Výraz „železná opona“, vymyšlený krátce před koncem války dr. Goebelsem a propagovaný po válce Churchillem, se rozšířil po celém světě. Tento výraz chce vyjádřit neprostupnost nejpevnější hranice na světě, která zemi rozděluje na dvě hospodářské polokoule a Evropu rozděluje na dvě „rozdílné části“ bez vzájemné spolupráce.
Na naší straně opony žijí země, o jejichž situaci jsme právě mluvili; na druhé straně jsou lidově demokratické republiky se socialistickou strukturou. Tyto dvě Evropy se svým charakterem od sebe velmi lišily, ale svým hospodářstvím se doplňovaly. Východní Evropa byla vždy nejchudší a nejzaostalejší, prostoupená tradicí zemědělského feudalismu, který udržoval venkovské masy velmi blízko středověkého otroctví. Howard K. Smith popisuje všeobecné rysy předválečné východní Evropy takto: „Východní polovina Evropy trpěla chronickou bídou, zaostalým feudalismem v názorech i tradicích, a to i tam, kde již druhou generaci trvá agrární reforma. S výjimkou Československa a Finska nepoznala tato část Evropy nikdy demokracii, protože střední vrstvy tam byly slabé a protože pro jisté sociální ústupky u venkovského obyvatelstva, převážně chudého, nikdy nezakořenil liberalismus.“ V těchto tradičně desorganisovaných zemích, jež žily ve stavu chronického úpadku, měla válka zhoubný průběh a působila zkázu, která nemá ve všeobecných dějinách obdoby. Škody a ztráty ve východní Evropě byly dvakrát větší než v západní Evropě. Uveďme několik výmluvných čísel: Největší ztráty na lidských životech za války byly ztráty v Polsku a v Jugoslavii, kde dosáhly 20 a 17 % obyvatelstva. Na Západě ztratilo Holandsko 2,2 %, Francie 1,5 % a Anglie 0,8 %. Reparační komise, která odhadovala hodnotu škod na hlavu podle dolarů z roku 1938, dospěla k těmto číslům: v Polsku 2118 dolarů na hlavu, v Jugoslavii 1813, v SSSR 1525, v Německu 1481, ve Francii 1074.
Z 30 milionů lidí, kteří zahynuli za války, 25 milionů bydlelo ve východní oblasti Evropy. Vezmeme-li v úvahu zpustošení vyvolané bojem mezi dvěma obrovskými armádami, ruskou a německou, které si zde učinily cvičné pole pro své ofensivy a ústupy, nemůžeme se divit, že na konci války stály tyto země před propastí se zničeným hospodářstvím a s obyvatelstvem ohroženým hladem. V tomto ovzduší úzkosti a bídy začalo sedm zemí, jimž se dnes říká „satelité“ Ruska, budovat své plány hospodářské obnovy, aby se vymanily z neúprosného kruhu hladu a úplné zhouby. Tyto plány obsahovaly vždy agrární reformy, zvýšení výroby, industrializaci ve velkém rozsahu a zvýšení životní úrovně obyvatelstva. Sovětští vůdci za součinnosti celé řady činitelů ve spojení s okamžitou politickou situací orientovali tyto země na cestu rychlé kolektivisace jejich bohatství. Je fakt, že tato socializující politika nikde nenarazila na silný místní odpor, neboť široké masy ožebračené agrárním feudalismem a politickými stranami fašistických směrů s velikými nadějemi přijímaly příchod nové hospodářské éry, která by jim umožnila především zlepšit jejich životní podmínky. V tomto tragickém okamžiku byly jejich životní podmínky prakticky nejnižší, jaké kdy ve svých dějinách poznaly. Kromě toho, jak správně poznamenal Lourival Fontes ve spektrální analyse Evropy ve své knize Hommes et Multitudes (Lidé a masy), Němci otevřeli cestu a umožnili zavedení nového hospodářského pořádku: „Ve východoevropských zemích byli Němci hlasateli a přirozenými spojenci tohoto nového pořádku. Okupace zničila soukromé bohatství a odstranila zbytky starého pořádku. Nebylo již tvrze, které by bylo třeba dobývat, ani výsady, které by bylo třeba zrušit, ani pokusů o restauraci, kterých by bylo třeba se obávat nebo je hatit. Bitevní pole zůstalo čisté a bez překážek pro rozvoj a konsolidaci moci komunistů, která se mohla zabývat jinými úkoly, jinými problémy a jinými nesnázemi. Veškerá energie, síla, schopnosti, svobodná i povinná práce, technická zařízení, zdroje, vybavení, prostě vše, co bylo k disposici, bylo využito a usměrněno jako v nějaké olympijské soutěži, aby bylo pozdraveno zrození socialismu, veliký příslib obnovy.
