Tak se vytvořil obchod s otroky, který byl, jak jsme to již viděli u G. Price, hlavní příčinou koloniálního neúspěchu Angličanů na Antillách a hlavní příčinou neúspěchu veškeré evropské kolonisace v Africe.
Nedůvěra domorodců a jejich neochota spolupracovat s Evropany při obdělávání africké půdy pochází ještě dnes z pocitu obavy a podezíravosti, jejž v duši černochů vyvolalo chování západních kolonisárotů. Snaží-li se dnes Anglie uskutečňovat plány na zvýšení životní úrovně afrického lidu s upřímným přáním zlepšit jejich hospodářskou i biologickou situaci, je největší překážkou, na niž naráží, zdrženlivost a nedůvěra domorodců, kteří nikdy ve svém životě neviděli, že by se byl bílý člověk zajímal o něco jiného než o to, jak je vykořisťovat jako otroky.
Když se v minulém století podařilo velkým evropským badatelům pronikat do vnitrozemí, začalo skutečné koloniální vykořisťování, které se již neomezovalo na obchod s černochy nebo na nákup slonoviny a koření v pobřežních skladech; chování evropských usedlíků k domorodcům se nijak nezměnilo. Bílí obsadili nejúrodnější údolí, kudy pronikali do vnitrozemí, systematicky černochy vytlačovali a zaháněli je do stále výše položených oblastí, kde se pak černoši zaměstnávali zemědělstvím na půdě, která se erosí rychle vyčerpávala. A to byl nepochybně činitel, který zavinil strašlivou nerovnováhu ve vyživovacím hospodářství v Africe, stejně jako se o to zasloužily plantáže, jež založili Angličané a po nich i jiní kolonizátoři. Základem plantážního systému byly velké pozemkové držby určené k tomu, aby ve velkém produkovaly zboží pro export. Tomu padlo za oběť veškeré přírodní bohatství – místní živočišstvo i rostlinstvo, a byla tím zatlačena i výroba potravin. Tento systém, jak víme, zahubil celé národy a zničil velké rozlohy půdy na americkém kontinentě.
Je však třeba ještě znovu zdůraznit, jak nelidský to byl postup, což jasně vysvítá ze slov velkého odborníka pro koloniální otázky Paula Leroye Beaulieua: „Plantáže v koloniích se staly skutečnými továrnami, jejichž jediným cílem byla výroba cukru, kávy a jiného dobře placeného zboží. Přestalo se pečovat o zdroje potravin a půdy bylo nesmyslně využíváno k produkci jediného produktu. Ve skutečnosti neexistovala koloniální společnost. Držitelé půdy žili daleko v cizině, střední vrstvy neexistovaly a lidové masy byly vystaveny útlaku bez jakýchkoli práv, neboť byly pokládány pouze za druh zboží. Všechny tyto protisociální skutečnosti vtiskly evropským institucím v tropech velmi truchlivý ráz, který se velmi liší od vznešených zásad naší civilisace.“
V Africe vyvolal tento systém u obyvatelstva různých oblastí strašné následky, protože půda se nadměrně vyčerpala, pracovní síly byly bezohledně přemisťovány a pěstování zdrojů výživy úplně ustrnulo. Systém velkých plantáží, důlní a průmyslové vykořisťování vytvořily v Africe dosud neznámou třídu: třídu proletářů, kteří byli odtrženi od půdy i od svého společenského prostředí a žili v hrozné bídě. Dnes žijí v černé Africe vedle sebe dvě společnosti: společnost organisovaná tradičně v rodových skupinách, žijící z primitivního zemědělství, chovu dobytka, lovu a rybolovu v určité ekologické rovnováze, a společnost námezdních zemědělských nebo průmyslových dělníků, jejichž vyživovací standard je nejnižší na kontinentě a podle odborníků z F. A. O. snad „nejnižší na celém světě.“ Soudí se, že pětina afrického obyvatelstva patří nyní do této černé společnosti spějící k proletarisaci. Abychom si učinili představu o evropském vlivu na nerovnováhu produkce výživy v Africe, je třeba rozebrat tuto otázku podle jednotlivých oblastí se všemi jejich zvláštnostmi, jež dohromady tvoří mosaiku africké krajiny.
Budeme nejprve studovat Afriku bílou na sever od obratníku raka a pak Afriku černou na jih od tohoto obratníku.
