Při prvním dotyku s průmyslovou civilizací Západu japonský lid objevil, že k tomu, aby se vymanil ze zajetí hladu, by mohl najít prostředky méně nelidské, než byla masová vražda novorozeňat a milovaných rodičů, a že by své problémy mohl snáze rozřešit použitím západní techniky. Tento objev nadchl japonský lid natolik, že již nemyslel na nic jiného, než jak se této techniky zmocnit – za jakoukoli cenu a jakýchkoli obětí. Bylo to soustředění vůle všeho vyhladovělého lidu k jedinému cíli: najít potravu. Toto soustředění, jak tvrdí Sorokin, zachvátí lidi do té míry, že již nemyslí na oběti a necítí únavu vyvolanou zoufalým hledáním potravy. Japonský lid využil západních metod v boji proti hladu tak důkladně, že necelých třináct let po příchodu bílých, v roce 1867, vypukla revoluce, která smetla feudalismus a zavedla v Japonsku hospodářské zásady a technické metody Západu.
Smrtí starého císaře Komei v roce 1867 končí japonský feudalismus a nástupem mladého císaře Micuhito na trůn se začíná období mejži, které vytvořilo moderní Japonsko.
Prvním krokem k tomu byla pozemková reforma, rozdělení půdy „daimiů“ mezi rolníky a zavedení vědeckého zemědělství. I když se v té době kategoricky tvrdilo, že v Japonsku již není ani píď neobdělané půdy, zemědělské půdy od té doby přece jen značně přibylo. Za jedno století zemědělské politiky zvětšilo Japonsko plochu orné půdy ze 4,5 milionu na 6 milionů hektarů, čili přibližně o 35 %. Dnes se odhaduje, že zbývá ještě půl druhého milionu hektarů půdy, jež se hodí pro zemědělství. Rozdělením feudálních panství došlo ke krajnímu rozparcelování zemědělské půdy. Před druhou světovou válkou nečinil počet japonských usedlostí o výměře nad 1 ha ani 25 % z celkového počtu. Avšak přes toto rozparcelování půdy, které dvě třetiny zemědělské půdy rozkouskovalo na dílce menší než hektar, velká většina obyvatel ve venkovských oblastech pracuje ještě na půdě, která není jejich. Podle údajů Mezinárodního úřadu práce z roku 1935 75 % japonských zemědělců byli pachtýři nebo námezdní zemědělští dělníci. Ačkoli japonští rolníci pracují na malých dílcích, které fakticky nic nevynášejí, a ačkoli většina z nich pracuje na cizím, podařilo se jim zvýšit zemědělskou produkci tak podivuhodně, že to nemá v dějinách obdoby.
Kdežto ve feudálním Japonsku dával v roce 1860 hektar rýže průměrný výnos 16 q, v roce 1890 se výnos zvýšil na 20 q, v roce 1910 na 24 q a v roce 1930 na 28 q, tedy výnos téměř dvojnásobný, než poskytovalo dřívější zemědělství. Tříděním semen, zavodňováním a správným hnojením dostala se japonská průměrná výroba mezi nejvyšší na světě. Vyšší výnosy má jedině Španělsko, Italie a Egypt, které dosahují 64, 47 a 35 q z hektaru, je však třeba připomenout, že tyto země produkují jen malé množství rýže, protože je tam pěstována jen na malé rozloze mimořádně úrodné půdy, kdežto Japonsko pěstuje rýži na půdě nejrůznějších typů. Jiným překvapujícím výsledkem japonské zemědělské techniky bylo, že tohoto skvělého zvýšení výroby dosáhli, aniž současně vyčerpali půdu. Západní odborníci tvrdí, že v žádné jiné zemědělské oblasti na světě nejsou škody způsobované erosí tak malé jako v Japonsku. Severoameričtí odborníci G. Jacks a R. White dokonce tvrdí, že na japonské půdě ještě nedochází k erosi.
Japonci dosáhli těchto překvapujících výsledků tím, že využili všech technických zkušeností ze západu a spojili je s určitým tradičním zemědělským postupem čínským a japonským. Japonský lid, i když se vždy snažil opatřit si stále více potravin, nikdy svou půdu úplně nevyčerpal, nikdy ji v krátké době neučinil neplodnou, jako se to stávalo v různých oblastech západního světa. Přes neobyčejnou hustotu obyvatelstva byla půda strašných následků erose plně ušetřena. Zahraniční odborníci se vždy divili, že Japonsko při svém nedostatku zdrojů výživy, obzvláště bílkovin, nevyužilo svých horských, pro zemědělství nevhodných oblastí k rozvoji dobytkářství jako na příklad na Novém Zélandu, jehož povrch se velmi podobá japonskému souostroví. To lze vysvětlit moudrou politikou konservace půdy, kterou Japonsko zavedlo dříve než jiná zem na světě. Kdyby lesy byly vykáceny a na jejich místě založeny pastviny, tu by vody, jež by nenarážely na žádné překážky, mohly v půdě zemědělských oblastí snadno způsobit strašlivé škody. To je důvod, proč Japonsko udržuje ještě dnes lesní reservace v rozloze přibližně 2 miliony hektarů, což je téměř tolik, co činí rozloha obdělávané půdy.
