Růst obyvatelstva je nakonec určován dvěma základními činiteli: plodností a úmrtností.
Celý vývoj populace je ovlivňován jedním z těchto dvou činitelů. Hlad nutně vyvolává zřejmě zvýšení indexu úmrtnosti, a proto se vždy mělo za to, že působí podobně jako válka a pohromy, tedy jako složka demografického zaostávání. Tvrzení, že hlad nejen nevede k vylidnění, ale naopak spíše k přelidnění, se může zdát paradoxní. Ale není to paradox, nýbrž řadou skutečností naprosto ověřených fakt. První skutečnost vyplývající z podrobných pozorování je to, že po pohromách, jako jsou hladomory a epidemie, populace vždycky zrychlila tempo růstu. Jiné pozorování, které může náš zdánlivý paradox učinit dosti logickým, je to, že země, v nichž řádí největší nedostatek výživy a které jsou hladem pronásledovány tak, že jejich obyvatelstvo hyne po milionech, jsou současně zeměmi, jejichž obyvatelstva nejrychleji přibývá, jako například Čína, Indie, Egypt a některé země Střední Ameriky. Na druhé straně země, kde jsou vyživovací podmínky nejlepší, začínají vykazovat skutečný demografický úbytek – počet nově narozených se rovná přesně počtu mrtvých – to je případ Austrálie, Nového Zélandu a Spojených států.
Paradox si snadno vysvětlíme, všimneme-li si, že hlad jednak zvětšuje úmrtnost, ale na druhé straně působí velmi intensivně při zvyšování nebo udržování vysokého stupně plodnosti – a to do té míry, že se stává skutečným činitelem zrychlování přírůstku obyvatelstva. Je odedávna známo, že hůře živené vrstvy obyvatelstva jsou nejplodnější. Římané, kteří si ve své době tohoto faktu všimli, měli pro označení těch, kdo žijí z hladových mezd, a přitom mají četné potomstvo, vlastní slovo: proletáři (lat. proles = potomstvo). Podobně tomu je u obyvatelstva Latinské Ameriky, kde vzniklo rčení: „Stůl chudáka je hubený, ale lože bídy je plodné…“
Přes tato pádná fakta se v otázkách populace vytrvale udržoval názor, že nedostatek potravin omezuje růst obyvatelstva, kdežto dostatek potravin určuje jeho přírůstek. Asi v polovině minulého století se filosof a demograf A. Doubleday, bojující proti zastaralým vědeckým názorům, snažil systematicky vysvětlovat, že nedostatek potravin může působit na početní růst obyvatelstva. V knize uveřejněné v roce 1853, a dnes již úplně zapomenuté, napsal tato předvídavá slova: „Velký obecný zákon, který, jak se zdá, skutečně řídí vzestup nebo úpadek života, ať již rostlinného nebo živočišného, záleží v tom, že vždy, kdykoli určitý druh nebo skupina jsou ohroženy, příroda ihned začne vyvíjet úsilí, aby zajistila trvání tohoto druhu nebo této skupiny, a proto zvyšuje jeho plodnost nebo úrodnost. To se děje zvláště tehdy, když nebezpečí plyne z nedostatků potravy nebo vhodné výživy. Z toho tedy vyplývá, že nedostatek prospívá plodnosti, a naopak tam, kde nedostatek není, je i plodnost nižší podle přímé úměry. Tak tomu je pravděpodobně v přírodě vůbec, jak v oblasti rostlinné, tak v oblasti živočišné. U lidí působí tento zákon zjevně tak, že ve všech společenských formací je možno pozorovat trvalé zvyšování právě u skupin, které nejsou tak dobře zajištěny s hlediska výživy, tj. u chudých. U lidí dobře živených, kteří žijí v přepychu a nadbytku, zjišťujeme trvalý úbytek.“
Tyto teorie neměly bohužel velký ohlas a byly oficiálními kruhy z různých důvodů zavrhovány. Raymond Pearl píše, že hlavní důvod toho se může vyjádřit takto: „Tyto myšlenky urážely sentimentální nedůtklivost a morální zásady středních vrstev a bohatých tříd viktoriánské doby.“
Protože Doubleday neměl dostatečné množství faktů, jimiž by své tvrzení dokázal, zapadly jeho myšlenky v zapomenutí. Společenská konvence, že o hladu se nemá mluvit, se opět prosadila!
