Španělská občanská válka, která vypukla v roce 1936, vyživovací situaci v zemi značně zhoršila a na pozadí chronického hladu se začaly ostře rýsovat dramatické scény akutního hladu. V posledních dvou letech španělské občanské vláky trpělo Španělsko stejným hladem jako Evropa za první světové války, kdy počet zemřelých vyčerpáním se rovnal téměř počtu zabitých. Dr. Pedro y Pons ukazuje ve svých pozorováních o obyvatelstvu „rudé oblasti“, tj. části země okupované republikány, v jak strašné vyživovací bídě bylo nuceno žít civilní obyvatelstvo. Tento odborník vypráví, že většina obyvatelstva byla nucena „spokojit se se strašně omezenou a jednotvárnou výživou. Tento systém výživy založený jen na vařené čočce bez oleje a s kouskem chleba, který však často chyběl, nebylo možno měnit.“ Pro tuto bídu a pro nesmírně vysoké ceny nejpotřebnějších poživatin většina obyvatelstva po dlouhé měsíce nepoznala, jak chutná ryba, maso, vejce, mléko a olivový olej. Musela se ve své výživě omezit na polévky z chleba, čočky, hrachu a divokých rostlin. Vyhladovělé tlupy se potulovaly po venkově, a aby utišily svůj hlad, sbíraly kořínky a listí. Bodláčí, amapolas, vařené se značnou dávkou soli, nebylo v tomto systému hladu výjimkou. Znovu byly v Evropě sbírány divoké rostliny, kterým se kdysi říkalo „potrava bídy“. A tak nedostatečná výživa, jíž chyběly ty nejzákladnější výživné látky, zavinila vážné škody, jež Pedro y Pons velmi podrobně popisuje: úplavice, osteopathie, otoky, anemie a obzvláště velké rozšíření pellagry, která kosila mnoho lidí. Podle E. Simonarta bylo v tomto roce zaznamenáno pouze v Madridě 30 000 případů pellagry.
Vyživovací situace v Italii nebyla před válkou o mnoho lepší než ve Španělsku. Nejúrodnější oblasti na severu byly přelidněny, chudá půda na jihu byla z větší části zničena erosí, a proto Italie, aby mohla udržet i skromný životní standard, stala se na dlouhá léta největším dovozcem obilí ze západní Evropy. Dovoz činil kolem 2,288.000 t pšenice. Avšak zbrojní program fašistické vlády přinutil Italii svůj dovoz zmenšovat, takže v roce 1935 dovážela již jen 572 000 t pšenice, tedy čtvrtinu toho, co dovážela v letech 1920 a 1930. Toto zmenšení dovozu obilí mělo ty nejvážnější následky ve zdravotním stavu italského obyvatelstva, u dělníků a rolníků, kterým při této situaci nezbylo nic jiného, než jak mi to komicky vysvětlil v roce 1938 jeden římský dělník, „utáhnout si řemen.“ Italský vyživovací systém, který byl vždy vadný pro nadměrné množství pokrmů z mouky a nedostatek bílkovin a určitých vitaminů, se ještě velmi zhoršil v rozhodných letech válečných příprav. Vpád do Habeše situaci nijak citelně nezlepšil, neboť výrobky dovážené z proslavené koloniální říše docházely do metropole zatíženy takovými dopravními náklady, že byly pro chudé vrstvy nedostupné. A protože chybělo maso a jiné ochranné složky výživy, začala se znovu velmi rychle objevovat pellagra, která po první světové válce prakticky zmizela. Nejhorší vyživovací podmínky jsou na jihu oblasti, kterou Italové nazývají mezzogiorno. Bídu v této oblasti ještě zhoršuje situace v zemědělství: systém velkých vlastnictví udržuje rolníky neboli cafony ve stavu polovičního otroctví. Velcí vlastníci produkovali obilí, řepný cukr, pomeranče a jiné potraviny, avšak to všechno bylo vyváženo do vyspělejších oblastí země, takže rolník na jihu byl odsouzen k trvalému hladu. Italský spisovatel Ignazio Silone, který popsal bídu na jihu Italie ve své knize Fontamara, říká o oblasti Fuccino toto: „Řepa ve Fuccino je surovinou pro jeden z nejdůležitějších cukrovarů v Evropě, avšak pro cafony, kteří ji pěstují, je cukr luxusem a dostává se do jejich domu jedině o velikonocích na sváteční koláč. Také téměř všechno obilí je z Fuccina posíláno do města, kde je z něho vyráběn bílý chléb, koláče, keksy, a dokonce i potrava pro luxusní psy a kočky, zatím co cafoni, kteří jej vyrábějí, se musí živit téměř výhradně kukuřicí. To, co cafoni dostávají, je skutečná hladová mzda – mzda, která jim čistě umožňuje živořit, ale nikdy ne žít.“ Princ Torlogni, jedna z postav Silonova románu, majitel velkostatku, ponechává rolníkům jen to nejnutnější, aby mohli žít a dál obdělávat jeho půdu. Vše ostatní posílá na trh, aby vytěžil co nejvíce peněz, jež mu umožňují vést luxusní život v hlavním městě.