Široce bylo také používáno hnojiva, a to nejrůznějším způsobem. Již velmi dávno se používalo přirozených hnojiv a japonští rolníci, aby obohatili svou půdu, ukládali do ní všechny rostlinné zbytky, obilnou slámu, nať některých zelenin, zbytky z kuchyně a – podle staré čínské tradice – také lidské výkaly.
V pozdější době bylo jako hnojiva používáno také sojových placek mimořádně bohatých na dusíkaté látky a rozdrcených lusků bavlníku nebo kukuřice a skořápek kokosových a jiných ořechů. Jakou důležitost přikládají Japonci hnojení půdy, ukazuje také to, že velkou část výtěžku svého rybolovu obětují na výrobu rybné mouky, jíž používají jako hnojiva.
Podle F. Ruellana tvoří množství rybného hnojiva až 45 % celkového výtěžku rybolovu. Pro výrobu tohoto hnojiva používá se ročně kolem půl milionu tun čerstvých ryb.
Není pochyb, že tento technický proces spolu s rozvojem dopravních prostředků a s rozvojem distribuce a vnitřního obchodu umožnil překonat hlad, který obyvatelstvo periodicky hubil nebo na těch, kdo jej přežili, zanechával charakteristické známky biologické degenerace. Tento pokrok však neměl vliv na hlad chronický, jímž japonský lid rovněž trpí. Zvětšení výroby nebylo takové, aby umožnilo větší spotřebu na osobu, tím méně spotřebu rozmanitější stravy, která by mohla zbavit japonský lid specifických nedostatků ve výživě, zvláště nedostatku bílkovin.
Tento rychlý vzrůst výroby, i když kontrolovaný, přece jen omezil některé zdroje potravin a vyživovací systém národa se tím stal ještě jednotvárnějším. Jak jsme právě viděli, velké množství rostlinných bílkovin ze soji a živočišných bílkovin z ryb se obětuje na zúrodnění půdy a výrobu rýže.
Jak je možné vysvětlit, že technika dovezená ze Západu a využívaná s takovým nadšením a takovou kázní nevyřešila problém hladu japonského lidu? Je to tím, že zároveň s touto technikou se do země dostaly také nové problémy a nové obtíže, které lidu zkomplikovaly život. Japonci se učili od Západu této zázračné technice, která dočasně odstranila akutní nebezpečí hladu, ale učili se také, aby se bylo možno v tomto světě udržet, že nestačí zvětšovat zemědělskou výrobu podle svých potřeb, ale že je rovněž třeba stát se dost silným a odolným proti hospodářské dravosti konkurenčních zemí. Japonci si vzali své poučení z Číny, která byla roztříštěna cizími zájmy a neschopna dát se cestou národního sjednocení a hospodářské nezávislosti. Japonský lid rychle pochopil, že je třeba připravit se k obraně tak, aby jej žádná západní velmoc nemohla pohltit jako kolonii, a že první věc, kterou v tomto směru musí učinit, je maximálně rozvinout svůj lidský potenciál, aby se Japonsko stalo velmocí. Proto se japonská demografická politika úplně změnila. Byly vydány přísné zákony proti potratům a ubíjení dětí. Po odstranění velkých běd feudální epochy – občanských válek, hladomorů a epidemií – klesla úmrtnost a naopak stoupala porodnost. (Od roku 1872 do roku 1925 vzrostl koeficient porodnosti z 25 na 34 promile, což je v japonské historii jedinečné zvýšení. To se dá do značné míry vysvětlit špatnou výživou, jíž za rozvoje japonského průmyslu trpělo dělnické obyvatelstvo). Počet japonského obyvatelstva se začal překvapivě zvyšovat. Ze 34 milionů obyvatel v roce 1875 na 43 miliony v roce 1900, na 52 miliony v roce 1915, na 64 miliony v roce 1940 a na 78 milionů v roce 1945. A tak se hladový kruh, který se začal zdánlivě již uvolňovat, zase brzy uzavřel. Při strašném tlaku lidí na půdu, způsobeném největší hustotou obyvatelstva na světě v poměru k obdělávané půdě (více než 1000 obyvatel na 1 km2), nemohlo již Japonsko uspokojit potřeby svého obyvatelstva pouhým zemědělstvím, ač všemožně rozšiřovalo zemědělskou půdu a zdokonalovalo zemědělskou techniku. Právě proto Japonsko hned po svém zmodernizování vrhlo všechny síly na industrialisaci, v níž vidělo jediný prostředek, jak využít lidských zdrojů a jak uživit stále vzrůstající obyvatelstvo. Industrialisace však narážela na vážné překážky, jako byl nedostatek paliva a surovin. Je pravda to, co tvrdí Trewartha, totiž že „příroda nedala Japonsku zdroje odpovídající velmoci.“
