Indie, tento přelidněný subkontinent, který na 3 % celkového povrchu zeměkoule soustřeďuje 20 % obyvatelstva světa, se na první pohled zdá živým argumentem pro neomalthusovské teorie. Fakt, že 450 milionů jejích obyvatel žije ve stálé a chronické podvýživě a je periodicky vystaveno účinkům hladu, a dále velmi zneklidňující zjev, že tato obrovská masa lidí se v poslední době každých deset let o 50 milionů lidí zvětšuje, kdežto produkce potravin v této oblasti se téměř nemění, zdánlivě dokazuje, že tato země spěje k nevyhnutelné katastrofě, k naprostému zániku, vyvolanému tragickým a nesmiřitelným rozporem mezi dvěma činiteli, o nichž mluví Malthus, mezi výživou a populací. Ale i v této oblasti, na niž neomalthusovci ukazují prstem jako na přímé potvrzení své doktríny, zjišťujeme, že mají pravdu jen zdánlivě, neboť skutečnosti nezkoumají vcelku. Rozebíráme-li oba činitele – růst indického obyvatelstva a jeho produkci – na sobě nezávisle, pak by bylo třeba uznat, že Malthus má pravdu. Zkoumáme-li však společensko-ekonomickou formaci Indie vcelku jako živý organismus, jehož funkce spolu navzájem těsně souvisí – jak tomu také ve skutečnosti je, zjistíme, že bídu, v níž žije toto obyvatelstvo, ani hlad, který je hubí, neospravedlňují žádné přirozené důvody a že tuto zoufalou situaci nelze dále vysvětlit ani nedostatkem půdy, ani přebytkem obyvatelstva.
Hlad v Indii je zaviňován jinými činiteli, skrytými pod složitým spletencem hospodářského a sociálního života tohoto lidu. Je třeba uvést jiné důvody, které by průkazněji vysvětlily to, co neomalthusovci pokládají výlučně za následek přílišného tlaku člověka na půdu – přebytek lidí a omezené prostředky obživy. Aby bylo možno pochopit sociální a hospodářskou strukturu Indie i její vážné nedostatky, je třeba mít především jasnou představu o její zeměpisné situaci.
Některé zeměpisné rysy činí z Indie skutečný kontinent. Její povrch je větší než povrch Evropy, její hranice s ostatní Asií tvořená Himalájskými štíty je mnohem výraznější než nejasná východní hranice Evropy, a v jejím vnitrozemí existuje neméně rozličných národů a jazyků než v evropských zemích. Avšak ať již pokládáme Indii za kontinent, subkontinent nebo prostě za poloostrov na jihu Asie, přece jen je to zcela zvláštní kulturní svět, který byl celá tisíciletí oddělen od ostatního světa, chráněn přirozenými hranicemi neprostupných hor a velkých oceánů. Území Indie, které měří přibližně 4,180.000 km2, lze rozdělit na tři zeměpisně rozličné oblasti s různými hospodářskými možnostmi: na severu se táhne obrovský řetěz Himalájí, na jihu plošina Dekan, prostoupená nepříliš vysokými horskými hřbety. Mezi těmito dvěma oblastmi je široká Indogaňžská nížina s třemi velkými řekami Gangem, Indem a Brahmaputrou, které vytékají z Himalájí. Oblast Himalájí, pokrytá z velké části hustými lesy, není vhodná pro zemědělství; je obydlena jen velmi řídce a její primitivní obyvatelstvo se živí pouze tím, co najde v lese. Půda na náhorní plošině Dekanské je sice chudá, ale v údolích a na méně strmých svazích hor je možno provozovat zemědělství s použitím terasovitých kultur a zavodňování z umělých nádrží. Toto zemědělství, které je plně závislé na umělých vodních nádržích, zemědělce nijak neláká. Proto není hustota obyvatelstva v této oblasti nijak vysoká. Největší masy indického obyvatelstva se tedy soustřeďují ve střední části země na mladých naplaveninách Indogaňžské nížiny, která je mimořádně úrodná, má dostatek dešťů a snadno se zavodňuje. Na těchto naplaveninách v severní části země, které tvoří pouze jednu pětinu jejího celkového povrchu, se soustřeďuje více než polovina indického obyvatelstva. Velká hustota obyvatelstva se vyskytuje také na západním a východním svahu náhorní plošiny Dekanské, kde jsou nížiny s vlhkou půdou. Na rozdíl od těchto oblastí, kde hustota obyvatelstva, např. v údolí Gangu, dosahuje více než 400 obyvatel na 1 km2, jsou naopak rozsáhlé končiny, jako např. poušť Thar a náhorní plošina Nagpurská, prakticky neobydleny.