Carlo Levi, autor jiné knihy, která věrně popisuje jih Italie, Christo si ē fermato a Eboli (Kristus se zastavil v Eboli) popisuje výživu v Lucanii takto: „Bohatí jedí trochu chleba, sýra, několik oliv a suchých fíků, chudí nejedí celý rok nic jiného než chléb, k němuž si občas vezmou čerstvé rajské jablko, trochu česneku nebo papriky.“
Nelze se proto divit, že při takovéto výživě byly děti této oblasti, jak to popisuje Carlo Levi, „velmi bledé a hubené, s velkýma černýma a smutnýma očima ve voskovém obličeji a s břichem nafouklým jako buben na malých, vyzáblých a křivých nožkách.“
Elizabeth Wiskermannová po právu tvrdí, že ještě dnes jsou „oblasti Calabrie, Lucanie a Apulie Achillovou patou Italie a možná celé západní Evropy. Nejdůležitějším problémem těchto oblastí je problém zemědělský, který je mimořádně složitý pro svou neuvěřitelnou mnohotvárnost.“ Tato oblast hladu, kde je nejvyšší koeficient porodnosti z celé Italie, je dalším příkladem, který potvrzuje naši teorii, že hlad je činitelem, který ovlivňuje růst obyvatelstva.
Přejdeme nyní k obyvatelstvu na druhém pólu evropského kontinentu, v krajině na severu, abychom viděli, jaká tam byla vyživovací situace před válkou. Průzkum ve Švédsku ukázal, že vyživovací podmínky, i když byly mnohem lepší než v zemích, o nichž jsme dosud mluvili, přece jen ještě zdaleka nebyly dokonalé, a u různých skupin obyvatelstva se vyskytovaly nedostatky ve výživě. Přibližně 15 % vyšetřovaných nemělo ve své výživě dostatek kalorií, 27 % vykazovalo nedostatek vitaminu A, 36 % vitaminu B1, 43 % vitaminu B2 a 14 % vitaminu C. Lékařský a sociální průzkum, který byl v této zemi proveden v roce 1929 a 1930, ukázal, že mezi uvedenými nedostatky ve výživě a výskytem určitých nemocí zažívacího systému a oběhu krevního je úzká souvislost.
V zemích východní Evropy byly vyživovací podmínky velmi špatné a mezi obyvatelstvem se projevovaly nejrůznější příznaky chronického hladu, přestože struktura těchto zemí byla většinou zemědělská s takovou produkcí potravin, jež z mnoha těchto zemí činila vývozce a dodavatele obilí pro západní Evropu. V Rumunsku, které je podkládáno za jednu z největších obilnic Evropy, nikdy nepřestala řádit pellagra. Podle pozorování dr. W. Aykroyda v roce 1933 bylo 5-6 % venkovského obyvatelstva Moldavie každé jaro postiženo pellagrou. Průzkum o výživě v této oblasti ukázal, že obvyklá výživa byla krajně chudá na bílkoviny, vápník a vitaminy. V Maďarsku „byl hlavní potravou chléb, suché fazole, řepa, brambory, zelí a sádlo. Jen velmi zřídka se požívalo hovězí nebo skopové maso, někdy i vepřové maso, když bylo možno je zaplatit. Téměř nikdo nejedl mléko, vejce, drůbež, máslo, čerstvou zeleninu a ovoce. A proto byla výživa v této zemi krajně chudá na většinu ochranných živin.
