Průmysl hladu nejen hlad neodstranil, ale naopak situaci zhoršil, protože vznikla nová třída chronicky hladovějících – průmysloví dělníci. Abychom ukázali, jak ohrožuje dělnickou třídu nedostatečná výživa, stačí, podíváme-li se na výsledky pokusu, který provedl Císařský ústav pro výživu v Tokiu. V jedné tokijské továrně, kde byla mimořádně vysoká úmrtnost na tuberkulosu, se po zavedení dostatečného vyživovacího systému výskyt této strašné nemoci snížil přibližně o 78 %.
Horečná industrialisace měla nepříznivý vliv i na zemědělství. Řízený kapitalismus – podporovaný a chráněný státem – snažil se pomoci průmyslu tím, že uvalil na zemědělskou výrobu vysoké daně. Až do čínsko-japonské války platil rolník trojnásobnou daň městského obyvatele. Je sice pravda, že vláda poskytovala rolníkovi technickou pomoc a učila ho nejlepším metodám zúrodňování a zavlažování půdy, nikdy mu však nezajistila dostatečnou finanční pomoc. Průmysl určoval co možná nejvyšší ceny hnojiv a zemědělských strojů, kdežto ceny zemědělských výrobků stanovil tak nízko, že se zemědělci jen tak tak stačili uchránit před úpadkem. „Finanční klika“ země – zaibatse – jednala s venkovským obyvatelstvem podle starého japonského rčení: „Rolník nemá ani žít, ani umřít.“ Zvýšení výroby životní úroveň rolníků nezlepšilo, protože se zároveň zvyšovaly daně, pachtovné i ceny zemědělských strojů. Úpadek průmyslu surového hedvábí, k němuž došlo po velkém finančním krachu v Severní Americe v roce 1929, je dobrým příkladem toho, jak nelidsky zacházel průmysl s japonským rolníkem. Do tohoto roku většinu japonského přírodního hedvábí kupovaly Spojené státy; ve výrobě hedvábí bylo zaměstnáno půl druhého milionu japonských rodin, které si tak zvyšovaly svou životní úroveň. Avšak finanční krise způsobila, že si zchudlý svět již nemohl dovolit takový luxus, nemohl používat tolik přírodního hedvábí; začalo se vyrábět umělé, a tím byl japonský hedvábnický průmysl zničen.
Japonsko okamžitě reagovalo tím, že skoncovalo s chovem bource morušového a začalo budovat průmysl umělého hedvábí, který však poskytoval práci pouze 200 000 rodinám. To znamenalo, že bylo obětováno přes milion rodin; tato oběť byla však považována za jedinou cestu k záchraně tohoto důležitého národohospodářského odvětví. V několika málo letech dosáhlo Japonsko ve výrobě umělého hedvábí světového prvenství, avšak množství lidí obětovaných této zoufalé akci zemřelo hladem.
Přestože byla v zemědělství zavedena dokonalá technika a v zemi prováděna rozsáhlá industrialisace, hlad řádil nadále. Je možné, že by se Japonsko neustálým rozvojem průmyslu, získáním stálých odbytových trhů a zajištěním dostatečného množství surovin vymanilo z hladu a dostatečně zvýšilo životní úroveň svého lidu. Tohoto cíle však zdaleka nebylo dosaženo.
Jakmile si západní průmyslové velmoci uvědomily, že Japonsko zaplavuje svět sériovými výrobky za ceny vylučující jakoukoli konkurenci, ihned na to reagovaly: zvýšily celní poplatky, a to byla první osudná rána japonskému průmyslu a hospodářství. Přesto se Japonsko z počátku snažilo dosáhnout hospodářské a sociální rovnováhy mírovými prostředky, a to obvyklým obchodním manévrováním. William Vogt napsal: „Chceme-li být spravedliví, musíme přiznat, že se Japonsko po desetiletí usilovně snažilo zajistit si suroviny čistě hospodářskými prostředky. Tyto prostředky však později muselo kvůli americkým tarifům zamítnout. Byli jsme ochotni Japonsku prodávat, nebyli jsme však ochotni jeho sériové výrobky kupovat.
Půda a krev
Hlavní příčinou japonské agresivity byla bída, k níž bylo v Japonsku odsouzeno rolnické obyvatelstvo (i přes bouřlivou industrializaci postihovala v roce 1939 50 % veškerého obyvatelstva, v roce 1945 přibližně 40 %). Toto zbídačené venkovské obyvatelstvo tvořilo základ japonské armády a stalo se velkou národní silou, toužící po lepších životních podmínkách pro lid a hledající sociální spravedlnost násilím a dobyvačným expansivním militarismem.