Jak mohlo Japonsko při těchto vážných překážkách a s takovým opožděním ve světové konkurenci nalézat pro své výrobky odbytové trhy a upevňovat i rozšiřovat svůj průmysl? Především muselo provádět takovou průmyslovou politiku, která by zaručovala přísnou hospodářskou rovnováhu. Proto se japonský kapitalismus hned od počátku lišil od kapitalismu západního, který hájí zájmy jednotlivce nebo skupin. Japonský kapitalismus se stal kapitalismem řízeným a koordinovaným vládní moci. Díky tomuto řízení a koordinaci dosáhlo Japonsko takových výsledků, že svou schopností rozšiřovat průmysl a obchod překvapilo západní země, které začaly do Japonska posílat delegace odborníků, aby studovali jeho organizační metody. Tyto delegace došly jednomyslně k závěru, že tajemství japonského úspěchu v soutěži na světových trzích je především v tom, že země má v dostatečném množství a za minimální cenu jednu z nezbytných surovin – lidský potenciál, z kterého japonský průmysl čerpá své síly. Základem velkého hospodářského rozvoje Japonska je tedy stálý přírůstek obyvatelstva, které poskytuje levnou pracovní sílu. Aby japonský průmysl mohl bojovat proti cizí konkurenci, musel zavést pracovní systém, který se příliš nelišil od středověkého nevolnictví nebo polonevolnictví. Dělníci byli ubytováni v ubohých chatrčích a živili se téměř výhradně trochou podřadné rýže. Byl to tedy hlad, který zplodil otroctví japonského lidu, a bylo to otroctví, na němž byl vybudován japonský průmysl. Tuto thesi zastává William Brown ve známé knize, v níž předpovídá „žluté nebezpečí“.
V nejmodernějších továrnách na světě, vybavených dokonalými stroji a nejnovějšími technickými vynálezy z Německa, Anglie a Severní Ameriky, které mezi sebou zuřivě soutěžily, aby mohly tyto stroje umístit na novém trhu, v těchto továrnách pracovali muži a ženy, ještě stále svázaní tradiční poslušností k bývalým pánům, „daimiům“, a středověkým baronům. Kdo však jsou za této industrialisace noví daimiové? Jsou to továrníci tvořící v zemi finanční oligarchii, jsou to představitelé japonského superkapitalismu, organisovaní ve velkých konsorciích zahrnujících často všechna odvětví hospodářské činnosti. Hrstka těchto oligarchií, v plném slova smyslu supertrusty, začala v zemi kontrolovat veškerý hospodářský život a uskutečňovat velkorysé plány industrialisace. Jména japonských magnátů „velké pětky“ japonského průmyslu jsou známa v celém světě: Mitsui, Mitsubiši, Sumimono, Jasuka a Furukava. Abychom si udělali představu, jak neomezenou kontrolu tyto organisace vykonají nad všemi událostmi v zemi, stačí seznámit se s činností jen jednoho z nich, na příklad Mitsubišia. Mitsubiši vlastní doly, železářské a ocelářské závody, loděnice, závody na výroby letadel a automobilů, závody naftového a aluminiového průmyslu, elektrotechnické a chemické závody a námořní paroplavbu. Mitsubišiovy podniky vyrábějí v některém odvětví třetinu, ba dokonce polovinu veškeré japonské produkce. Tento prostý příklad ukazuje, že japonská konsorcia byla hospodářsky silnější a měla větší moc než největší severoamerické trusty.
Aby si noví „daimiové“ uhájili své kapitalistické zájmy, snažili se v zemi natrvalo udržet hlad a nezaměstnanost a to jím zaručovalo dostatek levných pracovních sil. Nejhorší pracovní podmínky mají ženy, které ve velkých průmyslových závodech tvoří přibližně 70 % dělníků. Je třeba připomenout, že Japonsko je země, která se teprve nedávno zbavila feudálního režimu, kdy žena neměla vůbec žádná práva. Byla, jak to velmi dobře řekl William Brown, pouhou „otrokyní otroka.“
Josué de Casto Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956
