typů a mírně nestejných tvarů, sevřených jedna vedle druhé. Každá buňka je jedna zemědělská usedlost, na níž svou výživou závisí celá jedna rodina. Toto faktické rozdrobení půdy v Číně vytváří problém příliš malého vlastnictví, problém stejně závažný s hlediska úpadku zemědělského potenciálu určité oblasti, jako je opačný zjev příliš velkého vlastnictví v Africe a v Latinské Americe. Průměrná rozloha jedné usedlosti v Číně je 1,6 hektaru, kdežto v Holandsku činí 5,6, v Dánsku 15,6, v Anglii 25,2 a ve Spojených státech 62,8 hektaru. Avšak tato čísla udávají jen průměrnou rozlohu, to znamená, že existuje velký počet vlastnictví, která jsou ještě daleko menší. Podle Buckova průzkumu v různých oblastech Číny má přibližně 23 % usedlostí rozlohu sotva 0,2 hektaru, a při tom z jejich výnosu žije 4-5 osob, aniž se mohou obrátit k jakýmkoli jiným zdrojům. Čínský rolník provozuje ještě dnes hospodářství, které se velmi blíží hospodářství feudálnímu, neboť žije isolován od okolního světa, nic neprodává a je úplně závislý na místních zdrojích výživy. Při této hospodářské organisaci jsou Číňané spojeni s půdou tak pevně jako stromy, a s okolní přírodou jsou v takovém vztahu, který připomíná, jak to obrazně popsal Gerald Winfield, jakési „harmonické akvarium“, kde rostliny i zvířata si vzájemně pomáhají při udržování životního koloběhu. Zemědělské hospodářství Číny se podobá životu ve správně vybudovaném akvariu, které je tak řízeno, aby se vyvarovalo velkých výkyvů, které jsou pro lidské skupiny vždy katastrofální. Nevyrovnané ekologické vztahy spolu s různými nepříznivými přírodními podmínkami přinutily Číňany, aby své zemědělství omezili na nejvhodnější půdu a svou činnost soustředili na pěstování rostlin s vysokým výnosem. Z toho vyplývá, že půda je obdělávána jen v omezeném rozsahu a že počet pěstovaných produktů je více méně malý.
Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956
