Nejstrašnější hlad byl v Číně podle historických kronik zaviněn vždy velkými suchy. Když Alexandr Hosié sbíral údaje o této pohromě, došel k závěru, že za 10 století, od roku 620 do roku 1620, bylo v různých čínských provinciích zaznamenáno 610 let sucha, z toho 203 roky krajního sucha, které zavinilo strašné hladomory. Při nejmenším asi v 15 z těchto suchých období se Číňané dopustili kanibalismu, hnáni k tomu neodolatelně hladem. Nejvíce byla suchem zasažena polosuchá rovina ve středu a na severu země.
Nejčastější příčinou hladomorů v císařství nebes byly vždy záplavy zasahující hlavně velké naplavené roviny, kterými protékají nesmírné řeky se svými obrovskými deltami. Protože je tu právě díky těmto záplavám půda velice úrodná, nakupilo se zde, jak jsme již viděli, velké lidské mraveniště Dálného Východu. Tyto pobřežní roviny vytvářejí samy řeky tím, že naplavují velké množství bahna z vnitrozemských oblastí. Naplaveniny se stále zvyšují, a protože řeky jsou na ochranu proti záplavám obklopeny starými hrázemi, je třeba neustále tyto hráze zvyšovat, neboť dno řek i s novými nánosy naplavenin neustále stoupá. V Číně existují řeky, jejichž řečiště je nad úrovní okolních rovin. Dudley Buxton velmi výstižně řekl, že „řeky tekou nad rovinou a nikoli v rovině“. Protrhnou-li se hráze nebo vyleje-li se řeka ze svého koryta, zaplavují vody venkov i města, ničí plantáže, usmrcují lidi a zvířata, ale tak zúrodňují půdu, že jakmile vody opadnou, hned se ti, kdo přežili, vracejí znovu tuto půdu obdělávat a sklízet žeň v letech hojnosti. Taková je půda Číny: dává všechno a odnáší všechno, podle rozmaru přírody a neméně rozmarné vůle jejich všemocných bohů.
Třetí přírodní příčinou hladovění v Číně jsou kobylky. Když se hustá mračna hmyzu snesou na krajinu, zničí všechen rostlinný život a nejzelenější kraje promění v pouště. Touto katastrofou trpí celá Čína, některé provincie jsou však postiženy mimořádně často. Mallory uvádí, že ze 162 hladomorů zaznamenaných v provincii Šen-si 20 jich bylo částečně nebo úplně způsobeno kobylkami.
I když následky zemětřesení a cyklonů, které často řádí v pobřežních oblastech Číny, jsou pro zdroje výživy méně ničivé, přesto mohou vyvolat hladomory anebo zhoršit hlad již existující.
Hlad, vyvolaný kteroukoli z uvedených příčin nebo působením několika příčin současně, uvrhne obyvatelstvo vždy do krajní fysiologické vyčerpanosti. Spisovatelé otřeseni tragedií čínského života popsali ještě strašlivější výjevy, než jaké jsme uváděli při popisu amerických oblastí. V těchto strašných obrazech byl vylíčen nejhorší fysický i morální úpadek člověka. Když mučivý osten hladu rozdráždil smysly člověka, docházelo v Číně k častým výjevům vandalismu, k masovým loupežím a vraždám pro hrst rýže nebo fazolí. I kanibalismus se objevil. Z obyvatel se stávala hromada lidských přízraků, které buď uléhaly, nebo se po bolestném boji s vlastním svědomím, když požádaly své předky o prominutí, že opouštějí jejich hroby, loučily s půdou. Pak teprve odcházely ze své země hladu a hledaly jiné oblasti, touto zkázou méně zasažené. Starý otec Wang-Lung, hrdina knihy Pearl Buckové „Dobrá země“, když viděl svou vyhladovělou rodinu odkázanou na to, aby se prakticky živila trochou trávy a stromové kůry, zvolal: „Viděli jsme horší, byly horší okamžiky, okamžiky, kdy jsem viděl muže a ženy jíst jejich vlastní děti.“ A tato hrůzná perspektiva děsí Wang-Lunga natolik, že pomýšlí na odchod z rodné země. Když mu však dohazovači nabízejí za jeho půdu, k níž se cítí tak vázán a kde jsou pochováni jeho předkové i jeho děti zemřelé hladem, pár ubohých grošů, bouří se proti tomuto nucenému exilu, proti těmto spojeným silám, které chtějí přetrhnout věčná pouta vížící ho k této posvěcené zemi a rozhodně vykřikne: „Nikdy neprodám svou zemi! Budu kopat na poli a své děti budu živit třeba zemí. Zemrou-li, pochovám je v zemi, a já, moje žena i můj starý otec, my všichni zemřeme na zemi, která nám dala život.“ Avšak děti před jeho očima umírají hladem, a strach o ně nakonec Wang-Lunga přiměje, aby všechno opustil a odjel se svou rodinou, jen aby jméno jeho předků mohlo žít dál.
