Životní podmínky v Indii vyplývají z přirozeného vývoje její primitivní sociální organisace, z tyranie dřívějších brahmanů, kteří v indickém středověku despoticky vládli příslušníkům jiných kast. Velká odpovědnost padá také na Angličany, kteří značně přispěli k tomu, aby se tyto podmínky udržely. Angličané vždy spravovali Indii tak jako indičtí velkostatkáři svou půdu: nezajímali se o nic jiného než o nejvyšší zisky, a život domácího obyvatelstva jim byl lhostejný. Angličtí kolonizátoři nepřišli na Východ proto, aby zde vytvořili nový typ společnosti a položili základy nového státu, jak to činili Španělé a Portugalci v jiných oblastech světa, ale jedině proto, aby zde postavili obchodní základny a vykořisťovali práci domorodců. Dnes již nikdo nepopírá, že anglická kolonisace v tropech byla vždy kolonizací rázu čistě administrativního, a nikoli zakořeněním národa. Otázka, o níž je možno diskutovat, záleží v tom, zda jejich vyhraněný merkantilismus byl k nějakému užitku nebo zda byl zhoubou pro lid, který ovládali. Nestranný rozbor skutečností ukazuje, že pro Indii přinesla anglická kolonisace více zla než dobra.
Když přišli v 18. století do Indie první kolonizátoři, našli dobře prosperující zemí asi se 100 miliony obyvatel, kteří se zabývali zemědělstvím nebo řemeslem. Již v dávných dobách byla Indie nejen zemí zemědělců, ale důležité středisko manufaktury, a vyvážela své jemně zpracované výrobky – jemné látky, hedvábí a mušelín, krajky, výšivky, šperky a koberce – do Evropy, Arabie, Egypta a Číny. Indie se tehdy vyprošťovala ze svého středověku a její poměrná prosperita byla způsobena hospodářstvím na přechodu středověkého systému a rodícího se manufakturního kapitalismu. Tehdy se občas jako dědictví středověku vyskytoval hlad, stejně jako se hlad vyskytoval v Evropě, měl však tendenci vymizet a nepochybně by byl vymizel, jako s rozvojem průmyslu vymizel od 17. století v západní Evropě. Také v Indii domácí výrobci – rolníci – odcházeli do manufaktur v městech, a to byl začátek průmyslového rozvoje, který by byl postupně zvyšoval životní úroveň a národní důchod. Avšak zásah Angličanů, nenasytná lačnost jejich obchodníků hospodářský vývoj změnila a znovu nastolila středověké hospodářství a trvalou vládu hladu v této zemi.
Hrstka Angličanů – vojáků a civilistů – pověřená vládnout a spravovat kolonii, měla od samého počátku okupace vždy sklon k tomu, podřizovat všechno výhradně zájmu svého obchodu. Tento typ hospodářského vykořisťování dobře symbolisuje činnost Roberta Cliva, který je pokládán za skutečného zakladatele britského imperia v Indii. Clive dospěl k takovému zneužívání Indů, k takovému nátlaku na ně a k takové brutalitě, že i metropolní vláda se nad tím pozastavila a požádala ho, aby jí přišel složit účty ze své nelidské činnosti. Když se parlament vyslovil proti jeho správní činnosti, prostřelil si Clive hlavu ranou z revolveru. Avšak jeho nástupce Warren Hastings v jeho tradici pokračoval. V rámci své správní působnosti prodal za 25 milionů rupií Velkému Mogulovi dvě indické provincie, které Angličanům vůbec nepatřily. Hned nato zaplatil 10 milionů anglické brigádě, aby přesvědčila místní vlády, které proti tomuto nezákonnému prodeji protestovaly, že uvedené provincie musí vydat. Hasting se dopustil ještě mnoha jiných věcí, až ho nakonec anglický parlament také povolal před soud. Avšak v té době přinesla Indie Anglii již tolik užitku, že parlament podle dokumentu zaznamenaného historikem Gonzalem de Reparazem, sice uznal, že „jeho jednání bylo zločinné“, ale dal mu milost, neboť „zločin byl pro Anglii prospěšný…“
Angličany velmi zajímaly výrobky zhotovované v Indii, neboť, jak ukazuje R. C. Dutt ve svých „Hospodářských dějinách Indie“, i přes dopravní náklady bylo možno je velmi výhodně prodat v Londýně za poloviční cenu anglických výrobků. Avšak angličtí obchodníci se rychle přestali spokojovat s rozumnými zisky a prostřednictvím Společnosti východní Indie získali monopol na nejdůležitější výrobky. Začali nutit řemeslníky, aby jim dodávali výrobky za ceny tak nízké, že „to způsobilo úplnou zkázu indického průmyslu a obchodu“. Kromě toho anglická vláda, aby chránila rodící se průmysl v metropoli, uvalila od počátku 19. století na výrobky z Indie cla, která dosahovala 60 – 70 % jejich hodnoty, což znamenalo pro indickou manufakturu smrt, až do té doby, kdy Anglie ovládla světový trh a nebála se již konkurence Indie. Týž anglický autor R. C. Dutt napsal tato výmluvná slova: „Látky a hedvábí z Indie byly až do roku 1813 prodávány na britských trzích o 50 – 60 % levněji než výrobky anglického průmyslu, a proto bylo třeba vlastní průmysl chránit clem ve výši 70 – 89 %. Kdybychom tak nebyli postupovali, továrny v Machestru by se byly hned na začátku musely zastavit a později by bylo velmi těžké je obnovovat. Anglický průmysl se tedy zrodil tak, že obětoval průmysl indický. Obětování kolonie zavinilo zkázu všech řemesel a úplný úpadek hospodářských sil národa. Nucená nezaměstnanost řemeslníků, kteří utíkali do zemědělství, měla pro indické hospodářství nesmírně vážné následky a vytvořila venkovský proletariát, který nesmírně zatěžuje půdu, a ještě více rozkouskovala beztak drobná vlastnictví. V 19. století klesl v Indii počet obyvatelstva zabývajícího se řemeslem z 25 na 10 %, kdežto počet obyvatel zaměstnaných v zemědělství vzrostl z 60 na 75 %. Hlad se tehdy rozšířil po celé zemi. Právě v 19. století zažila Indie nejstrašnější hladomory.
