Německý filosof Oswald Spengler měl v roce 1929 v Hamburku projev, v němž velebil hospodářský vzestup Německa a žádal, aby se Německo znovu připravovalo k řízení světa. V nacistickém puči z roku 1933, který umožnil Hitlerovi uchopit se moci, viděl Spengler uskutečnění svých předpovědí. Tehdy svůj rozšířený projev vydal knižně pod příznačným názvem „Rozhodující léta“. Co se týká tohoto názvu, předpovědi Spenglerovy se potvrdily. V deseti letech po tomto „slavném“ projevu prožila Evropa a svět skutečně rozhodující léta svých dějin. Za této prudké historie krise si celý svět – a nejen omezený kruh specialistů – po prvé uvědomil žalostné vyživovací podmínky většiny obyvatel Evropy. Až do té doby se všeobecně věřilo, že i když zásobování potravinami je pro Evropu vážným problémem, přesto Evropa díky vysokému stupni industrialisace a značnému dovozu potravin může zajistit svému obyvatelstvu slušnou výživu. Průzkum provedený odborníky ze zvláštního Výboru pro výživu, který se ustavil v roce 1935 z iniciativy bývalé Společnosti národů, však ukázal, že situace je zcela jiná a že Evropa představuje velikou sféru hladu, kde celé velké skupiny obyvatel byly trvale nedostatečně a neúplně vyživovány. Velká Británie dovážela 60 % potravin pro svou spotřebu. Belgie a Norsko 50 %, Holandsko 30 %, Německo 25 %, avšak přes veškerou tuto snahu nebylo možno zajistit obyvatelstvu vyváženou výživu. Bylo rovněž zjištěno, že v zemích jako Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Polsko a Jugoslávie, které měly zdánlivý přebytek potravin pro export, byly vyživovací podmínky rolníků velmi špatné, dokonce horší než v západnějších zemích, kde zemědělská produkce byla nedostatečná.
Lord John Boyd Orr při studiu vyživovacích podmínek ve Velké Británii v roce 1936 došek k závěru, že 50 % britského lidu je nepřiměřeně živeno; že z těchto 50 % tvořili 10 % nejchudší lidé, jejichž výživa se vyznačovala nedostatkem všech základních složek výživy; že 20 % vyšetřovaných, jejichž příjmy nebyly tak omezené, bylo kvalitativně živeno dobře, avšak v jejich výživě byl nedostatek některých ochranných látek; u posledních 20 % se výživa vyznačovala specifickým nedostatkem vitaminů a minerálních solí. Toto sensační zjištění lorda Orra a jeho spolupracovníků o žalostných vyživovacích podmínkách lidu, jehož životní standard byl pokládán za jeden z největších v Evropě, vyvolalo hluboký dojem a bylo přijato s určitými výhradami. Avšak nový průzkum v letech 1936 a 1937, řízený sirem Williamem Crawfordem, informace lorda Orra úplně potvrdil. V Anglii se fakticky stále vyskytovaly různé druhy specifického hladu, jako na příklad rachitis, anemie z podvýživy atd… Slavné „lékařské svědectví“, jež krátce potom uveřejnil lékařský výbor jednoho anglického hrabství – Cheshire, je nejvýmluvnější a nezvratný dokument o tom, jak vážné následky má hlad a podvýživa na biologické rysy britského lidu. 600 lékařů této oblasti prohlásilo ve zprávě, která měla světový ohlas, že byli-li státem pověřeni předcházet nemocem a léčit je, mohou sice něco udělat pro vyléčení určitých chorob, ale nic nebo téměř nic nemohou udělat, aby jim předcházeli, neboť většina těchto nemocí pochází z trvale špatné výživy.
Tento zarážející dokument ukazuje velký počet zubních kazů u dětí, častý výskyt různého stupně rachitis a jiné nemoci, jimiž se projevuje stav chronické podvýživy. Špatnou vyživovací situaci britského lidu způsobuje zčásti to, že Anglie je mimořádně závislá na dodávkách potravin ze zahraničí, protože má málo orné půdy. Je však třeba také říci, že ani půda, která je k disposici, nebyla správně využívána; projevilo se to za poslední války, kdy opatření učiněná pro zdraví lidu změnila vyživovací situaci v zemi. Tato situace byla velmi ztížena špatnou agrární situací. I když ke konci středověku bylo zrušeno otroctví a půda dána rolníkům, v moderní době a zvláště v 19. století došlo k značnému vymizení drobných venkovských usedlostí, a tím zároveň k rozvoji velkých panství a k nadměrnému soustředění půdy v rukou šlechty. Tak se vytvořily velké pozemkové držby a vrstva zemědělských dělníků, svobodných sice, avšak žijících v těsné hospodářské závislosti na vznešených držitelích půdy. Henri Sée popsal anglický agrární systém takto: „Vznešení na svých pozemcích nepracují, ale pronajímají je velkým farmářům, kteří se od pěstitelů staré Francie liší tím, že jsou zemědělskými podnikateli, a od malých venkovských držitelů půdy tím, že řídí velké zemědělské podniky a svou kulturou a způsobem života patří k buržoasii. Hospodářské výsledky této revoluce byly velmi vážné. Anglie vyrábí stále méně obilovin, neboť orná půda byla přeměněna v louky, aby se její zužitkování zjednodušilo.“
Druhou zemí, kde jsou přežitky zemědělského feudalismu odpovědny za jeden z nejnižších standardů ve výživě na evropském kontinentě, je Španělsko. Již dlouhou dobu jsou známy různé projevy nedostatků ve výživě španělského obyvatelstva, jako na příklad pelagra, která se vyskytuje místně v Galicii a v Asturii, nebo struma, která je velmi častá v různých oblastech země, avšak vědecky byl skutečný stav nedostatku ve výživě tohoto lidu popsán teprve nedávno.
