Čínské zemědělství bylo vybudováno jako kultura oasy – kultura malých rozměrů a velké úrodnosti. Takové také stále zůstávalo. Zemědělské obce se rozvíjely, ale zůstaly přitom od sebe isolovány a každá se zabývala intensivním obděláváním pozemků své oasy. Když se obyvatelstvo rozrostlo nad určitou mez, bylo třeba provést určité hospodářské změny a zavést nový způsob života, který by dal skupině zdravou strukturu. Čínský lid však setrvával na velmi primitivním systému, což mělo vážné biologické následky. Protože způsob, jakým tento lid obdělával půdu, byl vždy spíše zahradnictvím než zemědělstvím v pravém slova smyslu, nemohl využít velké rozlohy půdy, již by bylo možno obdělávat pouze novým způsobem nebo využít k jiným hospodářským účelům, jako k chovu dobytka či k zalesnění. Je velmi dobře možné, že nedostatek iniciativy a konservatismus Číňanů byl také následkem hladu, který nahlodával životaschopnost této rasy.
Tato primitivní struktura čínského hospodářství poskytovala ideální podmínky pro šíření hromadného hladu. Styk se západní civilizací a její vliv však situaci nezlepšil, ale dokonce o mnoho zhoršil. Od začátku minulého století byla Čína dějištěm bojů mezi imperialistickými velmocemi, které si všechny přály udržet svou hospodářskou nadvládu v této oblasti. Po uzavření nankingské smlouvy v roce 1842, která měla skončit tzv. „opiovou válku“ s Anglií, byla Čína nucena otevřít své dveře západnímu vlivu. Od tohoto data se již Číně nikdy nepodařilo vymanit se z kolonialismu. Velmi správně to zdůraznil severoamerický zeměpisec G. T. Trewartha: „I když Čína není skutečnou kolonií některé velmoci, byla vykořisťována několika velmocemi najednou a přestala tak být pánem svého osudu. Stejně jako v jiných oblastech koloniálního vykořisťování snahou bílých vládců bylo vždy nabýt vysokých zisků bez ohledu na blaho a rozvoj domácího obyvatelstva.“
Politika koloniálního vykořisťování, kterou se západní velmoci – a od roku 1895 také imperialistické Japonsko – vždy snažily v Číně udržet, se přičinila o to, že Čína setrvala při polofeudálním zemědělském hospodářském systému, jak to vyhovovalo zájmům kolonialismu.
Z posledního století čínské historie vidíme, že imperialistické mocnosti stavěly vždy nové překážky uskutečnění plánů agrární reformy, která by byla mohla zvýšit zemědělskou výrobu, i uskutečnění plánu industrialisace země, která by byla mohla změnit její hospodářský ráz. Západní velmoci svými zásahy narušily starou hospodářskou strukturu, a protože zároveň nepodporovaly rozvoj průmyslu v zemi, jen ještě zhoršily hlad v Číně, neboť zvýšily tlak na půdu, což mělo za následek její mimořádné rozdrobení.