Po celou dobu anglické okupace nebyl uskutečněn žádný plán industrializace Indie, kromě období první světové války, kdy potřeba zachránit imperium byla silnější než okamžité potřeby zisku. Dobře řízený průmysl by byl nesporně rozhodným činitelem, který by odstranil bídu indického lidu a zvýšil jeho strašnou hospodářskou úroveň, která ještě dnes vykazuje průměrný příjem na osobu 19 dolarů ročně, tj. 5 centů denně.
Zemědělství rovněž nedostalo od Angličanů takovou pomoc, kterou by bylo možno očekávat. Je pravda, že Angličané pro rozšíření obdělávané půdy uskutečnili neobyčejně velkorysý plán na zavodnění pustých oblastí o rozloze asi 8 milionů ha. Geniální práce – přehrady a zavodňovací kanály postavené Angličany patří mezi největší a nejzasloužilejší práce, které v Indii vůbec vykonali. Jen jediná přehrada v údolí Indu zavodňuje na jihu rozlohu větší, než je veškerá obdělávaná půda v Egyptě. Délka moderních zavodňovacích kanálů je dnes v Indii největší ze všech zemí světa a činí 130 000 km. Bohužel však toto zlepšení zemědělství se nevztahuje na produkci výživy, ale pouze nebo téměř výhradně na vývozní zboží. Rozloha půdy, na níž se pěstují zdroje výživy, zůstala v poslední polovině století celkem stejná, kdežto obyvatelstvo Indie vzrostlo o několik desítek milionů. Člen indické vlády Sir Azizul Hulque prohlásil v roce 1943 před zákonodárným shromážděním: „Vyživovací problém v Indii je dnes vážnější, než se zdá. Jsou-li statistiky přesné, pak z nich vyplývá, že se produkce rýže v letech 1911 – 1943 téměř neměnila, tj. činí 25 – 27 milionů tun… Počet obyvatelstva vzrostl v tomto období z 311 na 388 milionů.“
Nezdá se, že by anglická koloniální vláda se byla příliš snažila o zvýšení technické úrovně indického zemědělství. Prvním krokem k tomu by bylo zvýšit kulturní úroveň venkovského obyvatelstva zavedením řádného vyučování, avšak o to se Angličané ani nepokusili. Když v roce 1830 rozhodli, že angličtina bude jediným vyučovacím jazykem na školách, nejenže možnosti vzdělání nerozšířili, nýbrž omezili je na nepatrný počet vyvolených. Tímto prostým dekretem byl značně zmenšen počet škol v zemi, neboť nebyl dostatek učitelů. Tím, že širokým masám uzavřeli přístup ke vzdělání, sledovali Angličané cíl vytvořit pouze malou kastu vzdělaných Indů, kteří by jim pomáhali plnit jejich správní funkce. Vedle tisíce ostatních kast, které již v zemi existovaly, vytvořili tak kastu novou. Protože široké masy indických rolníků se takto nevymanily z temna, v němž žily, ani ze svých předsudků a fanatismu, bude velmi obtížné zavést na území Indie racionální zemědělské metody.
Tříděním osevu mohli Angličané dosáhnout v Indii značného zvýšení zemědělské výroby. Tato metoda se však uplatňuje pouze na výrobky pro export, jako je bavlna, cukrová třtina a juta. Odborníci F. A. O. tvrdí, že kdyby se použilo různých zúrodňovacích prostředků, bylo by možno zvýšit výrobu poživatin v Indii o 20 %. Chemických hnojiv se však ještě dnes prakticky používá jedině pro vývozní kultury. Intensivním používáním DDT např. by bylo možno ozdravit nejen obrovské, dosud nevyužité rozlohy na pláních Himalají, ale zdvojnásobit i výrobní schopnost tamějších lidí. Avšak v tomto smyslu bylo učiněno dosud velmi málo.
Přihlédneme-li k této hospodářské bilanci britské kolonisace, dospíváme k názoru, že i když Angličané nebyli přímými původci hladu v Indii, protože tam již existoval jako přežitek středověku od dob mohamedánských, tureckých a mongolských dynastií, přispěli při nejmenším k tomu, aby tento přežitek feudalismu – spolu s jinými, se zde udržel, protože tu hájili zájem svého koloniálního imperialismu.
Josué de Casto Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956
