Z příkladů, jež jsme uvedli, je možno si učinit všeobecnou představu o tom, jak vypadala vyživovací situace v Evropě v době, kdy se připravovala velká světová válka, v době, kdy Německo bylo opatrné a činilo přípravy k uskutečnění Spenglerových předpovědí o rozhodujících letech v dějinách lidstva. I při takovém vyživovacím nedostatku, o němž jsme mluvili, i když třetina obyvatelstva žila ve stavu chronického hladu, musela Evropa, aby mohla žít, dovážet velké množství potravin: kolem 9 milionů tun chlebového obilí, velké množství krmiva pro dobytek, hnojivo pro vyčerpanou půdu a tuky pro výživu i pro průmysl. Evropa tedy byla ve výživě přímo závislá na ostatním světě. Protože rychle přibývalo obyvatelstva, byl evropský kontinent nucen, aby udržel rovnováhu ve výživě, značně rozšířit svůj dovoz. Avšak většinou špatná hospodářská situace evropských zemí tuto politiku ochrany lidského potenciálu nepřipouštěla, takže v různých zemích byl objem dovozu brzy značně snížen. William Vogt pospal toto nucené omezení takto: „Omezení dovozu neznamená, že deficit byl vyrovnán evropskou výrobou. Vyplývalo většinou z omezení vyživovacího systému. Aby národy mohly žít, jedly převážně kukuřici, žito a brambory. Krmení bylo také stále méně a méně a z toho vyplynulo omezení chovu dobytka. Tato předválečná tendence připravovala půdu pro opatření hodná Sparty nebo Asie, ke kterým se Evropa uchýlila za války.
Po strašné krisi v roce 1929, která zničila hospodářskou strukturu celého světa, omezily evropské země ve velkém rozsahu svůj dovoz potravin. „V roce 1939 nedosahoval dovoz obilí v Německu, Francii, Italii, Polsku, Švédsku a Československu ani sedminy dovozu z let 1924 – 1928“, tvrdí Henri Claude, který se zabýval studiem této strašné deprese mezinárodního obchodu. Zemědělství, které po první světové válce bylo vybaveno technickými prostředky, dosáhlo v letech 1920 až 1929 velkého rozmachu a muselo náhle čelit problémům výrobních přebytků pro nedostatek trhů, které by je spotřebovaly. Světová hospodářská krise a jí zaviněná masová nezaměstnanost snížila vnitřní spotřebu a omezila vývozní možnosti, neboť každá země se ve snaze uniknout záhubě bránila všemi možnými prostředky dovozu cizích výrobků. Vlna hospodářského nacionalismu zhoršila tehdy všude životní podmínky chudého obyvatelstva. Ochranná cla téměř znemožnila obchodní výměnu a ustrnulé světové hospodářství se dostalo do slepé uličky. Vedle hladu existoval nadbytek výroby, a nebylo možno najít prostředek, jak sladit hospodářské zájmy výrobců a biologické zájmy spotřebitelů. Výroba potravin nemohla nijak pomoci, neboť „svět byl v hospodářské depresi, jež s sebou přinesla tak rozsáhlou nezaměstnanost, že spotřebitelé byli nuceni omezit svůj nákup potravin.“ Mezinárodní hospodářská konference v roce 1933 v Londýně dosáhla jediného jednomyslného rozhodnutí, které doporučovalo, aby výroba byla okamžitě omezena i přesto, že bylo jasné, že lidé trpí hladem a všeobecnou podvýživou.
*
V tomto stísněném ovzduší, po hospodářské krisi západního světa, kdy národy byly oslabeny a vyčerpány chronickým hladem, zahájilo Německo svou totalitní politiku v zásobování potravinami, které bylo velmi důležitým činitelem pro přípravu války. Němci pochopili důležitost potravin jako válečné zbraně již za první světové války, kdy blokáda byla hlavní příčinou jejich kapitulace. Museli tedy využít těchto rozhodujících let k dokonalé přípravě, jež by je uchránila před podobným pádem, jaký zažili v roce 1918. Na začátku války kryla výroba v Německu jen čtyři pětiny vlastní potřeby potravin, a proto bylo prvním cílem vyživovací politiky třetí říše vyrábět ve vlastní zemi i tu poslední pětinu, aby byla úplně soběstačná. Aby se k tomuto cíli dostali, využívali němečtí vědci nejmodernějších metod zemědělské techniky ve snaze dosáhnout nejlepších výnosů obdělávané půdy. Protože se znovu dostal do popředí starý problém životního prostoru – Lebensraum – bylo třeba získat z tohoto prostoru maximum výrobní kapacity. V letech 1933 až 1940 Německo fakticky zvýšilo výrobu o 15 %. Zároveň bylo třeba předvídat všechny nesnáze, jež by mohla ve výrobním mechanismu způsobit válka, vypracovat předem přísný přídělový systém a vytvořit nezbytné zásoby. Při sestavování zásobovacího plánu, jenž by neměl zhoubný vliv na zdraví obyvatelstva, mělo Německo k disposici všechny vědecké informace uveřejňované Společností národů a také zkušenosti jejich odborníků. Aby říše mohla zajistit mobilizaci všech zdrojů výživy, vydala roku 1933 zvláštní zákony, jimiž se všichni zemědělci, průmysl výživy, velkoobchodníci i maloobchodníci dostali pod přímou kontrolu zvláštního orgánu – Reichsnährstand – který byl pověřen řídit boj za výživu národa. Tato bitva byla technicky vyhrána rozvojem průmyslu náhražkových výrobků a psychologickou výchovou lidu, organisovanou už 6 let předtím, než došlo k prvnímu výstřelu v druhé světové válce. Aby získalo velké zásoby potravin, podepsalo Německo okamžitě řadu obchodních dohod se sousedními zeměmi, zvláště se zeměmi východní Evropy, jež mohly potraviny poskytnout. V této rozhodné době, kdy Německo chystalo své zásoby pro totální válku, podařilo se mu diplomacií slibů a lží vyměnit průmyslové výrobky za obilí z Maďarska, Polska a Rumunska, vepře z Dánska, máslo a sýry z Holandska. Dík této politice odsávání potravin ze sousedních zemí spotřebovala třetí říše v letech 1933 až 1939 40 % vývozu z Bulharska, Řecka, Jugoslavie, Rumunska, Maďarska a Turecka, kdežto dříve tento podíl nepřesáhl 15 %. Ihned po okupaci sudetského území podle Mnichovských dohod Němci „donutili neschopnou československou vládu, aby jim prodala své zásoby 750 000 tun obilovin. K proplacení nikdy nedošlo.“
Boris Shub po právu napsal, že „předválečné obchodní dohody, které byly uzavřeny pro neschopnost demokracií účinně čelit totalitnímu hospodářství Německa, přinesly říši první velké vítězství ve válce.“
*
A tak, když vypukla válka, jedině Německo mělo příznivou vyživovací situaci, kdežto v ostatních zemích se tato situace, již v normálních dobách neuspokojivá, ještě zhoršila. Od té doby se rozdíl mezi Německem, jež si dobře žilo z loupeží a z válečné kořisti, a jeho nepřáteli, kteří byli soustavně okrádáni o své zásoby, stále zostřoval.
Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956
