Postoj spojeneckých velmocí k zemědělské politice v Německu měl rovněž vážné hospodářské následky, neboť velmoci z počátku odmítaly provést v zemi asanační reformu; později se pro ni rozhodly, avšak příliš pozdě a velmi skoupě. Rusové ihned po kapitulaci německých vojsk přistoupili k politice vyvlastňování půdy, zkonfiskovali všechna vlastnictví nad 100 ha, stejně jako majetek nacistických vůdců a válečných zločinců. Protože více než třetina držitelů půdy ve východním Německu měla tehdy přes 100 ha, měl tento zákon velký účinek: půda 7000 velkých panství a 3300 statků válečných zločinců, celkem 3 miliony ha, byla rozparcelována a zemědělskými komisemi rozdělena. Tak vzniklo 500 000 nových, drobných hospodářství o výměře od 0,8 – 8 ha. Slabinou této radikální agrární reformy, uskutečněné poněkud odvážně, bylo rozkouskování půdy, jímž vznikla hospodářství příliš malá, která, jak říkali odpůrci reformy, „byla příliš velká, aby se na nich zemřelo, ale příliš malá, aby se na nich žilo.“ Na rozdíl od této rychlé akce Rusů ztratily západní velmoci mnoho času zkoumáním, jakou zemědělskou politiku by měly sledovat, a to značně opozdilo zemědělský rozvoj západní zóny. Protože západní velmoci musily spolupracovat s pravicovými politickými silami, aby čelily hrozbě komunismu z východního Německa, narážely při přípravě plánu agrární reformy na obtíže. Hlavním argumentem proti této snaze bylo to, že čtyři pětiny velkých hospodářství Německa byly soustředěny ve východní zóně pod ruskou okupací a že tedy v západní zóně nebylo třeba nového dělení. Mezinárodní pozorovatel, Werner Klatt, který důkladně studoval problémy výživy a zemědělství v poválečném Německu, vyjádřil svůj postoj k této otázce takto: „Za těchto okolností se spojenecké úřady odpovědné za západní zónu Německa přikláněly k názoru, že agrární reforma by nebyla vhodným opatřením a že by naopak mohla rozvoj tohoto rozvráceného hospodářství a této labilní společnosti brzdit. Dnes je možno soudit, že rychlé rozhodnutí by bývalo cennější než léta nerozhodnosti, avšak radikální akce Rusů a komunistů ve východní zóně v tehdejší době hrozily oslabit posice těch spojenců a Němců, kteří byli pro agrární reformu v západní zóně, a posílit posice těch, kdo z toho či onoho důvodu byli zastánci státu quo. Zákony o půdě, které vyšly z této situace, jsou nepříliš šťastným kompromisem mezi těmito značně rozdílnými stanovisky.“
Teprve rok po uskutečnění agrární reformy ve východním Německu vyhlásili Severoameričané velmi umírněný program. Záležel v tom, že stát má vyvlastnit určitou část půdy velkých pozemkových držeb, a to asi 10 % usedlostí do 100 ha a asi 90 % velkých panství nad 1400 ha. Tím se rozloha největších panství v zemi zmenšila ze 4800 ha na 760 ha, což však přece ještě představuje obrovské majetky. Severoamerická reforma – v opaku k reformě ruské - v žádném případě nesměřovala k úplnému vyvlastnění půdy. V září 1947 vyhlásila i vojenská vláda britské zóny svou reformu, podle níž nikdo nesměl vlastnit více než 150 ha. Agrární reforma ve francouzské zóně byla provedena v roce 1947 a dotýkala se malého počtu velkých panství nad 150 ha. Při rozboru této pomalé a poněkud zmatené agrární politiky spojenců – politicky ovlivněné zřejmě konservativními pravicovými živly – došel výše citovaný autor Werner Klatt k těmto závěrům: „…Taktika odkladů krajně pravicových stran v západní zóně je stejně politováníhodná jako předčasná a neuvážené reforma komunistů ve východní zóně. Realistická zemědělská politika by značně přispěla k řešení některých nejvážnějších problémů dnešního Německa, avšak bez této politiky budou moci extrémisté v budoucnu vyvolat novou politickou a hospodářskou pohromu.“
Všechny tyto omyly a ještě mnohé jiné zavinily, že vyživovací situace Německa zůstala krajně špatná až do roku 1949. Teprve po měnové reformě, která zčásti napravila nejhorší zjevy inflace, začala se situace dostávat znovu do normálních kolejí.