Hlad v bílé Africe
Bílou Afrikou nazýváme nížiny kolem Středomoří, náhorní step Atlasu a obrovskou poušť Saharu s roztroušenými osadami, které jsou jedinými středisky života, ztracenými v této obrovské skalnaté a písečné poušti. Tuto část Afriky, obydlenou semitskou a hamitskou rasou, poznal západní svět nejdříve. S hlediska politického tvoří bílou Afriku Egypt, severní Afrika s Tunisem, Alžírskem, Marokem a Libyí. S výjimkou Egypta, kde vyživovací podmínky byly vždy špatné, je v těchto krajinách vyživovací systém sice skromný, ale do jisté míry vyvážený. Nejvážnější je problém Egypta. Ačkoli rozloha této země činí téměř 1 milion km2, jeho půda je téměř úplně pustá a může být využívána jedině v oasách kolem Nilu. Údolí a delta mají celkovou rozlohu 35 400 km2. V tomto poměrně malém pásu úrodné země, zavodňované Nilem, soustřeďuje se prakticky všechno obyvatelstvo země, jež se dnes odhaduje na 19 milionů obyvatel. Z tohoto celkového počtu je přibližně 62 % tzv. „fellahů“, rolníků v nilské oblasti, jejichž život přímo závisí na výnosu jejich zavodňované půdy. Po nesčetná staletí obdělával fellah svou půdu, jejíž úroda závisela na periodických záplavách Nilu. Kultura obilnin a jiných zdrojů výživy v údolí této legendární řeky umožnila nádheru staré egyptské civilisace.
Při své rostlinné produkci, již částečně vyměňovali za produkci živočišnou s nomádskými kmeny, které na sousedních stepích chovaly dobytek, měli Egypťané celkem vyváženou výživu. Záplavy Nilu byly ovšem nepravidelné, takže Egypťané byli závislí na vůli mocné a záhadné božské řeky, která často nevystoupila ze svých břehů a nechala zemi vyprahlou a kraj úplně vyhladovělý: „Když má země žízeň, fellah má hlad“, říká staré egyptské přísloví. Avšak mimo tato období katastrofálního sucha a období akutního hladu měl fellah vhodnou výživu z plnohodnotných obilnin, pšenice a ječmene, z luštěnin, olivového oleje a ovoce. Anglickým zásahem do hospodářství této země byla rovnováha výživy porušena. Dnes, kdy je Nil ovládán moderní technikou a fellah již netrpí akutním hladem, je přesto odsouzen k hladu chronickému, protože se trvale živí monotonní a chudou stravou, chudou na některé základní výživné složky.
Výstavbou proslulé přehrady v Assuanu v roce 1902 skončila sice fellahova závislost na záplavách Nilu, ale vznikla závislost nová, závislost na britských obchodních zájmech, které úplně změnily jeho způsob života. Občasné záplavy byly nahrazeny systematickým zavlažováním, které však značně snížilo úrodnost půdy, jež trpí nedostatkem drahocenného limonu, který dříve pravidelně dostávala ze srdce Afriky a který posiloval egyptskou půdu obdělávanou již celá tisíciletí. Celoroční pěstování rostlin, které bylo umožněno novým zavlažovacím systémem, rovněž přispělo k rychlejšímu vyčerpání země. Proletarisace venkovského obyvatelstva, vymizení akutního hladu a vznik hladu chronického kromě toho brzy značně ovlivnily růst obyvatelstva, jež v první polovině 20. století vzrostlo z 8 na 12 milionů. Takový růst obyvatelstva na omezené ploše strašně zvýšil demografický tlak na půdu a dosáhl krajní meze téměř 800 lidí na 1 km2 obdělávané půdy. Kromě toho byla velká část zavodňované půdy vyhrazena pro vývozní kultury, o něž se zajímalo britské imperium – zvláště pro bavlnu a cukr, a to hubené zdroje fellahovy výživy ještě zhoršilo. „V zemi tak přelidněné znamená omezení kultur potravin ve prospěch průmyslových kultur skutečné nebezpečí,“ tvrdí E. F. Gauthier, velký znalec této africké oblasti.
Fellah dnes nedisponuje žádným přebytkem potravin, který by mohl vyměnit za produkty jiných oblastí, a k výživě mu tedy musí stačit to, co vypěstuje na svém malém políčku, jehož průměrná rozloha je dnes kolem pěti feddanů (1 feddan se rovná 0,42 ha). Je samozřejmé, že za těchto okolností je jeho výživa velmi špatná a mimořádně chudá na živočišné bílkoviny (přibližně 12 q denně). Rovněž nedostatek vitaminů je v této oblasti velmi rozšířený, jak to dokazuje častý výskyt pellagry, která, jak již dnes víme, je projevem četných nedostatků ve výživě.