Lidové republiky musely čelit stejným problémům, stejným obtížím, a všechny se snažily uplatňovat stejné řešení: hospodářské plánování, rozvoj průmyslu, agrární reformu, zvýšení výroba a zrychlení pokroku. V tom je jejich positivní a konstruktivní stránka. Výsledky mluví samy za sebe.“
Protože hlavním cílem této socialistické politiky bylo zvýšení životní úrovně a její nejdůležitější složky – výživy – začaly socialistické republiky ihned provádět agrární reformy, jež by umožnily racionálněji využívat půdy a postupně zvyšovat zemědělskou výrobu. A pro zastaralý typ osevního postupu, který byl v těchto oblastech dosud uplatňován, nebylo zvýšení výroby ničím neskutečným. V zemích, jako je Bulharsko a Polsko, předpovídali odborníci z Organisace pro výživu a zemědělství při OSN, že bude snadno dosažitelné zvýšení výroby o 100 %, spojí-li se moderní technika s přírodními zdroji. Jako typické příklady těchto agrárních reforem i jejich výsledků můžeme uvést Maďarsko a Polsko, které, jak jsme viděli výše, představovaly dvě velká střediska přežitků feudalismu na evropském kontinentě.
Agrární reforma byla v Maďarsku provedena v roce 1945 a byla založena na zákonu, jehož okamžitá ustanovení byla: „1. průměrná usedlost nesmí mít více než 57 ha; 2. venkované, kteří již půdu obdělávají, mohou dostat 115 ha; 3. zvláštní komise může přidělit až 172 ha osobám, které měly prokazatelně protinacistický postoj nebo přispěly k osvobození; 4. všechna velká panství s více než 575 ha budou vyvlastněna a bývalým majitelům může být ponecháno pouze 57 ha. Tento zákon je tedy jasnou a ostrou diskriminací velkých držitelů půdy, kteří tvořili součást šlechty nebo kněžstva. Tento zákon směřoval přímo k tomu odstranit privilegia těch, kdo na ně měli po celé generace monopol.“
Touto reformou bylo rozděleno 3,2 milionu ha půdy ve prospěch asi 2 milionů lidí, kteří dříve tvořili venkovský proletariát – zemědělským dělníkům, kteří nevlastnili půdu.
Průměrná rozloha těchto nových usedlostí činila 2,85 ha, avšak velký počet z nich nedosahoval ani 2 ha – byly to trpasličí pozemky nehospodárné pro zemědělskou těžbu. Mnoho těchto malých rolníků začínalo svůj nový život bez jakýchkoli kapitálových reserv a bez vhodného zemědělského nářadí. Nedostatek chovného dobytka a krajní nedostatek hnojiva velmi znesnadňovaly využití této rozdělené půdy. Není se tedy třeba divit, že v roce 1946 nedosáhla rozloha obdělávané půdy ani 70 % předválečné úrovně. Pro škody, jež na osevu způsobilo sucho, které v tomto roce v zemi řádilo, klesla úroda na polovinu předválečných výnosů. Tato strašná agrární krise vyvolala vlnu pesimismu k výsledkům reformy a někteří zvláště zastrašení drobní rolníci prodali svou půdu úspěšnějším.
Proti této reakci zasáhl stát velmi aktivně do zemědělské politiky, poskytl rolníkům značnou pomoc a zvláště podporoval vytváření zemědělských družstev, jež měla zahladit zhoubné důsledky nadměrného rozparcelování půdy. Tato opatření měla ihned dobrý účinek na výrobu a umožnila zvýšení místní spotřeby. V dalším roce, 1947 – 1948, kdy vyživovací krise v západní Evropě byla neustále vážná a kdy došlo k snížení průměrné spotřeby chleba, brambor a mléka, výše spotřeby v Maďarsku vykazovala značný vzestup různých potravin, jako chleba, brambor, masa a oleje. Rozlišením výroby, které omezilo kultury obilí na vnitřní potřeby země a podporovalo rozvoj výroby cukru, brambor, rýže a jiných potravin, zvyšovalo Maďarsko neustále svou výrobu a vyživovací standard lidu.
