Zeměpis hladu 58: Zhoršení vyživovací situace po válce

V každé evropské zemi měl hlad po válce zvláštní ráz, avšak v Německu byl tento problém nejhorší a také nejobtížnější. Když se v Německu usadilo vrchní velení spojeneckých okupačních armád, domnívalo se, že bude možné zásobovat německé obyvatelstvo z místních potravinových zdrojů, bude-li jeho spotřeba omezena na nezbytné minimum. Toto minimum bylo stanoveno přibližně na 2000 kalorií, avšak úřady pověřené zásobováním brzy zjistily, že zásoby potravin v zemi takovou úroveň výživy zdaleka nedovolují, a byly nuceny snížit její kalorický obsah na 1550 kalorií denně pro normální spotřebitele. Tato omezená výživa byla tehdy pokládána za nezbytné minimum, aby bylo zdraví národa zachováno v kritické situaci a pro období, jež by nepřesáhlo 6 měsíců. Avšak hospodářská situace přinutila úřady, aby udržovaly tuto úroveň výživy německého obyvatelstva, nebo dokonce i úroveň nižší, ještě celé tři roky po skončení války.

V druhém roce okupace – 1946 – se situace nejen nezlepšila, ale ještě zhoršila a průměrný příděl v britské a americké zóně klesl na 1000 kalorií denně, v roce 1947 pak na 800 kalorií. Toto nedostatečné kalorické množství, jež odpovídá pouze třetině fysiologických potřeb, poskytoval pro nedostatek jiných potravin téměř výhradně chléb a brambory. Spotřeba ochranných potravin, tím tedy klesla na úroveň velmi nebezpečnou pro zdraví obyvatelstva. Denní spotřeba bílkovin klesla přibližně na 28 g, z nichž pouze 5 g bylo živočišného původu; spotřeba tuků nepřesáhla 5 g, kdežto zdravotní rovnováha vyžaduje normálně 40 – 60 g denně. Rovněž přísun vitaminů a minerálních solí byl krajně slabý. Z toho vyplývají různé druhy nedostatků, které byly v Německu pozorovány v tomto poválečném období.

Vyživovací situace v Německu začala být tak dramatická, že německý lid začal reptat a podezírat, že hlad, který v Německu vládne, je spojenci zlovolně udržován ze msty a je součástí plánu na vyhlazení německé rasy. Němci tedy musili zakusit stejná omezení, jako zakoušely za války národy jimi porobené. Nelze se proto divit, že vznesli proti Spojencům obžalobu, jako proti nim samým vznášeli židé, Poláci, Jugoslávci a jiné „nižší národy“ potrestané „organisovaným hladem.“

V září 1947 předložila komise německých lékařů druhé konferenci Spojených národů pro výživu a zemědělství k prozkoumání memorandum o vyživovací situaci v Německu. V tomto pozoruhodném dokumentu uvedla komise řadu skutečností, jež dokazovaly zoufalou situaci Německa v otázce výživy, a vydala patetickou výzvu ke světu, aby se postavil proti úplnému zničení německého lidu hladem. V tomto dokumentu, který byl předložen poradnímu výboru pro výživu, jehož jsme také členy, zní stejný tón odboje, úzkosti a zoufalství, jaký jsme viděli již v dokumentu, který v roce 1943 napsal Boris Shub a v němž popisuje všeobecný hlad evropských národů pod vládou germánských hord. Zpráva komise německých lékařů začíná takto: „Sbor německých lékařů apeluje na svědomí všech a žádá, aby nebyla déle trpěna strašná újma na zdraví německého lidu. Většina tohoto lidu žije dnes podle takového vyživovacího systému, který obsahuje jen asi třetinu minimální výživy předepsané mezinárodními odborníky. Příděly těžce pracujících je sice udržují při životě, avšak jsou stále tak nedostatečné, že pracující nemohou vykonávat práci, jež se od nich žádá. Trvalý stav chronické podvýživy vyvolává značné snížení fysické schopnosti, a nejenže snížil výkonnost německého lidu, ale vážně zasáhl jeho intelektuální schopnosti i jeho hospodářskou strukturu…“ Němečtí lékaři upozorňují na nevyhnutelné následky chronického hladu a na nebezpečí, jež ohrožuje nejen národ, který jim bezprostředně trpí, ale také morální standard a bezpečnost světa.“ Pak následuje popis různých projevů hladu, které je možno v Německu pozorovat – otoky z hladu, stav sešlosti s úbytkem na váze, který u dospělých dosahuje 40 – 50 kg, a ostatní příznaky „nemocí z hladu“ -, a němečtí lékaři končí svou zprávu takto: „My, němečtí lékaři, pokládáme za svou povinnost upozornit celý svět, že to, co se děje v této době v Německu, je v naprostém rozporu s výchovou k demokracii, která nám byla slíbena, že ve skutečnosti je to přímo ničení biologických základů demokracie. To, co se děje, jak jsme zde dosvědčili, je ničení fysické a duševní základny velkého národa a nikdo se nemůže za takový čin zbavit odpovědnosti, leda by učinil vše, co je v jeho silách, aby pomohl a národ zachránil…“

A tak němečtí lékaři ještě utvrdili v lidu přesvědčení, že spojenci vybudovali plán „organisovaného hladu“, aby svého přemoženého nepřítele vyhubili.

