Tato opatření měla však nepatrné výsledky a od prosince 1941 po útoku na Pearl Harbor začala produkce potravin postupně klesat. Je pravda, že okupací nových rozsáhlých území získalo Japonsko další zdroje výživy, ale většina těchto oblastí byla tak zpustošena, že bylo třeba se starat především o výživu místního obyvatelstva. Zásobování stále rostoucí armády znemožňovalo zajistit dostatečnou výživu civilnímu obyvatelstvu. Válka se prodlužovala a situace se postupně zhoršovala. V době, kdy Japonsko požádalo o příměří, činil průměrný civilní příděl přibližně 1000 kalorií denně, což se prakticky rovná hladovění. Lékařská komise, která ihned po válce zkoumala následky bombardování, zjistila, že v městě Kioto, které nebylo ani jednou bombardováno, zhubla většina dospělého civilního obyvatelstva průměrně o 4 kg a 65 % těchto obyvatel zhublo o 8 kg. Když Konoy, bývalý ministerský předseda, radil císaři Hirohitovi, aby kapituloval, podepřel svou radu upozorněním, že zoufalé životní podmínky japonského lidu by mohly vést ke komunistické revoluci. Když pak spojenecké branné síly obsadily japonské území, vyvstal před Japonskem vážný problém zásobovat zemi s více než 70 miliony obyvatel, jejíž zásoby potravin byly naprosto nepatrné. Po pečlivém prostudování problému se ihned ukázalo, že situace je skutečně krajně kritická a že v příštím roce se nepochybně ještě zhorší. Očekávalo se, že na jaře 1946 vypukne ostrá vyživovací krise, že hlad bude nutně provázen inflací a sociálními nepokoji. Aby vrchní velení spojeneckých branných sil této krisi a jejím následkům zabránilo, vypracovalo plán okamžité pomoci, zavedlo přídělový systém a zařídilo dovoz některých základních potravin i kontrolu nad jejich rozdělováním. Zároveň byl vypracován dlouhodobý plán obnovy národního hospodářství podle demokratických zásad. Hlavní součástí tohoto plánu byla pozemková reforma a nová průmyslová politika. V zemědělských otázkách postupovalo vrchní spojenecké vedení dosti prozíravě a dosáhlo slibných výsledků. Na jeho doporučení schválila japonská vláda zákon z 21. října 1946, podle něhož půda přechází do rukou těch, kdo na ní pracují. Tento převod půdy se mohl uskutečnit jen proto, že vláda vykoupila 70 – 80 % propachtované půdy, kterou zas hned dala zpět do pachtu. To umožnilo rolníkům získat půdu, kterou mohli splácet 24 let, a to v ročních splátkách úměrných hospodářským výnosům a ne vyšších než třetina těchto výnosů. Tato rozsáhlá agrární reforma měla zasáhnout přibližně dva miliony hektarů půdy, tedy téměř třetinu veškeré obdělávané půdy v zemi. Reforma byla úspěšná; za 3 roky po okupaci získala vláda 1,600.000 hektarů, tj. 80 % veškeré půdy, která měla být rozdělena. Byla učiněna i jiná opatření, jež měla povzbudit rolnické družstevní hnutí. Také tato opatření byla pro zemědělství pomocí a umožnila zvýšit výrobu poživatin ve vlastním Japonsku na převálenou úroveň. Avšak ztráta Formosy, Koreje a Mandžuska působila na vyživovací situaci stále velmi nepříznivě.
Po dvou letech spojenecké okupace se denní příděl na osobu zvýšil jen na 1240 kalorií, avšak fysiologické minimum je 2160 kalorií. Vycházíme-li z tohoto minima, vidíme, že v roce 1950 se nedostávalo 4 miliony tun rýže, tedy 24 % celkové spotřeby japonského lidu. Velké zhoršení japonské vyživovací situace bezpochyby způsobil obrovský růst obyvatelstva v letech spojenecké okupace. Od roku 1945 do září 1949 se japonské obyvatelstvo rozrostlo asi o 10 milionů lidí, takže celkový počet dosáhl 82,5 milionu. Tento obrovský přírůstek obyvatelstva byl zčásti způsoben repatriací asi 5 milionů Japonců, kteří žili koncem války na mnoha tichomořských pobřežních ostrovech, a také mimořádným přirozeným přírůstkem, neboť počet narozených proti počtu mrtvých činí 5,1 milionu. Takovýto přirozený přírůstek – 5 milionů lidí ve 4 letech – nemá v japonské historii obdoby a dá se vysvětlit jen zvýšenou touhou po biologické reprodukci, k níž dochází vždy po válkách, hladu nebo epidemiích. Podle sčítání prováděného každým pátým rokem činil přírůstek obyvatelstva v letech 1920 až 1945: 3,6 – 4,4 – 4,6 – 4,1, a 3,9 milionu. Po válce, v letech 1945 – 1949, byl tedy přírůstek obyvatelstva nejvyšší – 5 milionů – a to znovu dokazuje naši teorii, že hlad je činitelem, který způsobuje přelidnění.