Avšak nejen v poraženém Německu vytvořil si hlad svůj hlavní stan po válce. I v táboře vítězů, v zemích spojenců, které měly nárok na reparace, zůstaly ještě dlouho po vítězství vyživovací podmínky žalostné. Typický je případ Francie. Válka, okupace a osvobození způsobily v této zemi velmi nepříznivé podmínky zásobovací. Francie dlouho po osvobození trpěla hladem a byla vyssávána organisovaným černým trhem. Rozvoj jejího zemědělství narážel na vážné překážky, mezi jiným na špatný stav jejích polí a naprostý nedostatek zemědělských strojů. K úpadku francouzské půdy značně přispěl nedostatek hnojiva a pracovních sil. Dosáhl závratné výše a spotřeba složek nezbytných k životu půdy klesla ze 4 milionů tun v roce 1939 na pouhých 250 000 t v roce 1945, což je asi 6 % spotřeby v předválečné době. Pokles pracovních sil v zemědělství byl rovněž velmi citelný, neboť podle údajů ministerstva zemědělství v letech 1939 – 1945 100 000 zemědělců navždy opustilo svou půdu. Kromě toho bylo za války zajato 400 000 zemědělců a 50 000 jich bylo zabito, což znamená velkou ztrátu sil pro obdělávání polí. Vážný pokles výroby a naprostý nedostatek finanční pomoci pro dovoz potravin způsobily, že Francie zůstala dlouhá léta ve vyživovací bídě. Teprve s pomocí Marshallova plánu mohla Francie vyjít z hospodářské ztrnulosti a její obyvatelé mohli být postupně snesitelněji živeni. Je otázka, zda potom, až bude zrušena pomoc, kterou Francii tento plán přináší, bude moci udržet příslušnou životní úroveň z vlastních zdrojů. Je pravda, že indexy průmyslové výroby již překročily předválečnou úroveň, ale někteří tvrdí, že se zřetelem k zmatku, který vládne v evropském obchodě, se v tomto rozvoji francouzského průmyslu neprojevuje stav dokonale zdravého hospodářství. „Index výroby nedává přesný obraz hospodářské situace. Tyto indexy jsou nabubřelé rozvojem energetického průmyslu a průmyslu pracujícího na rekonstrukci. Hospodářská situace může být zdravá jedině tehdy, bude-li vyvážena výměna mezi národy, a s tohoto hlediska se současná situace zdá krajně obtížná. Optimismus původců Marshallova plánu a signatářů všeobecné zprávy komise pro evropskou hospodářskou spolupráci, kteří tvrdili, že věří, že návratem k svobodné výměně se znovu obnoví hospodářský oběh, dnes značně ochladl. Americká pomoc sice namontovala čerpadlo, ale neupravila kanalizaci. Výměna mezi Evropou a ostatním světem nedosáhla rovnováhy koupě a prodeje. Ne proto, že by potřeby lidu byly uspokojeny nebo že by se nedostávalo zboží, ale proto, že od okamžiku, kdy země s tvrdou měnou již nechtějí riskovat a bez ohledu na požadavky mezinárodní solidarity odmítají platby v nehodnotné měně, přestaly peníze již dávno hrát svou obecnou úlohu. Krátkozraké výpočty, které znemožňují obnovu světové hospodářské rovnováhy.“
V ostatních západoevropských zemích se v poválečné době vyskytovaly stejné překážky, stejné nárazy a stejné obtíže přes všechny snahy dospět k hospodářskému vyrovnání kontinentu, jež je ústředním zájmem ekonomů, politiků a diplomatů Spojených národů a bez něhož by bylo nesnadné rozřešit problém místního zásobování. Každá země hledá sama prostředek k ozdravění, k tomu, aby se mohla osvobodit z uzavřeného kruhu svých vlastních nedostatků. To je případ Anglie, která ukládá svému obyvatelstvu vyživovací systém přísně omezený na biologické potřeby člověka. To je případ Holandska, které se snaží získat novou půdu z moře, aby zvětšilo plochu obdělávané půdy v zemi; ani jedné, ani druhé zemí se nepodařilo dosáhnout blahobytu, o který usilovaly. Vše, čeho bylo možno doposud v evropských zemích dosáhnout, je špatná rovnováha národního hospodářství, čekající na dosud neznámé řešení. Holandsko plánuje a uskutečňuje v zálivu Zuiderzee obrovské práce, které mu umožní vystavením hrází připojit k státnímu území asi 200 000 ha půdy, tj. 7 % celkového povrchu země. Na této rozloze bude možno vyrábět zemědělské produkty pro zásobování 300 000 lidí, ale zemi se tím ulehčí jen málo, protože roční přírůstek obyvatelstva dosahuje 100 000 osob a protože Holandsko ztratilo své kolonie na Dálném Východě, což národ ochudilo o značné zdroje potravin.
