V Holandsku byl obraz hladu ještě horší než v Polsku, zvláště v posledním roce války, v zimě 1944 – 1945. Na podzim 1944 osvobodili spojenci jižní Holandsko a pronikli na německé území. Severní část holandského území s velkými městy jako Amsterodam, Rotterdam a Haag nechali pod německou okupací. V tomto kritickém údobí bylo úplně přerušeno železniční spojení v zemi a vyživovací podmínky klesly na nejnižší úroveň, neboť denní příděl, který ještě před rokem činil 1200 kalorií, klesl na 800 kalorií. Spotřeba živočišných bílkovin klesla prakticky na nulu. Výše bílkovin kolísala mezi 10 – 15 g a dávka tuků klesla náhle z 30 g na 2,5 g denně. Byl to tedy skutečný hlad projevující se celkovými otoky, stavy krajní sešlosti a průjmem. Mezi klasickými nedostatky vitaminů byly nejpříznačnější avitaminosy A. Vedle toho byly velmi běžné kostní dekalcifikace a akutní anemie. Otoky z hladu se vyskytovaly tak strašlivě často, že když byla tato část země osvobozena, činil počet těchto případů v Rotterdamu 40 000, v Amsterodamu 30 000, v Haagu 17 000 a v Haarlemu 15 000. V četných jiných městech byly tisíce ubohých vyhladovělých lidí tímto zhoubným příznakem hladu poznamenány ve svých opuchlých a deformovaných obličejích. Za těchto podmínek dosahovaly indexy úmrtnosti, které již v prvním roce války stouply o 9 % a v druhém o 17 %, závratné výše: umíralo tolik lidí, že „se nedostávalo dřevo na rakve a v kostelích bylo možno vidět dlouhé řady mrtvol.“
O zoufalém stavu, do kterého přivedl v tomto období hlad obyvatelstvo na severu Holandska je možno si učinit představu podle fotografických dokumentů v knize Maxe Norda Amsterodam v hladové zimě, kde v úvodu čteme tyto věty: „Znovu v mysli prožíváme tyto zimní měsíce z roku 1944 a 1945, kdy odříznutá část západního Holandska žila v žalu, v zoufalství a v největší bídě bez potravy a bez topiva.
Předkládáme tu celou pravdu o bolestech, zármutku a žalu lidí tak zoufalých, vyhladovělých a terorizovaných, že si ani nevzpomněli (nemohli si vzpomenout), že miliony lidí na celém světě trpí stejně jako oni. Bolest nad ztrátou syna se nezmenší vědomím, že ve stejné době zahynuly miliony jiných synů. Je v tom tento paradox: lidi řídí hlava a mozek, ale žijí srdcem. Proto musila být svržena atomová bomba; proto spojenecké síly pronikly do Německa a bez potravy a bez uhlí nás celou dlouhou zimu zanechaly pod německým jhem.“
Tato slova Maxe Norda jsou naprosto pravdivá, stejně jako jsou věrné fotografie, uveřejněné v jeho knize. Jsou pravdivá také v tom, když tvrdí, že miliony lidí v ostatních částech světa trpěly podobnou trýzní jako lid holandský, že v Italii, v Řecku a v ostatních okupovaných zemích hlad nelítostně působil stejné škody a všude si vyžádal těžkou daň na lidských životech.
K dokreslení tohoto chmurného obrazu hladu na evropském kontinentě nám zbývá ještě doplnit několik rysů, které mu na pochmurnosti ještě přidají. Tyto poslední rysy, to je situace lidí, kteří ve všech okupovaných zemích trpěli hladem nejvíce a více než ostatní byli utlačování: situace židů. Hlad byl jedním z oblíbených prostředků nacistů k vyhlazení židů: „Němečtí vědci vypracovali plán, podle kterého měl židovské obyvatelstvo v Evropě vyhubit hlad, který by postupně ničil ty, kdo ostatní způsoby ničení přežili.“ Žeň, kterou tak smrt sklízela, byla desetkrát hojnější než žeň plynových komor a popravních čet. Židé se v poslední válce vraždili hlavně strašnou válečnou zbraní, jakou představuje hlad a s ním mor a epidemie, které s sebou nese. Podle některých údajů Borise Shuba, velmi správně jím samým nazývaných „statistika hladu“, je možno si učinit představu o neštěstí, které dolehlo na židovský národ. Ve varšavském ghetu zahynulo jen za rok 1941 na 50 000 židů, a to je celá jedna desetina celkového obyvatelstva, „v pravém slova smyslu zahubená.“ Ve stejném roce zahynulo v Čechách a na Moravě 14 % židovského obyvatelstva. Ve Vídni byla v roce 1942 úmrtnost židů 10krát vyšší než před válkou. Tato čísla dávají jasnou představu o tragédii židů v nacisty porobené Evropě.
I když se celý kontinent zmítal ve spárech hladu, německému lidu se podařilo udržet si standard své výživy na výši odpovídající 90 % výši předválečné, a to téměř až do konce války. Teprve v posledním roce klesla výživa Němců nejprve na 2000 kalorií, později na 1600 kalorií. V posledních měsících se pak zhoršila kvalitativně.
Takové byly tedy zhruba řečeno vyživovací podmínky v Evropě v roce 1945, když končila druhá světová válka.