Při tak početném obyvatelstvu není možné vyživovací situaci zlepšit pouhým zvýšením zemědělské výroby. Zpráva vrchního velení spojeneckých branných sil jasně ukázala, že dostatečné množství potravin a surovin může Japonsko získat jedině zahraničním obchodem.
Všechny naděje na vyřešení tohoto problému spočívaly tedy na rozvoji průmyslové výroby, která by se stala hospodářskou základnou pro zahraniční obchod. Avšak k dostatečnému průmyslovému rozvoji bohužel doposud nedošlo. Severoamerický zásah do průmyslu byl mnohem méně úspěšný než zásah v zemědělství. Hlavním cílem průmyslové politiky vrchního velení bylo zrušení velkých koncernů a likvidace obrovských závodů, které monopolizovaly japonský průmysl. Tuto politiku podpořila japonská vláda tím, že vydala zvláštní zákon směřující k „odstranění nadměrné koncentrace hospodářské moci“. Proti tomuto zákonu, který měl ozdravět japonské národní hospodářství, ihned vzplál boj mocných skrytých sil – poškozených kapitalistů, proti nimž byl zákon namířen. Všechny pokusy zlomit moc zaibatsu – staré finanční oligargie – neměly nejmenší úspěch. Spojení průmyslu s fašistickou klikou bylo přerušeno, ale nebyla mu dána žádná nová základna. Spojenecký zásah jen zlikvidoval strašné totalitní hospodářství, které udržovalo národ v bídě, nebyl však s to nahradit je novým typem průmyslového hospodářství. Právě proto japonští nacionalisté tvrdí, že nová průmyslová politika amerického směru odstranila z japonského průmyslu nejlepší mozky, nejlepší odborníky, a udusila tak jejich tvůrčí schopnosti. Stoupenci zaibatsu nazývají novou hospodářskou politiku „atomisace“ japonského průmyslu, čímž chtějí říci, že japonský průmysl byl zničen silou stejně destruktivní, jako byla atomová bomba. Japonský průmysl zatím nejeví známky rozvoje. Nedosáhl doposud ani 40 % předválečné úrovně. Tato neutěšená situace v průmyslu má zhoubný vliv na hospodářskou rovnováhu celé země. Japonský zahraniční obchod nedosáhl ani 30 % úrovně z let 1934 – 1940. Na Spojené státy připadá téměř 90 % japonského dovozu, ale jen 10 % japonského vývozu.
Kromě toho došlo k strašné inflaci, která vyvolala obrovské zvýšení životních nákladů. V prvních dvou letech spojenecké okupace se životní náklady v Tokiu zvýšily o 2000 % a ceny potravin byly 65krát vyšší než v roce 1937. Tato těžká hospodářská situace způsobila, že japonský lid zůstal i nadále ve stavu chronické podvýživy a bídy. Spojenci se tak dostali do slepé uličky. Někteří Američané prohlašují, že Spojené státy živí Japonsko z milosrdenství a že to nemůže trvat do nekonečna. „Japonsko žije, a to špatně, z dobročinnosti Severní Ameriky.“ Severoameričtí finančníci a bankéři začínají být touto situací znepokojeni. Jejich mluvčí, detroitský bankéř Josef Dodge, prohlásil, že „tento orientální opiový sen, na který doplácejí severoameričtí poplatníci, musí skončit nejpozději v roce 1951.“ Podle jiných názorů brzdí Spojené státy rozvoj japonského průmyslu z obavy před konkurencí a tomuto strachu obětují život japonského lidu i hospodářský a sociální klid celého světa. Otázka je velmi složitá a tak nesnadná, že nemůžeme dělat ukvapené závěry. Teprve příští vývoj světové situace může ukázat, kde je pravda. Dokázaná pravda je dnes jedině to, že japonský lid trpí nadále podvýživou a hladem.
Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956