Jestliže Anglie jako zázrakem přežila hlad za války a dosáhla své poválečné rovnováhy, děkuje za to své staré zkušenosti ostrovního národa. Můžeme-li věřit těm, kteří studovali agrární problém ve Velké Británii, pak starý anglický rolník vždycky snil o „dobré válce“. Anglický ekonom F. W. Bateson vysvětluje toto přání takto: „Bylo možno počítat s tím, že válka naplní kapsu statkářů. Zkušenosti z napoleonských válek, kdy obilí stouplo ze 43 šilinků na 120 šilinků za jeden „quarter“ (asi jeden hektolitr), ječmen z méně než 20 šilinků na více než 60 šilinků, se opakovaly i za války v roce 1914 – 1918. Válka – skutečná válka (ne jen pouhá „episoda“), jako byla válka burská, zvyšuje poptávku a omezuje nabídku. Kromě toho bylo za války více peněz, a lid měl hlad, neboť pracoval více. Kromě toho dovážené potraviny byly vzácné a pro dopravní risiko drahé a ceny anglického zboží osvobozeného od cizí konkurence dosahovaly mimořádné a velmi povzbudivé úrovně.“
Poslední válka naplnila stodoly anglických rolníků, a i když nenaplnila jejich kapsy, přece jen umožnila nashromáždit ve skladech pod kontrolou ministerstva zemědělství velké zásoby potravin vyrobených na britských ostrovech. Přesto výživa, i když snesitelná, zdaleka nedosahuje úrovně, jakou by bylo možno pro blaho britského lidu očekávat.
Všechna naděje staré Evropy, která dnes „s hlediska hospodářského je pouze svým vlastním stínem,“ je v možnosti lepšího dorozumění mezi národy tohoto kontinentu a ve vytvoření evropské federace. Bohužel však hluboké poválečné rozpory mezi SSSR a západními velmocemi, zvláště Spojenými státy, oddalují v současné době možnost, že by tato federace zahrnula všechny evropské země a že by byla skutečně federací celoevropskou, jak si to původně v roce 1922 představoval rakouský profesor Coudenhove-Kalergi. Vyjednává se zatím pouze o federaci západoevropských zemí. Přes veškeré úsilí dospět ke konkrétním výsledkům má Evropa ještě daleko i jen k hospodářské jednotě západních zemí. Belgický státník Paul-Henri Spaak, který pro uskutečnění tohoto snu o spojených státech evropských tolik pracoval, snažil se vysvětlit poměrný neúspěch návrhu obtížemi, s nimiž se setkal v hospodářské a sociální skutečnosti Evropy. „V posledních letech bylo na četných konferencích tvrzeno, že prospěch určité země je závislý na prospěchu ostatních; avšak jiná věc je přijímat tuto všeobecnou pravdu v zásadě, a jiná věc je přijímat okamžité následky jejího uplatnění. Evropa musí být rekonstruována; avšak obnovit Evropu znamená porušit nejprve některé zákonné zájmy. To může znamenat zkázu některých lidí a některých skupin. Abychom vytvořili novou rovnováhu v Evropě, k tomu je třeba především zničit starou. Problémy této zásady jsou hrozné, a ti, kdo je neberou v úvahu nebo popírají jejich důležitost, jenom znesnadňují řešení problému. Takovýto postoj může prakticky všude vést jen k hořkému zklamání.“ Spaak dále ukazuje, kolik času bylo potřeba a kolik velkých obtíží bylo nutno překonat, aby se dosáhlo celní dohody jen mezi třemi malými evropskými zeměmi v hospodářské unii Beneluxu, jejichž hospodářství je do určité míry doplňkové – Holandsko, Belgie a Lucembursko. Je možné si představit, kolik rozdílných zájmů by bylo mezi dvaceti zeměmi, z nichž by se každá snažila uchovat si vlastní výsady, i kdyby byly zřejmě škodlivé pro hospodářskou rovnováhu celku?
Zatím co západní průmyslová Evropa se zřejmě otřesenou a nevyrovnanou hospodářskou strukturou – pro svou demografickou hustotu, pro špatnou situaci v zemědělství a nedostatek surovin pro svá velká výrobní střediska – se obrací k Spojeným státům s nadějí, že udělají nějaký zázrak, který by jí umožnil hospodářsky přežít, zemědělská východní Evropa, obrácená k Asii a hospodářsky vázaná na oblast vlivu Sovětského svazu, hledá nové cesty pro řešení svých neméně vážných problémů.
Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956