Hlad, dědictví nacismu
Jedním z hlavních cílů Atlantické charty podepsané v roce 1941 Spojenými národy válčícími proti nacismu bylo osvobodit národy ze stavu hladu: mluvil o tom třetí bod nazvaný Boj proti bídě. Aby bylo možno v kritickém období, jež bylo možno očekávat po válce, tohoto cíle dosáhnout, začaly Spojené národy okamžitě vypracovávat plány přiměřeného zásobování evropských zemí potravinami po osvobození kontinentu. President Roosevelt svolal už v roce 1943 do Hot Springs konferenci Spojených národů, aby se zabývala otázkami výživy a zemědělství. Tenkrát byly položeny základy k Organisaci pro výživu a zemědělství (FAO) při OSN, jež byla pověřena starat se o přiměřenější rozdělování potravin a vyznačit hlavní linie světové politiky výživy. Téhož roku byla založena UNRRA, jejím úkolem bylo pomoci obětem války, hlavně v otázce výživy. Spojené státy poskytly za války prostřednictvím UNRRA a pomocí úvěrů podle zákona o půjčce a pronájmu cizím zemím kolem 60 miliard dolarů ve spotřebním zboží, hlavně v potravinách. 90 % této pomoci bylo rozděleno mezi evropské země. Když skončila válka, bylo zjištěno, že podmínky pro rychlý hospodářský rozvoj jsou na evropském kontinentě krajně nepříznivé. Zjistilo se také, že tyto podmínky potvrzují chmurné předpovědi lorda Johna Boyda Orra, který na začátku války napsal: „Až budou mocnosti osy úplně poraženy, budou mít kontrolu nad celým světem Spojené národy. Svět bude v ruinách. Politická, hospodářský a sociální struktura mnoha zemí bude úplně zničena. Těžce budou poškozeny i země, jež byly válkou nejméně dotčeny. Je jasné, že tento svět bude třeba přestavět… Tento úkol bude možno splnit, jestliže svobodné národy, které se spojily proti společnému nebezpečí, proti ovládnutí světa nacisty, zůstanou jednotny a budou spolupracovat na výstavbě nového a lepšího světa. Ale udržet jednotu národů pro mírové cíle, když již byla vyhrána poslední bitva, může být obtížné. V opojení vítězství budou velmoci nakloněny myslet spíše na vlastní nacionální a imperialistické zájmy, než přispět ke společné věci lepšího uspořádání světa.“
Jedním z nejožehavějších poválečných problémů bylo zásobování této rozbité, šesti lety války zničené Evropy. Různí činitelé zavinili značný pokles výroby potravin a byli vážnou překážkou pro zvýšení této výroby. Mezi těmito činiteli můžeme uvést především malou produktivitu nedostatečně hojné půdy, omezenou rozlohu obdělávané půdy, poměrný nedostatek pracovních sil i zemědělského nářadí a strojů. Spojeným působením těchto činitelů klesla výroba ve srovnání s předválečnou úrovní o 40 %. Toto snížení mělo pro rovnováhu evropského hospodářství výživy následky tím vážnější, že obyvatelstvo kontinentu, i přes těžké ztráty na lidských životech způsobené válkou, za tuto dobu přibližně o 20 % vzrostlo.
I když válečná zkáza byla mnohem horší v zemích východní Evropy, přece jen bylo obtížnější vyřešit problém nedostatku potravin v západní Evropě, kde je velká demografická hustota, a také proto, že západní Evropa musela vždy dovážet potraviny z východní Evropy. Na konci války byla západní Evropa v nejhorší vyživovací situaci v celé své historii. Jasnou představu o této bídě nám dá několik čísel o základních potravinách. V letech 1945 – 1946 klesla produkce obilovin ve srovnání s lety 1934 – 1938 o 50 %, masa o 36 %, másla o 30 %, ostatních mléčných výrobků o 57 %, vajec o 37 %, cukru o 30 % a brambor o 25 %. Kromě toho se brzy zjistilo, že se zeměmi východní Evropy nelze počítat ani pro vyrovnání těch nejostřejších nedostatků, neboť zájmy dvou velkých mocností, na něž přešla hospodářská kontrola světa – Spojených států amerických a SSSR – vytvořily situaci, za níž se nedařilo obchodní výměně mezi dvěma světy podléhajícími jejich vlivu.
Protože obchod mezi západní Evropou a východní částí kontinentu činil před válkou pouze 15 % obchodní výměny západu, podcenily západní velmoci jeho význam, avšak dnes již uznávají, že překážka, kterou je pro obchodní výměnu mezi dvěma Evropami železná opona, je zároveň největší brzdou hospodářského rozvoje kontinentu. To je také jeden z důvodů, proč tragická situace hladu v západní Evropě se v poválečné době zlepšuje tak pomalu. Před válkou poskytovaly země východní Evropy západu velké množství obilovin a jiných potravin výměnou za průmyslové výrobky. Za války odvleklo Německo z těchto zemí velké množství potravin pro výživu své armády. Jakmile však byla válka skončena, východní země nastoupily politiku zvyšování životní úrovně a rozvoje své vnitřní spotřeby. Vycházejíce z Marshallova plánu, který byl prováděn v zemích západních Evropy a jehož jedna klausule zakazuje vývoz strategických výrobků do východní Evropy, usoudily východní země, že tato klausule ochromuje volnou obchodní výměnu mezi východem a západem, a odmítly prodávat průmyslové Evropě své zemědělské výrobky. Pod tlakem těchto různých činitelů, potomků války, jejichž vliv ještě zhoršilo sucho a mrazy v letech 1946 – 1947, se Evropa neustále, tak dlouho po tom, co byly vyhrána poslední bitva, a přes obrovské úsilí institucí pověřených jejím rozvojem a rekonstrukcí, zmítá ve spárech hladu.
Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956