Když však studujeme hospodářskou situaci světa v dramatických letech 1945, 1946 a 1947, zjistíme, že nedostatek výživy, jímž trpělo v tomto poválečném období Německo, byl jen přirozeným následkem válečné zkázy a poválečného rozvratu světového hospodářství. Protože v Německu nebyly dostatečné zásoby potravin pro zásobování země, zbýval spojencům jediný prostředek k dosažení únosné úrovně spotřeby nad „linii hladu“, dovážet ve velkém množství potraviny ze Spojených států, jež ve válečných letech svou výrobu obilovin zdvojnásobily. Avšak když skončilo v Evropě nepřátelství, byly v některých spojeneckých zemích, jež bojovaly po boku Spojených států za osvobození Evropy, vyživovací podmínky ještě mnohem horší než v Německu, např. v zemích zpustošených válkou, jejichž obyvatelstvo umíralo hlady, jako Belgie, Holandsko, Francie atd… Je tedy jasné, že tyto země musely mít přednost pomoci, kterou Severní Amerika mohla Evropě poskytnout. Tak tomu skutečně bylo a pro pomoc Německu zůstalo jen málo.

Co se týká zhoršení vyživovací situace, k němuž došlo v roce 1947, bylo přímým důsledkem sucha předešlého roku, jež značně snížilo žňové výnosy, a to nejen v Německu, ale téměř v celé Evropě.

I když spojenci nemohli ze začátku v boji proti hladu, který na evropském kontinentě rozpoutali Němci a který nakonec zaplavil jejich vlastní území, nic udělat, přece mohli administrativními opatřeními podepřít hospodářský rozvoj Německa a zkrátit tak období vyživovací bídy po válce. Avšak neučinili v tomto směru téměř nic a správní politika, kterou v Německu sledovali, místo aby existující bídu zmírnila, jen ji ještě zhoršovala a značně prodlužovala. Konstatuje politickou neobratnost a administrativní omyly spojenců v Německu, spisovatel William Henry Chamberlain, který prohlásil: „Po nehorší válce následoval nejhorší mír.“ Jiný autor, rovněž severoamerický válečný dopisovatel, Howard K. Smith, prohlásil bez okolků, že „historie spojenecké okupace v Německu je dlouhá a složitá tragedie omylů, kterou občas zmirňuje nějaký čin konstruktivní inteligence.“ Značný počet těchto omylů měl vážné následky ve vyživovací situaci Němců. První chybou bylo rozdělení země na různé okupační zóny s vlastními hospodářskými plány. Pro zemi hospodářsky zapojenou do Evropy, jejíž hospodářství bylo již beztak rozděleno na 50 000 km celních hranic, nemohlo být nic zhoubnějšího, než rozšířit tyto hranice ještě o několik tisíc kilometrů uvnitř jejího vlastního území. Demarkační linie mezi východním Německem okupovaným Rusy a západním Německem okupovaným západními velmocemi vytvořila hned na začátku strašný problém zásobování západní zóny, neboť ještě zvětšila nedostatečnou produkci potravin. Před válkou, když zemědělská výroba východní zóny poskytovala průměrně 2400 kalorií na hlavu a den, dosahovala výroba v západní zóně jen 1700 kalorií denně. Území na východ od Odry dávalo rok co rok průmyslovější oblasti na západě kolem 1 milionu tun obilovin, půl milionu tun brambor a 250 tisíc tun cukru. Tato posila výživy na západě byla okupačním systémem spojenců, kteří rozdělili Německo, úplně odstraněna. Kromě toho okupace západního Německa, jak byla hned od začátku na všech třech územích spravovaných Spojenými státy, Anglií a Francií prováděna, situaci značně zhoršila a v oblasti tak mnohotvárné hospodářské struktury znemožnila volný oběh výrobků. Zóna, která v tomto směru nejvíce trpěla, byla britská okupační zóna. Je poměrně nejvíce zalidněna (přibližně 23 milionů obyvatel), její zemědělská výroba je nejslabší, jak je to přirozené pro oblast vysoce průmyslovou, zahrnující ruhrskou pánev. Zemědělská produkce této zóny kryla pouze 40 % potřeb výživy, takže aby bylo možno uspokojit minimální potřeby obyvatelstva, bylo třeba dovážet měsíčně 100 000 tun potravin.

Jiným vážným politickým omylem spojenců v prvních letech okupace bylo, že přijali plán na zrušení německého průmyslu. Tento plán předpokládal drastické omezení těžkého průmyslu a nutil zemi, aby své hospodářství založila na lehkém průmyslu, zemědělství a vývozu surovin. Tento pokus učinit z Německa podle plánu Morgenthauova „pastýřskou“ zemi, směřoval k průmyslovému odzbrojení tohoto „válečného národa“ a k rozvoji jeho zemědělství a mírového průmyslu. Aby tento plán mohl být uskutečněn, bylo třeba o 50 % omezit výrobu německého průmyslu a vytvořit zásobu exportního zboží v hodnotě 3 miliard marek, určeného ke krytí dovozu nezbytného pro život země. Brzy se přišlo na to, že takovým omezením průmyslové výroby není možno dospět k rovnováze německého hospodářství. První pocítili hospodářské potíže s udržováním své okupační zóny na tak nedostatečné základně Angličané. Britská zóna, která musila dovážet potraviny v hodnotě 130 milionů liber ročně, nemohla svým omezeným vývozem uhlí, potaše a stavebního dřeva nahradit více než asi 50 milionů liber, a tím vznikal deficit 80 milionů, který připadl britské vládě. V severoamerické zóně, kde dovoz dosahoval částky 50 milionů dolarů, byl vývoz velmi slabý a spojenci byli nuceni svou nesprávnou politiku nadměrného omezování průmyslu v zemi tak převážně průmyslové, jak Německo vždy bylo, změnit.

Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956