Hledáme-li příčiny hladu, tak častého a tak mocného v Číně, vidíme, že tyto příčiny byly různého druhu. Přes to, že se navzájem složitě proplétaly, přece jen je možno rozdělit je do dvou skupin: příčiny přírodní a příčiny sociální. Při důkladném rozboru hladu zjistíme, že za tím, co se nám na první pohled jeví jako příčina přírodní, se skrývá hluboká příčina sociální, která byla součástí hospodářského zřízení Číny. Trvalý nedostatek výživy a občasný hladomor způsobovala naprosto špatná hospodářská organisace čínského hospodářství. Dojde-li v určité oblasti k přírodní pohromě, jejímž následkem je hlad, a rozeberme-li důkladně její působení, i pak vidíme, že následky jsou tak těžké jedině proto, že sociální podmínky silně napomáhají rozšíření této pohromy. Při strašných hladomorech, které po katastrofálním suchu řádívaly v severních provinciích, jsou následky tak strašlivé proto, že většina místního obyvatelstva žije beztak na pokraji hladu, nemá žádné reservy ve svém organismu ani reservy finanční, nemá doma žádné zásoby, aby mohla čelit případnému nedostatku potravin způsobenému suchem. A protože v ostatních oblastech země jsou zásoby potravin rovněž výjimečné a dopravní prostředky v Číně jsou krajně špatné, nemůže přijít odjinud žádná pomoc, jež by následky katastrofy zmírnila. I při záplavách mají význam činitelé sociální – zničené lesy a zanedbané regulační práce – což je nejčastější příčina těchto pohrom v Číně. Jako čistě přírodní zjev musely by být záplavy 10krát častější v Holandsku, kde půda je pod úrovní hladiny moře. A přesto je v Holandsku tento zjev vzácný, protože příznivé sociální podmínky toho nebezpečí odvracejí. Tak je možno dokázat, že přírodní zjevy, které v Číně zaviňují hlad – záplavy a sucha – i když nemohou být moudrým zásahem člověka odstraněny úplně, mohou být při dobré organisaci a využitím vhodné techniky přece jen zmírněny a jejich následky oslabeny. To je možno vidět v různých částech světa. Údolí řeky Tennessee, které bylo kdysi častěji dějištěm podobných přírodních pohrom, jaké ještě dnes řádí v Číně, je dnes úrodnou oblastí; většina území Kalifornie je zcela jistě mnohem sušší než roviny v Šantungu, Chu-nanu a Chepeji v Severní Číně, avšak přesto se Kalifornie používáním techniky stala jedním z prvních zemědělských států v USA.
V Číně dochází k tomu, že lidé, místo aby se organizovali a ničivou sílu přírody přemohli, spíše se s touto přírodou spojují, aby ji podporovali a její živelnost ještě zvýšili. Číňané zbavili zemi jejího lesního porostu a v různých částech toků využívali říčních vod bez ohledu na následky, které by to mohlo mít pro celkový říční systém. Úplné vymýcení lesů v čínské půdě bylo příčinou rozdivočení velkých řek, které pak podemílaly holé břehy a začaly se mstít záplavami. Zničení lesů zmenšuje vlhkost půdy a podle některých autorů také množství místních srážek, což jen ještě přispívá k většímu vysušení země. Protože Číňané po celá staletí ničili své lesy, zůstalo dnes již zalesněno pouze 8 % země. To jen ještě zvětšilo možnosti sucha i záplav, které pustoší zemi.
Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956