Mnohem rozmanitější a vyváženější je výživa berberského obyvatelstva v Severní Africe. Skládá se z obilovin – placky z tvrdého obilí, ječmene, sorga a kuskus (arabské jídlo z krupice, rýže a skopového masa) – z olivového oleje, mléka, sýra, datlí a fíků. Spotřeba masa je velmi malá, avšak kozí, ovčí a velbloudí mléko dostatečně kryje potřebu hodnotných živočišných bílkovin. Odedávna obdivovali Evropané výbornou fysickou kondici a mimořádnou odolnost tohoto obyvatelstva, zvláště berberských kočovníků, žijících na pokraji pouště.
Harrison popisoval berberské obyvatelstvo s typickými rysy beduínů takto: „Hubení a neúnavní kočovníci se sokolím zrakem, smělí, vyhladovělí a nepopsatelně špinaví.“
I když tato oblast trpěla zhoubnými vlivy různých civilizací od římské okupace až po vpád Arabů, kteří zde intensivním chovem dobytka úplně zničili vegetaci, přesto se tu dosud uchoval dostatek koz a ovcí, jež přispívají k zlepšení místního vyživovacího systému. Bohužel však se tento středomořský systém – střídmý a zdravý – nemohl udržet. Tato země trpí značnou nestálostí podnebí s krajně nepravidelnými dešti. Výživa zdejších obyvatel, rolníků a chovatelů dobytka, je plně závislá na dešti. Severní Afrika je typická země tučných a hubených krav v tučných a hubených letech, jak o tom vypráví bible. Neprší-li vůbec nebo je-li dešťů nedostatek, většina rostlinstva hyne a dobytek začne zmírat hladem a nemocemi. Doposud se nepodařilo místní obyvatelstvo proti těmto občasným náporům akutního hladu, které následují po období sucha, ochránit.
Těmito klimatickými pohromami trpí zejména domorodé obyvatelstvo, které pěstuje poživatiny nebo chová dobytek na stepích. Evropské obyvatelstvo, jež se odhaduje na 2 miliony osob, je soustředěno na pobřeží, jež je vlhčí, šíře používá zavodňování, takže se lépe chrání proti hladu, i když už nepočítáme hospodářské činitele, jako je jejich větší kupní síla, která jim umožňuje dovézt v těžkých dobách potraviny i za vysoké ceny. Domorodé obyvatelstvo je naopak prodchnuto mohamedánským fatalismem, takže je na jakoukoli pohromu zcela nepřipraveno, upadá do krajní bídy a nezbývá mu nic jiného než prodat svou půdu, opustit své obce a emigrovat k pobřeží, kde se hromadí v brlozích afrických předměstí, jako je proslulý Kasbach, orientální předměstí Alžíru.
Tento občas propukající hlad působí v zemi hospodářský i sociální rozklad, neboť ničí drobná hospodářství a vytváří odbojný nezaměstnaný městský proletariát. Jacques Nouvel napsal ve své zajímavé studii o hladu v Maroku, že hlavní sociální obětí tohoto zla jsou drobní držitelé půdy a chovatelé skotu: „Jakmile jsou jeho reservy vyčerpány, je drobný zemědělec nucen prodat svou půdu. Velcí držitelé půdy nebo obchodníci z města, kteří mají zásoby nebo peníze v bance, tyto pozemky rychle skupují. Podle starého zvyku kupují půdu na splátky a téměř nikdy nezaplatí plnou cenu nebo dohodnuté množství obilí. A i když nakonec zaplatí, je to po tak dlouhé době, že obilí ani peníze nemají cenu. A tak „silní“ požírají „slabé“ a za skývu chleba získají jejich pozemky.“ Získávání půdy kapitalisty a bankéři šlo tak daleko, že marocká vláda byla v roce 1945 nucena vydat zákon, který omezoval držbu půdy pro rodinu nejvýše na 5 hektarů, a tuto mez bylo možno překročit jen s výslovným povolením příslušných úřadů.
Odborníci pro sociální otázky této oblastí však konstatují, že tato zákonná opatření naprosto neodstraňují zneužívání a že různými manipulacemi jsou drobní zemědělci zbavováni dále půdy, jediného zdroje své obživy. Tento vývoj pozemkové držby, jímž půda přechází z rukou domorodců do rukou Evropanů, objasňuje, proč v Alžírsku, kde na 7 milionů obyvatel je pouze 1 milion Evropanů, třetina obdělané půdy (přibližně 5 milionů hektarů) patří Evropanům.
Josué de Casto Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956
