Zdánlivá přelidněnost Číny je nepochybně nejvýznačnějším rysem sociálního profilu této země, který více než co jiného zaviňuje hlad. Přebytek obyvatelstva v Číně je na první pohled tak strašný a tlak na půdu proto tak veliký, že ti, kdo se touto otázkou zabývají jen povrchně, přisuzují mu všechny obtíže Číny, tedy i hlad. I seriosní pozorovatelé byli tímto zjevem tak otřeseni, že jej pokládali, ne-li za jediný, tedy při nejmenším za nejdůležitější z činitelů zaviňujících hlad a chronickou podvýživu tohoto lidu. Dr. Walter Mallory, který po první světové válce pracoval v Mezinárodní komisi pro pomoc hladovějící Číně a napsal solidní a dobře dokumentovanou knihu „Čína, země hladu,“ uzavírá svou práci tímto výrokem: „Zde je mé poslední slovo k problému populace: Podle mého názoru je hlavní příčinou nynějších hladomorů v Číně přelidnění.“
Mám dojem, že je dosti odvážné tvrdit, že hlad v Číně je především následek přelidnění, neboť až dodnes nemohli demografové přesně určit, co je příčinou přelidnění, ani jaká populace by byla pro určitou zemi ideální, „optimální“ jak s hlediska jednotlivce, tak i celého národa. Rozebíráme-li tuto otázku na těch nedokonalých statistikách, jež jsou po ruce, zjistíme, že Čína zdaleka není nejhustěji obydlenou zemí na světě. Její průměrná hustota je přibližně 40 obyvatel na 1 km2, kdežto evropské země, které v mírových dobách prakticky neznají hlad, jako Holandsko a Belgie, mají hustotu, která dosahuje 264 a 279 obyvatel na 1 km2. Co zneklidňuje u Číny, není přílišná hustota obyvatelstva v pravém slova smyslu, nýbrž nerovnoměrné osídlení; na jedné straně rozsáhlé pusté končiny, na druhé straně oblasti s takovou koncentrací obyvatelstva, jakou zjistil Mallory na příklad v jedné severní provincii, kde žije průměrně 2752 osob na km2. Toto zvláštní rozvrstvení obyvatelstva v Číně není způsobeno přelidněním, ale nedostatkem pracovní příležitosti na největší části státního území. Tento nepoměr mezi ohromným množstvím lidí a malou možností zaměstnat je, vyvolává dojem, že v těchto oblastech Číny je na lidském mraveništi příliš mnoho obyvatel. Ulice New Yorku, který má 7 milionů obyvatel, vypadají jako pustina, srovnáme-li je s ulicemi Šanghaje, která má obyvatel pouze 3 miliony. V Šanghaji čeká však na sebemenší práci desetkrát více lidí než v New Yorku. Vyjde-li cizinec z hotelu a zavolá si někoho, aby mu odnesl dopis nebo zásilku, je ihned obklopen množstvím „kuliů“, kteří se hladově hádají o tento skromný úkol.
Nenormální rozvrstvení obyvatelstva, které vzbuzuje dojem přelidnění, je přímým důsledkem základní hospodářské struktury země, která se prakticky omezuje na jediný typ hospodářské výroby – zemědělství, a to ještě na omezené rozloze a velmi primitivní. Zjišťujeme-li tedy hustotu obyvatelstva s tohoto hlediska, dojdeme k znepokojujícím číslům: 616 lidí na 1 km2 obdělávané půdy (podle Johna Bucka). Tuto koncentraci lidí na omezené ploše a poměrně nepatrnou hustotu na ostatním území však nezpůsobují přírodní podmínky. Průzkum provedený vědci a pozorovateli toto tvrzení vyvrací a ukazuje, že Čína má na převážné části svého území různé přírodní zdroje, které by při lepším využití umožnily racionálnější rozvrstvení obyvatelstva, jež by vedlo k odstranění zdánlivého přelidnění.
Zemědělství je v těchto nevyužitých možnostech na prvním místě. Dr. O. E. Baker z ministerstva zemědělství Spojených států v článku o zemědělství v Číně, uveřejněném v roce 1928, tvrdí, že tato země má kolem 350 milionů ha půdy vhodné pro zemědělství, avšak využíváno bylo pouze 90 milionů ha. Kdybychom odhadli nynější obdělávanou půdu v Číně přibližně na 100 milionů ha, pak dvě třetiny jejích přírodních reserv jsou doposud neproduktivní. Později si ukážeme, co způsobilo, že tento lid, který žije ve stavu chronické podvýživy, nevyužil všech cenných možností v zemědělství.
Kromě neobdělané zemědělské půdy má Čína mnoho dalších přírodních zdrojů, které by při správném využití mohly hranici jejího hospodářství, obepínající pouhou třetinu území, tak rozšířit, že by se kryl s hranicí zeměpisnou. Její bohatá ložiska uhlí a jiných nerostů, její obrovský vodní potenciál by mohly být pevnou základnou rozsáhlé industrialisace. K uskutečnění takové hospodářské revoluce v Číně je mimo jiné zapotřebí dostatečného množství pracovních sil schopných využít bohatství, které tisíce let dříme v lůně země. Mluvit tak kategoricky o strašných účincích přelidnění a o nutnosti stůj co stůj omezit populaci v zemi, která především vyžaduje organisované využití svých přírodních zdrojů, čímž poskytne nezměrné možnosti pracovních příležitostí, je tedy poněkud předčasné.