Výživa polského rolníka se skládá téměř výhradně z brambor a žita, trpěla tedy naprostým nedostatkem bílkovin, minerálů a vitaminů. Už od středověku se v Polsku a Maďarsku v místním měřítku vyskytovala rachitis a xerofthalmie.
Jak je možné vysvětlit, že v těchto převážně zemědělských zemích nebylo možno dosáhnout rovnováhy mezi výrobní kapacitou země a potřebami výživy obyvatelstva? Aby se tato rovnováha mohla uskutečnit, tomu zabránili různí činitelé: zastaralé zemědělské metody, malá finanční podpora zemědělců a často zdůrazňovaný rozdíl mezi nízkými cenami, za něž rolník prodával výtěžky své půdy a své práce, a vysokými cenami, jimiž platil za výrobky, jež sám potřeboval. Přesto není pochyb, že z těchto činitelů působících hlad ve střední a východní Evropě byla až do poslední války tím nejdůležitějším nerovnováha v držbě půdy, při níž vedle krajně malých usedlostí, pod minimální hranicí, existovala rozsáhlá držba půdy, přežitek feudálního systému. V Polsku na příklad, kde venkovské obyvatelstvo činilo v roce 1935 61 % veškerého obyvatelstva, byla půda, jež patřila drobným rolníkům, příliš rozparcelována, a 20 % veškeré orné půdy a 50 % lesů bylo soustředěno v rukou malého počtu velkostatkářů. Podle Raymonda L. Buella mělo 65 % zemědělských usedlostí v Polsku v roce 1921 rozlohu menší než 12 hektarů. Tyto trpasličí usedlosti nemohly uspokojit potřeby rodiny. Kromě toho 4 miliony rolníků neměly vůbec žádnou půdu. Tento nedostatek půdy u většiny venkovského obyvatelstva vedl k tomu, že přibližně 43 % celkové plochy orné půdy bylo v držení velkých panství, jež patřila 19 000 velkostatkářů.
Ale nejhorší přežitek feudalismu – největší uchvácení půdy, nejhorší v celé Evropě, ba ještě horší než ve Španělsku, existovalo až do poslední války v Maďarsku. Maďarská feudální šlechta byla dlouhá léta jedinou významnou politickou silou v zemi, a proto si udržovala své středověké výsady nedotčeny. Podle M. W. Fodora bylo z 25 milionů hektarů orné půdy v Maďarsku přibližně 8 milionů, tedy jedna třetina, v držení 4000 velkostatkářů. Když Silone studoval systém velkých držeb v Italii, představil nám v princi Torlognim pána a vládce veškeré půdy a všeho bohatství celé oblasti; ale princ Torlogni byl jen románová postava. Když tentýž systém studoval Leland Stowe v Maďarsku, předložil seznam 25 nejvýznamnějších velkých držitelů půdy a jejich skutečná, a nikoli vymyšlená jména. Na tomto seznamu jsou různá jména od prince Paula Eszterhazyho, který měl největší panství v zemi, asi 125 000 ha, až po fond katolické církve v Maďarsku. Který se doszal v tomto seznamu na 25 místo, neboť vlastnil pouze 18 000 ha. V seznamu největších držitelů půdy je na čestném místě královská rodina a pak šlechta a církevní instituce. Proto se šlechta a církev vždy zuřivě bránily proti jakékoli zemědělské reformě v zemi.
Životní podmínky zemědělského dělníka na těchto lánech jsou přirozeně ty nejnižší. Severoamerický novinář Theodore Andrica z listu Cleveland Press, který touto zemí cestoval v roce 1938, zaznamenal, že průměrná mzda činila v přepočtu kolem 6 Kč denně, „a to v sezóně, když byla práce.“
Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956
