Chronický hlad je jednou z hlavních příčin strašných indexů úmrtnosti v Indii, které se mohou srovnat pouze s indexy v Číně. Oficiální statistiky hodnotí všeobecnou úmrtnost v Indii přibližně na 24 z 1000. Avšak demograf Chandrasekhar má za to, že toto číslo je daleko vyšší. Podle jeho odhadu připadá na 1000 obyvatel 30 mrtvých. V Indii umírá každý rok přes 10 milionů lidí. Největší tragedií pro hospodářství národa není jen počet lidí, kteří zemrou, ale také věk, v němž umírají. Dětská úmrtnost je mnohem větší než v Číně, neboť čtvrtina indických dětí, tj. přibližně 25 %, umírá už v prvním roce života, 40 % umírá do 5 let, a dvaceti let se dožije jen 50 %. Tragické životní podmínky indického obyvatelstva vylučují tak polovinu lidského potenciálu země dříve, než dospěje do zralého věku, a to má těžké následky v hospodářském životě země. Vypadá to tak, jako kdyby z celého množství narozených jedinců polovinu tvořili mrzáci, kteří nemají ruce, aby mohli pracovat, ale jen ústa, která je nutno živit. A děti, které se rodí pouze proto, aby špatně jedly a zemřely dříve, než by mohly začít pracovat, nic jiného nejsou. Průměrný věk Indů je 26 let, tedy méně než polovina průměrného věku ve Spojených státech amerických a v Anglii a sotva třetina průměrného věku na Novém Zélandě. Tato čísla jasně dokumentují strašný úbytek „lidského materiálu“. Jedinou příčinou této zhouby indického obyvatelstva jistě není jen hlad a podvýživa, jsou to i celkové nepříznivé zdravotní podmínky. Je naprosto jisté, že podvýživa snižuje odolnost organismu, a tak připravuje ideální půdu: ostatní příčiny mohou pak působit velmi snadno, zvláště infekční nemoci. Nezvratným důkazem slabé odolnosti Indů proti nemocem byla chřipková epidemie, která řádila na celém světě v roce 1918 a v Indii zahubila obrovské množství lidí, jež se odhaduje na 15-20 milionů. V Indii 100-200 milionů lidí trpí malárií, na kterou rok co rok umírá přibližně milion osob. Vysvětluje se to tím, že špatně živení lidé jsou nemocí snadno zasažitelní. Geddes se snažil ukázat vliv potravy na výskyt malárie a poukázal na to, že mohamedáni, kteří jedí maso, podléhají této nemoci mnohem méně než Indové s jejich velmi nedostatečnou rostlinnou stravou. Tuberkulosa, dysenterie, cholera, verminosa – prostě všechny zhoubné nemoci – mají v této oblasti účinného pomocníka v hladu. Občas přestane hlad hrát roli pouhého pomocníka a začne kosit lidi v takové míře, že získá cenu za nejvyšší úmrtnost na světě. K tomu dochází v obdobích hladomoru, za epidemií zhoubného hladu, při nichž index úmrtnosti dosahuje někdy závratného čísla 60 z 1000. Hladomory, zdá se, existovaly v Indii za všech dob, avšak mimořádně se zhoršily v 19. století, kdy do indického hospodářství nešťastně zasáhla anglická politika. Podle údajů André Philipa, zahubil hlad v prvních letech tohoto století polovinu obyvatelstva Madrásu, Maisúru a Haidarábádu. Podle Recluse zemřelo v posledních letech 19. století přes 20 milionů lidí vyčerpáním a jenom ve strašném roce 1877 zemřelo přes 4 miliony osob. Ve 20. století se hlad zmírnil, ale ještě zdaleka nevymizel. Ještě v letech 1942 a 1943 vraždil hlad obyvatelstvo Indie s takovou prudkostí, že v Kalkutě umírali vyhladovělí lidé jako mouchy a ulice byly mrtvolami tak zataraseny, že jejich odvoz nebylo možno zvládnout.
Jaké jsou příčiny trvalého hladu v Indii? Jak to, že Angličané za dvě století své nadvlády nejen nedokázali tuto situaci zlepšit, ale naopak ji po mnoha stránkách zhoršili? Angličtí politikové se snažili ospravedlnit obrovský neúspěch své koloniální správy tím, že označovali „přírodní příčiny“ za rozhodující a nepřekonatelné. První příčinou měla být zřejmě přílišná demografická hustota a nezadržitelné vyčerpávání půdy. Někteří odborníci kategoricky tvrdí, že hlad a bídu v Indii zaviňuje výhradně nepřízeň přírody a nezkrotná reprodukční potřeba tohoto lidu. Pro zastánce tohoto názoru se tím potvrzují ponuré předpovědi Malthusovy, a národy, jež dnes tvoří Indickou unii, stojí před neřešitelnou situací, že velký počet lidských bytostí obsazuje půdu, jejíž přirozené zdroje jsou úplně vyčerpány. Tak smýšlí i F. Osborne, který tvrdí, že vnitřním nepřítelem Indie „je přebytek obyvatelstva, které má tato země živit. Země je již dlouho vyčerpána a obyvatelstva neustále přibývá.“ Stejného názoru je C. Furnas, která tvrdí, že počet obyvatelstva v Indii překročil všechny meze a dr. Chandrasekhar, který je sám Ind, smýšlí stejně, říká-li, že přírůstek obyvatelstva v Indii, který činí přibližně 4 miliony obyvatel ročně, je zhoubný, neboť země prý nemá pro toto neustále přibývající obyvatelstvo dostatečné zdroje. Pesimista Vogt přijal Chandrasekharův názor s nadšením a zdůraznil, že „reprodukce je národní sport“. Jakému jinému sportu by se podle něho měl věnovat tento lid, jehož energie je tak slabá a hospodářské možnosti tak omezené? Chtěl by snad, aby si tito lidé z části svých beztak malých políček nadělali tenisové dvorce, na nichž by s takovým zápalem jako Severoameričané hráli tenis? Nebo aby si jako Angličané libovali v boxu nebo v některém jiném „imperialistickém sportu“, tj. aby začali loupit další a další půdu a převracet celý svět? Nikoli. Tyto cíle se pro umírněný a mírumilovný lid nehodí. Indové nikdy nevynikali fysickou silou, ani silou politickou, ale pouze silou své kultury. Úžasná síla jejich kultury po 3000 let vzdorovala nárazům, které se snažily ji vyvrátit. Tím, že se indická civilisace soustředila na „sport“ reprodukce, tak hanobený neomalthusovci, přežila i civilisaci řeckou, která s nadšením pěstovala tolik jiných sportů, i civilisaci Římanů, kteří velmi milovali sport války a síly, a je možné, že přežije i jiné současné civilisace pěstující sport pro sport.
Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956