Na Západě se vždy tvrdilo, že úpadek Číny je zaviňován především nedostatkem národní jednotky, ale vždy se přitom zapomínalo na základní fakt, že právě imperialistické velmoci tuto národní nejednotnost vždy podporovaly a pěstovaly. Všechny pokusy, jimiž se Čína snažila vymanit z chaosu a bídy, narážely vždy na nepřekonatelné překážky pro zájmy západních mocností, pro něž monsunová oblast nepřestala nikdy být „nejdůležitějším střediskem výnosného koloniálního imperialismu ve světě“. Je pravda, že tyto západní země „pomáhaly“ Číňanům náboženskými misiemi, a především misemi vědeckými. Ale pokud se nějaké vědecké mise snažily zlepšit zdravotní stav těchto ubožáků, činily to pouze proto, aby tito lidé úplně nevymizeli – aby v bídě neutonul skvělý trh s 500 miliony zákazníků pro západní průmysl. Z týchž egoistických zájmů všech velmocí byla Čína ušetřena toho, aby ji jedna velmoc nepohltila úplně, neboť jakmile jedna z nich otevřela tlamu, ostatní vycenily zuby a zaujaly útočné postavení. Kdy se však jednalo o rozdělení kořisti, jednota západních zájmů se galantně, jak se na gentlemany sluší, ihned obnovila, jako tomu bylo při podpisu versailleské smlouvy, kde byla Čína zastoupena jako spojenec, avšak odmítla podepsat rozdělení svého území ve prospěch Japonska, nebo jako na konferenci ve Washingtonu, svolané v roce 1921 presidentem Hardingem, aby byl obnoven status quo v Pacifiku včetně „cizích koncesí“ a „otevřených dveří“ pro západní obchod v Číně. Je jasné, že k udržení statu quo bylo nutno udržet status hladu v Čínské republice, která se ustavila po Sunjatsenově revoluci, jejímž idealistickým cílem bylo skoncovat s hladem a bídou v zemi. Odtud vyplývají rozpory mezi představiteli nové Číny a vládami západních mocností. Sunjatsen a jím vedený Kuomintang se snažili převzít řízení osudu Číny a vést ji k hospodářskému rozvoji, a proto se obrátili na příslušné velmoci o pomoc. Ale jak ukazují tři velcí severoameričtí historikové Chambers, Grand a Bayley, „tyto mocnosti na neštěstí nebyly příliš ochotny prokázat svou solidaritu“ a podporu poskytnout. Když Sunjatsen nenalezl žádnou podporu u kapitalistických zemí, musel se obrátit k sovětskému Rusku, jemuž tak umožnil rozšířit jeho vliv na Dálném Východě. Kuomintang začal tehdy rozhořčený boj proti imperialismu, feudalismu a militarismu, který ničil čínské hospodářství. Tento boj byl založen na agrární reformě, která měla nahradit dřevěný pluh, bambusové hrábě a vodní mlýny, moderními zemědělskými stroji a vědeckými metodami v zemědělství. To ovšem vyžadovalo dovoz kapitálu a techniků, které nacionalisté neměli. Po smrti dr. Suna se v roce 1925 ujal moci Čankajšek a v prvních letech v této politice pokračoval. Snažil se uskutečnit program zlepšení životní úrovně čínského lidu a v počátku přitom více méně spolupracoval se Sovětským svazem. V tomto období nacionalistické politiky byly vyhlášeny čtyřleté plány hospodářského rozvoje země. V roce 1933 zahájil tehdejší ministr průmyslu Čcheng Pun-po první z těchto plánů a v jeho odůvodnění je možno číst tyto věty: „S územního a rasového hlediska představuje Čína jednotný národ, avšak co se týká hospodářské a politické struktury, nelze již říci totéž. Národ je možno sjednotit silami vojenskými, politickými nebo hospodářskými. Ze zkušeností soudím, že skutečné sjednocení má být hledáno na cestě hospodářské. Nejsem kompetentní, abych posoudil, zda v Číně existují zbytky feudalismu, - avšak nepochybuji, že hospodářská struktura státu je deformována hospodářskými zásadami feudálního typu. Jedině likvidaci tohoto feudalismu může se Čína stát moderním státem. Plán Čcheng Pun-poa předvídal zemědělský a průmyslový rozvoj údolí řeky Jang-c´, které se mělo stát vzorovou oblastí pro zahájení hospodářské přestavby celé země. Volba této oblasti měla různé důvody, z nichž nejdůležitější byl ten, že řeka svým