Po mnoho let existovaly v Japonsku dva politické směry, oba nacionalistické a imperialistické, které se lišily pouze v metodách: směr řízený průmyslovými magnáty, který hlásal hospodářskou expansi bez dobyvačných válek, a směr militaristický, který chtěl hospodářské problémy vyřešit zbraní, a proto vyzýval k válce. Průmyslníci byli proti dobyvačným válkám, protože se obávali možných komplikací se západními velmocemi, s nimiž se diplomaticky dohodli o společné účasti na velkých mezinárodních kartelech. Japonští antiimperialisté tvrdí, že se průmysloví magnáti rovněž obávali toho, že po dobytí nových území klesne v zemi přelidněnost, otevrou se nové pracovní příležitosti přebytečnému obyvatelstvu, tím se pracovní síly stanou vzácnějšími a sníží se zisky průmyslníků. Proto politické kruhy, kontrolované koncernem Mitsui a Mitsubiši, volaly pro šíření sféry japonského hospodářského vlivu na cizí území a tuto expansivní politiku maskovaly programem bratrské spolupráce s jinými asijskými zeměmi. Využívajíc nenávisti asijských národů k západnímu kolonialismu, vytyčilo Japonsko známé heslo „velká východoasijská sféra rozkvětu“, které se rozšířilo po celém Orientu. Tato politika však neměla úspěch, a to především proto, že asijské národy Japonsku nedůvěřovaly, protože čas od času vystrčilo své drápy a loupežně zaútočilo na sousední země. Také západní mocnosti se všemožně stavěly proti sebemenšímu zesílení hospodářského vlivu svého východního konkurenta. Za této situace, kdy hlad a bída stále deptaly japonský lid, ovládala politickou činnost expansivní orientace na válku. Vliv armády neustále sílil, až nakonec militaristé zatáhli zemi do válečného dobrodružství v Číně a do války proti dvěma odvěkým nepřátelům Japonska, Anglii a Spojeným státům.
Aby japonští militaristé mohli zavléci zemi do tak nebezpečných dobrodružství, rozšířili po celé zemi svou teorii, podle níž hlad rolníků a krajní bídu průmyslových dělníků, to znamená celé utrpení národa, působí výhradně nenávist bílého člověka k Japoncům. Právě nenávist bílého člověka prý japonskému lidu brání pozvednout hlavu, znemožňuje mu získat suroviny pro průmysl, uzavírá své hranice před japonskými emigranty a své trhy před japonskými výrobky.
Tak byla u japonského lidu vypěstována obrovská touha po pomstě, stupňována ještě zoufalým hladem. Proto se mohla tak snadno vytvořit fanatická armáda, která se urputně vrhla na dobytí toho, v čem spatřovala konečné osvobození od hladu a bídy, udržovaných prý vinou západních velmocí.
V zoufalé snaze vymanit se z železného kruhu hladu používalo Japonsko barbarských metod agresivního imperialismu a odmítalo uznat jakákoli práva druhého. A když se v počátečním nadšení japonskému lidu podařilo velké západní mocnosti pokořit, domníval se, že se mstí za dlouhé a systematické pronásledování. Tato strašná válečná léta, kdy se japonský fašismus zmocnil velké části Asie a vyhnal západní vládce, studoval Frederick Schuman, který napsal: „Skutečnost, že nejmladší z velmocí porazila nejstarší velmoce a dohnala je téměř k záhubě, je snad daní, kterou musí staří platit mládí tehdy, jestliže je neučí ctnosti, ale neřesti.“
Na tom, že se Japonsko fakticky dostalo do rukou fašistů a militaristů a že pod vlajkou agresivního imperialismu rozpoutalo na Dálném Východě zhoubnou válku, mají velkou vinu i západní národy. Příčinou jejich chyby nebyla vrozená nenávist, neboť taková nenávist ve skutečnosti ani neexistuje. Západní národy nikdy neprojevovaly opravdovou nenávist ani proti Japoncům, ani proti národům jiné rasy. Ve chvílích neštěstí naopak Japonsko vždy v srdcích západních národů, tedy i národů severoamerických, nacházelo pochopení. V roce 1923 po strašném zemětřesení, které postihlo celou zemi, zorganizovala Severní Amerika rozsáhlou kampaň na pomoc zpustošeným oblastem a poskytla Japonsku všemožnou podporu. Vina západních velmocí je v tom, že připustily, aby zájmy jejich vlastních imperialistů bránily úsilí japonského lidu o dosažení lepších životních podmínek, a také v tom, že umožnily japonským kapitalistům udržovat nadále téměř otrocký pracovní systém v zemi, která byla technicky tak vyspělá. Kdyby bylo Japonsko mohlo stabilizovat průmysl prodejem výrobků do oněch východních zemí, odkud získávalo suroviny, a kdyby byly západní velmoci žádaly, aby japonská vláda zlepšila životní podmínky rolníkům a dělníkům, byla by okamžitě klesla porodnost, stejně jako klesla ve dvacátých letech za průmyslové prosperity, která přišla po první světové válce. S rovnováhou vnitřního hospodářství by byly ihned zchladly agresivní choutky a válečná propaganda, o níž svědčí na příklad památný spis generála Araka a známé memorandum Tanakovo, by nebyla našla ohlas u veřejného mínění. Avšak v tomto směru nebylo učiněno nic nebo téměř nic. Když se začalo mluvit o bídě a chronickém hladu, v němž japonský lid žil, západní političtí vůdci tvrdili, že japonský lid je zcela jiný než lid ostatních zemí, že je neobyčejně odolný proti utrpení a hladu. Pravda je však úplně jiná. Proti hladu, kterému se na Západě přikládal tak malý význam, se japonský lid neustále bránil, ale právě ten jej dohnal do nejstrašnějšího krveprolití v dějinách, jež pak bylo zastaveno použitím ještě strašnější atomové bomby. Avšak válka životní podmínky Japonců nezlepšila. Když v roce 1937 vyhlásilo Japonsko válku Číně, učinila sice japonská vláda energická opatření, jež měla zlepšit vyživovací situaci. Poskytla určitou podporu rolníkům, zavedla pojištění proti neúrodě a zřídila zvláštní rozhodčí soudy pro řešení pachtovních sporů. Všechna tato opatření měla stůj co stůj povzbudit stagnující zemědělství.
Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956