Toto nerovnoměrné rozvrstvení obyvatelstva v Indii není způsobeno pouze kvalitou půdy, ale také klimatickými rozdíly v zemi. Zeměpisec Lester Trueblood tvrdí, že v žádné jiné zemi na světě není tak typické monsunové podnebí a že nikde jinde obyvatelstvo tolik nezávisí na klimatických podmínkách. Deště se řídí podle směru větrů, přinášejících vlhkost od moře, a na jejich síle i jejich rozdělení zcela závisí život lidu, který se zabývá především zemědělstvím. Na indickém poloostrově jsou deště krajně nepravidelné. Najdeme zde jak body nejvyšších srážek na světě, jako je Čérápúndží ve státě Asám, tak také pouště jako Thar, kde prakticky neprší nikdy. Protože tři čtvrtiny obyvatelstva pracují v zemědělství a zachovávají náboženské zásady, jež jim zakazují jíst maso, mají Indové téměř výhradně stravu rostlinnou, jejíž základ tvoří rýže. I když se rýže pěstuje pouze na 25 % orné půdy, tvoří základ indické obživy, kdežto sorgo, proso, obilí a čočka, které se pěstují v různých oblastech, slouží pouze jako strava doplňková. Indie produkuje průměrně 40 milionů tun rýže ročně. Přesto neustále rýži dováží, protože její spotřeba je neobyčejně vysoká. V největší části země se rýže jí se zeleninou, s rostlinnými oleji a rybami. Oblíbeným jídlem Indů je malligatanny, což je polévka z vařené rýže s cibulí, velmi okořeněná pepřem a česnekem. Velmi obvyklým jídlem je rýže s teplou pikantní omáčkou z koření „curry“, připraveného z různých bobulí a listů. Spotřeba masa je malá, neboť je jedí téměř výhradně jen mohamedáni. Malá je také spotřeba mléka a mléčných výrobků, neboť i když stav skotu v Indii co do počtu tvoří téměř polovinu skotu na celém světě, jsou to špatně živené kusy, jež téměř nedávají mléko.
Nelze se divit, že při této rostlinné výživě – chudé a jednotvárné – je indický lid jedním z nejvíce podvyživených ve světě, že trpí různými nedostatky, projevujícími se nejrůznějšími druhy specifického hladu.
Na biologickou stavbu tohoto lidu velmi těžce doléhá nedostatek biologicky hodnotných bílkovin. To vyvolává nemoci, které tuto rasu hubí. Viděli jsme, že v postavě a fysické odolnosti je velký rozdíl mezi Sikhy, bydlícími na severu v údolích Paňdžábu a mezi obyvatelstvem na jihu země. Mc Carryson svými pokusy dokázal, že tento rozdíl je způsoben velkým rozdílem obsahu bílkovin v obvyklé výživě na severu a jihu. Výživa v Paňdžábu se skládá z celozrnného chleba, mléka i mléčných výrobků a masa, což je velký rozdíl proti výživě na jihu země, která je založena na rýži a zelenině. Téměř naprostý nedostatek plnohodnotných bílkovin je jedním z důvodů nízkého vzrůstu Indů a jejich špatné odolnosti při práci a proti nemocem. Lékaři dlouhou dobu pozorovali, že velmi častou nemocí nejchudších tříd v Indii je cirrhosa jater, přisuzovali to však malárií a jiným zhoubným nemocem, řádícím v této oblasti. V poslední době se však začíná ukazovat, že nemoc může být způsobena nedostatkem ve výživě. Již v roce 1937 napsal dr. Aykrovd: „Cirrhosa jater, která nesouvisí ani s malárií ani s alkoholismem, je jednou za častých příčin úmrtnosti Indů středního věku z nejchudších tříd, a je velmi pravděpodobné, že tato nemoc je následek špatné výživy, jíž tito lidé trpí od narození.“ Jeho domněnka se plně potvrdila. Dnes je dokázáno, že cirrhosu, která je na Dálném Východě častým smrtelným onemocněním, způsobuje nedostatek některých bílkovin. Nedostatek bílkovin vyvolává dále ztrátu chuti k jídlu, proti čemuž Indové bojují tím, že ke své stravě přidávají nadměrné množství koření, aby ji učinili pikantní a chutnou. Proto také jedí tak mnoho „curry“, kterému se říká „sůl Orientu“. V Indii se rovněž velmi často vyskytují některé avitaminosy a nedostatek minerálů. Při průzkumu vyživovacích podmínek, který v roce 1939 provedl N. Singh v provincii Orissa, bylo u dětí zjištěno mnoho druhů typických avitaminos. Vojenský lékař, plukovník R. E. Wright, který byl dlouhá léta ředitelem oční kliniky v Madrásu, tvrdí, že onemocnění zraku způsobená nedostatkem vitaminů jsou v této oblasti mnohem častější a těžší, než v kterékoli jiné části světa. Toto obyvatelstvo, živící se rýží, také velmi trpí nemocí beri-beri. Jednou z nejhorších forem je nesporně akutní beri-beri, která prudce napadá člověka a podle zprávy odborníků F. A. O. způsobuje vysokou dětskou úmrtnost ve státě Madrásu, zvláště u dětí od dvou do čtyř měsíců. Vyskytují se ještě jiné druhy nedostatků, není však nutné se u nich zastavovat, neboť se nijak neliší od stejných nemocí v jiných oblastech světa, v nichž podobně řádí katastrofální podvýživa.
Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956