tokem, dlouhým 5300 km, protínala 6 nejrůznějších provincií Číny, jež zahrnují polovinu obyvatelstva. Pod tlakem západních mocností, vystrašených spoluprací se Sověty, snažil se Čankajšek orientovat Kuomintang na Západ, odkud dostal slib, že dostane všechno, čeho je třeba k hospodářské rekonstrukci Číny. Brzy se zjistilo, že tato pomoc se nikdy nedostala až na pole, na nichž rolníci zůstávali bez podpory a stávali se nadále oběťmi tisíciletého hladu. Západní půjčky sloužily v daleko větší míře provádění vojenských prací – stavbě strategických silnic a opevnění určených na podporu nacionalistické vlády – než rozvoji výroby. Proto získávaly v zemi vliv oposiční skupiny komunistů a nakonec se země znovu rozdělila na dvě poloviny, jak tomu bylo v prvních letech po revoluci v roce 1911. Komunisté získali na vážnosti, dnes ovládají celou Čínu, mění hospodářskou strukturu Asie a tím i hospodářskou rovnováhu světa. Někteří tvrdí, že sovětský vliv a materiální pomoc, kterou Číně poskytuje Sovětský svaz, byly rozhodující pro vítězství komunistů nad Čankajškovými oddíly. Máme dojem, že toto vítězství má příčiny mnohem hlubší. Komunistická revoluce mohla v Číně zvítězit proto, že stoupenci Mao Ce-tungovi mají spojence, který v tomto boji vydá mnohem více než spojenec Čankajškův – Spojené státy americké. Tímto spojencem je hlad. Hlad, o kterém si západní mocnosti dlouho myslely, že je spojencem jejich, když pravidelně hubil několik milionů Číňanů a zmenšoval tím hrozbu „žlutého nebezpečí“, stal se dnes jejich nejhorším nepřítelem. Čankajškova prohra je v tom, že se snažil udělat z hladu svého spojence proti vlastnímu lidu, kdežto Mao Ce-tung se snaží vést svůj lid do boje proti hladu. Strach z hladu byl hlavním zdrojem při obvodech do jeho armády a strategie hladu byla rozhodným činitelem ve vývoji občanské války v Číně.
Nevěřím, že čínský lid, který má tak zakořeněné tradice a který si nenechal naočkovat žádnou náboženskou ani filosofickou doktrínu Západu, by mohl být tak rozhodně ovlivněn marxistickou filosofií nebo propagandou z Moskvy. Podle mého názoru byl úspěch komunistické revoluce v Číně umožněn tím, že její praktické cíle vyjadřují nejhlubší touhy tohoto lidu, tj. osvobodit se od hladu, jejž zaviňovalo imperialistické vykořisťování půdy a člověka. Tato přirozená lidská touha byla tomuto lidu vždy nelidským způsobem odpírána. Severoameričtí pozorovatelé vyprávějí, že nejohnivějšími stoupenci Mao Ce-tungovými v komunistických oblastech jsou stamiliony rolníků, kterým byla přidělena půda a kteří dříve byli pouhými pachtýři s povinnostmi odevzdávat 40 – 60 % úrody velkostatkářům. Pří této příležitosti je třeba zdůraznit, že půda v Číně, i když ji rolníci obdělávali na mikroskopických parcelách, z velké části patřila feudálním velkostatkářům. Počítá se, že ve středních a jižních provinciích mělo 3 % velkých vlastníků v držení 45 % obdělávané půdy. Z toho je možno vyvodit závěr, že vzrůstající autorita Mao Ce-tungova je v jeho hlubokém pochopení a správném vyjádření nejnaléhavějších potřeb čínského lidu, a ne v jeho tzv. poddajnosti vůči marxistické filosofii a politice Moskvy. Široké masy, z nichž se skládaly z počátku jeho partyzánské oddíly a které dnes tvoří jeho pravidelnou armádu, nebyly získány intelektuálskými argumenty nebo teoriemi, ale hlubokými důvody krve a těla národa, který úzkostlivě očekával zlepšení svých životních podmínek.
Ještě nikdy nezávisel osud světa v takové míře na vývoji událostí v Číně. V minulosti byla Čína při Západ tak lákavá, že výraz „čínská záležitost“ stal se synonymem pro snadné a pohádkové zisky. Jestliže tato obrovská lidská masa bude mít úspěch a pozvedne svůj životní standard, hospodářství celého světa se na dlouhou dobu uleví, jestliže však Čína zapadne do bídy a úpadku, nezahyne jen ona…
Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956