Ve středověku bylo Španělsko živeno mnohem lépe než ostatní Evropa, neboť pod vlivem Arabů, kteří okupovali velkou část španělského území, byla zde zavedena polykultura – intensivní kultura ovoce a zeleniny, a to zvláště na zavlažované půdě na jihu. Zahrady a sady, které v 10. století byly chloubou Andalusie – musulmanské části Iberského poloostrova, byly velkým přínosem pro vyživovací systém v zemi, neboť mu poskytovaly dostatek ochranných látek, minerálních solí a vitaminů. Ve své knize „Iberský poloostrov ve středověku“ popsal Lévy Provençal nápadnou rozmanitost stromů v saracénských sadech: pomerančovníky, datlovníky, granátovníky, mandlovníky, jabloně, fíkovníky a ještě mnohé jiné. Gordon East ve svém „Historickém zeměpise Evropy“ dokonce kategoricky tvrdí, že iberské zemědělství nemělo v 10. století v Evropě konkurenci. Avšak tato dobrá zemědělská a vyživovací tradice byla v dalších letech vlivem různých činitelů, kteří tento systém zničili, opuštěna. Dnes se nám zdá těžko vysvětlitelné, že tak velká země jako Španělsko, které se rozkládá na přibližně 500 000 km2 a má jen 25 milionů obyvatel – což je v západní Evropě mimořádně nízká relativní hustota – nemá dostatečné vyživovací zdroje, aby zajistila pro své obyvatelstvo vyrovnanou výživu. Všechno nám však bude jasné, připomeneme-li si, že zároveň s vyhnáním Arabů byl v zemi obnoven agrární feudalismus, který zůstal dodnes prakticky nedotčen. Osborne se snaží vysvětlit úpadek španělského zemědělství vyčerpáním a erosí půdy, která je sice mimořádně úrodná, avšak dlouhou dobu byla pleněna stády ovcí nomádských pastevců. Mesta, organisace chovatelů ovcí, která měla v 15. a 16. století velký politický vliv, podle tohoto autora velmi přispěla k zničení lesů a zkáze půdy. Přesto však máme dojem, že erose měla na vyživovací bídu ve Španělsku mnohem menší vliv než agrární systém. V žádné jiné evropské zemi neudrželo se k největší biologické a hospodářské škodě většiny lidu velké vlastnictví tak jako ve Španělsku. Až do pádu monarchie v roce 1931 byla agrární soustava typicky středověká, nejlepší ornou půdu měl v rukou malý počet vlastníků. Severoamerický spisovatel Leland Stowe, který studoval tuto otázku na místě, napsal: „Před republikou, stejně jako dnes za protirevolučního režimu Francova, asi 50 000 velkých vlastníků monopolisuje více než polovinu španělské půdy, a to její nejbohatší části. Španělští aristokraté, kteří činí 2 promile z celkového obyvatelstva, uchvátili přibližně 51 % státního území.
Když byla vyhlášena republika, byl agrární problém jedním z nejtěžších. V některých oblastech, jako je Andalusie a Estremadura leželo 60 % orné půdy ladem, zbývajících 40 % bylo obděláváno nevhodným způsobem, plynoucím ze zastaralého systému v držbě půdy. Salvador de Madariaga o tom říká, že „v těchto oblastech žil malý počet držitelů půdy s ohromnými statky, obklopený proletariátem bez půdy, který byl svou obživou závislý na zvůli panstva.“
Republikánská vláda se snažila rozřešit problém agrární reformy, avšak nepodařilo se jí dosáhnout hlavních cílů. V celém světě je dnes známo, co se stalo, a Leland Stowe to vysvětluje takto: „Nová Španělská republika se pokusila celkem úplně mírně rozdělit půdu některých velkých držitelů a přiměřeně je odškodnit. Avšak i tato postupná a omezená snaha byla více, než španělská knížata a panstvo mohly při své středověké mentalitě a naprostém nedostatku sociálního uvědomění snést. Velcí feudální držitelé půdy, armáda a hodnostáři španělské církve postavili se za Francovu kontrarevoluci podporovanou Hitlerem a Mussolinim a zvítězili. Posuzováno s hlediska feudálních výsad, pak Francovo Španělsko je stejné jako Španělsko Ferdinanda a Isabely.“
Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956