Kromě toho je třeba ještě jednou zdůraznit a pokusit se ve světle objektivních údajů dokázat, že růst obyvatelstva v Číně nelze omezit bez předchozí změny společensko-ekonomické struktury země. Její vysoký demografický potenciál je charakteristickým rysem její organisace kulturní, a nemůže být odstraněn nezávislé na ostatních rysech, které dohromady dokreslují tvářnost i osobitost této kultury. Všechny pokusy zavést pro zlepšení vyživovací situace tohoto lidu neomalthusovské metody by byly nejen vědecky nepodložené, ale sociálně neúčinné, neboť by nenalezly nejmenší ohlas mezi čínským lidem. V systému hospodářství isolovaného od ostatního světa, jako je hospodářství čínské – jež jsme již přirovnali k harmonickému akvariu – by se nikdo neodvážil rozbít jediný článek přirozeného řetězu ze strachu před následky, jež by z toho vyplynuly. Zde je třeba změnit celý systém, neboť nic nemůže být změněno samo o sobě; a to nejenom co se týká morálních zásad, víry neb zvyků, ale i v materiálním podnikání. Bídu a chudobu v Číně nelze odstranit zaváděním jednotlivých opatření. Každý takový pokus by byl buď neuskutečnitelný, nebo by s sebou nesl nebezpečí, že beztak nejistou rovnováhu ještě zhorší.
Lidský život v těchto oblastech je tak závislý na přírodních podmínkách a přírodních zvycích, že nic nelze změnit, aniž se zároveň změní i další články řetězu. Abychom objasnili tento názor, uveďme jako příklad pokus o zlepšení zdravotních podmínek, který by záležel v tom, že by byl odstraněn hlavní zdroj šíření nemocí z fekalií, tj. že by se přestalo používat k hnojení půdy lidských výkalů. Dr. Winfield nám ve své knize „China the Land and the People“ přesvědčivě ukazuje, jak je tento zvyk hluboce vázán s hospodářskou strukturou země a jak je nesnadné změnit tento vžitý systém, aniž se změní zároveň struktura celého života. V současné hospodářské organisaci Číny nemá rolník v dostatečném množství jiné hnojivo, a proto se nemůže používání lidských výkalů zříci.
Závislost čínského lidu na hnojivu z lidských výkalů je tak veliká, že cestovatel projíždějící odlehlejšími kraji najde na zvláštních destičkách připíchnuté poetické a sugestivní nápisy, které jej vyzývají, aby se na okamžik zastavil a zanechal tam svůj malý příspěvek organické látky k zúrodnění půdy. Když se tento cestovatel přiblíží k městům, bude oslněn zářivou zelení, která je obklopuje a která za svou sytou barvu vděčí hojnosti lidských výkalů z města. Lidské výkaly jsou pro město také jedním z nejdůležitějších zdrojů příjmů. Před 20 lety vydělávala mezinárodní koncese města Šanghaje 31 000 dolarů ročně na svém monopolu na sbírání 78 000 tun výkalů z místních kanálů pro okolní pole.
Vzhledem k tomu, jak nesmírně důležité jsou lidské výkaly používané jako hnojiva pro zúrodnění čínské půdy, je nezbytné najít prostředek, jak jich používat po zničení parasitů a bakterií, tak ničivých pro zdraví společnosti. Na neštěstí však všechny vyzkoušené prostředky pro sterilizaci těchto látek ničí také velkou část v nich obsaženého nitrogeniu, a tak hodnotu hnojiva značně zmenšují. Severoameričtí odborníci Stanley, Wilson a G. Winfield po dlouhých zkušenostech došli k závěru, že užívání výkalů jako „kompostů“ složených z příslušného množství výkalů živočišného hnoje a rostlinných odpadků je neškodné za podmínky, že choroboplodné organismy byly zničeny. Bylo by však třeba, aby 20 % celkového množství kompostu bylo rostlinného původu, a to tato země poskytnout nemůže. Rostlinné odpady jsou úplně využívány pro krmení dobytka a jako topivo pro domácnost. Čína, chudá na dřevo, trpí i nedostatkem uhlí, jehož celostátní těžba na jednoho obyvatele je 60krát menší než těžba severoamerická, a proto nemá možnost používat rostlinného odpadu jako hnojiva.
Winfield soudí, že aby bylo možno všeobecně používat rostlinného hnojiva, bylo by třeba zvětšit rostlinnou základnu, to však je možné jedině novým zalesněním a rozvojem těžby uhlí za současného zlepšení dopravních prostředků, jež by cenu topiva snížily. Pro uskutečnění jednoduché změny ve způsobu hnojení půdy by bylo třeba hlubokých změn v zemědělství, v průmyslu i v dopravě celé země.
A tak je tomu i v ostatních oblastech hospodářského i sociálního života v Číně. Je zbytečné usilovat o omezení populace propagandou, když biologičtí i hospodářští činitelé přispívají k neustálému růstu obyvatel. Pokus by byl zcela zbytečný, zvláště jestliže se ti, kdo to požadují, domnívají, že omezením populace by skončil hlad v zemi. Nelze popřít, že oba zjevy jsou vzájemně těsně spjaty, avšak ne jako příčina a následek, jak to uměle vykonstruovali zastánci Malthusovy teorie. Podle biologických a sociálních skutečností, které jsme shromáždili, je to právě naopak. Přelidnění je důsledek hladu. Nadměrné masy lidí v některých oblastech Číny jsou pouze vedlejším produktem hladu.
Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956