Dnes, kdy máme k disposici fakta, jež nám umožňují dokázat, že hlad může vést k značnému růstu populace, nebudeme váhat postavit se proti předsudkům neoviktoriánců a neomalthusovců. Jejich předsudky mají politický a hospodářský podklad a přírodním podmínkám člověka přisuzují to, co je třeba přisuzovat nelidským podmínkám sociálním.
V kapitole, v níž jsme rozebírali různé formy hladu, který týrá lidstvo, jsme viděli, jak může určitý druh specifického hladu – hlad po bílkovinách – vyvolat u zvířat i u lidí vysoký stupeň plodnosti, a že naopak při zvýšené spotřebě bílkovin index plodnosti silně klesá. Z této souvislosti mezi každodenní spotřebou bílkovin a indexem plodnosti jasně vyplývá, že index je tím vyšší, čím méně je potrava vybavena bílkovinami. V Číně, kde spotřeba bílkovin a zvláště spotřeba živočišných bílkovin je velmi malá, je tento nedostatek biologickým činitelem, který ovlivňuje zvýšenou plodnost, a tím také stálý sklon k přelidnění. K přesvědčení, že nedostatek bílkovin zvyšuje plodnost, nás nevedou pouze domněnky – intuice – potvrzené skutečností. Je to daleko více. Dnes vycházíme z vědy o výživě a z poznatků o metabolismu bílkovin, které nám umožňují pochopit, že při jejich nedostatku je plodnost vysoká a při jejich hojnosti slabá. I když výklad tohoto biologického účinku překračuje poněkud rámec naší knihy, pokládáme za užitečné objasnit si některé základní prvky, aby čtenář mohl lépe posoudit vědeckou základnu, z níž vycházejí hlavní these této knihy.
Plodnost spočívá biologicky na funkci určitých orgánů a tyto funkce jsou z velké části řízeny výměšky některých žláz: hormony. U žen závisí plodnost přímo na funkci vaječníků a jejich hormonální sekreci, zvláště na sekreci estrogenních hormonů a na určitém množství těchto hormonů ve vnitřnostech. Dnes je známo, že existuje přímé spojení mezi funkcemi jater a funkcemi vaječníků, při čemž játra mají za úkol neutralizovat přebytek estrogenů, které vaječníky vysílají do oběhu krevního. V dřívějších kapitolách jsme si řekli, že jedním z obvyklých projevů nedostatku bílkovin je tuková degenerace jater a jejich sklon k cirrhose – nemoc, která se velmi často vyskytuje na Dálném Východě a v tropických oblastech jiných kontinentů. Při každé degeneraci jater klesá funkční schopnost tohoto orgánu, zvláště jeho schopnost neutralizovat přebytky estrogenů (folliculinů). Z toho je zřejmé, jak vzájemně souvisí články složitého biologického mechanismu: při nedostatku bílkovin vznikají poruchy funkcí jater, mezi jiným snížení nebo ztráta jejich schopnosti ničit folliculin, a proto značné zvýšení reprodukční schopnosti u ženy: její plodnost a fertilita. Fertilita, tj. schopnost úplné reprodukce organismu, je výsledkem po sobě jdoucích fysiologických procesů. U živočichů rodících živá mláďata jako člověk, závisí na produkci vajíčka ve vaječníku, jeho oplodnění a jeho vývoji v děloze. Všechny tyto procesy, ovulace, oplodnění a vývoj plodu, závisí z velké části na funkci estrogenních hormonů. Sexuální žádost, libido, kterou Raymond Pearl řadí mezi činitele ovlivňující stupeň plodnosti, závisí na množství tohoto hormonu uvnitř těla.
Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956