Značného zlepšení úrovně výrob bylo dosaženo také v Polsku dík zemědělské reformě, která tam byla prováděna od září 1944 a přinesla prospěch přibližně 850 000 rolnických rodin. Touto polskou zemědělskou reformou byly rozděleny všechny pozemky nad 50 ha na pozemky o průměrné výměře 5 ha. Tak byly v Polsku vytvořeny asi 3 miliony hospodářství, z nichž 3000 náležely státu a zbytek rolníků pracujícím samostatně nebo organisovaným v zemědělských družstvech. Jak v Maďarsku, tak v Polsku i v ostatních lidově demokratických republikách se družstevní hnutí velmi rozšířilo a v představách socialistických vůdců tvoří přechod od soukromého vlastnictví k národní kolektivisaci půdy. Nynější sovětští vůdci, kteří si pamatují, jaké obtíže měli ve vlastní zemi, když přesvědčovali rolníky o hospodářských výhodách kolektivního hospodaření, proto nevykonávají na lidově demokratické republiky ani ten nejmenší nátlak, aby okamžitě přešly na kolektivisaci. Soudí, že je jistější počkat, až budou moci počítat se spontánní spoluprací rolníků, bez nucení k přechodu na systém, pro nějž nejeví právě nadšení. Odtud vznikl návrh na výrobní družstva, do nichž má rolník vstupovat dobrovolně. Ostatně hospodářské výhody poskytované těmto družstvům jsou dostatečným činitelem, aby k sobě přitáhly nezávislého rolníka. Ke konci roku 1949 kontroloval Moszk či Ústředí lidových družstev v Maďarsku kolem 3000 zemědělských družstev. V Jugoslavii bylo v této době 3700 družstev se 7,8 % orné půdy; v Bulharsku obdělávalo 1300 družstev s 12 % orné půdy.
Díky svým tříletým nebo pětiletým plánům dosáhlo řízené hospodářství těchto zemí výsledků, jež západní ekonomy překvapily. Např. v Polsku dík znárodnění, které umožňuje, aby stát dnes monopolizoval 94 % průmyslu, 85 % velkoobchodu a 35 % maloobchodu, dosáhla země takové úrovně výroby, že v roce 1949 překročila o 51 % předválečnou průmyslovou úroveň; zemědělská výroba se zvýšila o 80 % a národní příjmy o 116 %. V roce 1948 byla průmyslová výroba na hlavu dvakrát tak velká jako v roce 1938 a přetvářela průmyslovou základnu země, která dříve byla zemědělská, ale nyní se změnila v průmyslovou. Průmysl představoval před válkou 45 % celkové výroby v zemi, dnes představuje 64 %. Nelze popřít, že tyto země prožívají dnes období relativní prosperity a že jejich pracující masy jak ve městech, tak na venkově začínají mít k disposici dostatečné množství základních zdrojů nezbytných k životu. Tento zřejmý kontrast mezi hospodářskou silou a sociálním vzestupem v podunajských zemích a mezi kolísajícím a nestálým hospodářstvím západní Evropy nestranně pozoroval Howard K. Smith a učinil toto prohlášení, jež má značný politický význam: „Západní Evropa se dostala do období sociálních křečí. Východní Evropa se dostala do období sociálního rozvoje. Obě tato hnutí jsou v počátečním stadiu, ale jsou značné předpoklady pro to, aby trvala dlouho. Síly, jež stojí za tímto hnutím, jsou hlubší než síly současné politiky nebo ´studené války´. Jsou to staleté síly, jež se kupily odedávna, a dnes skutečně nezdolné.“ Howard K. Smith přisuzuje hospodářskou obrodu východní Evropy různým činitelům, z nichž jeden zvlášť zdůrazňuje: „Co je nejdůležitějším činitelem rozvoje východu? Tato oblast zahajuje svou průmyslovou revoluci za stejně příznivých podmínek jako kdysi Severní Amerika: nedotčený trh, určený spíše k tomu, aby se rozšiřoval, než aby se uzavíral, a to v rozsahu celé pevniny. Východní trh je ještě daleko rozsáhlejší než trh, který byl vytvořen rozvojem severoamerického průmyslu; rozkládá se prakticky od čínských oblastí u Tichého oceánu až do Německa k Labi, aniž v kterékoli části této ohromné rozlohy dvou kontinentů naráží na nějaké celní překážky. Tato situace zajisté urychlí průmyslový rozvoj ve východní Evropě, povede jej k využívání techniky a k takové standardizaci a seriovosti výroby, jakých na malých národních trzích západní Evropy by nikdy nebylo možno dosáhnout.“ Není pochyb, že tento činitel je velmi důležitý, zvláště při srovnání se situací v západní Evropě, která pro své výrobky již nenachází trhy, i když zdaleka ještě nevyužila celé své průmyslové kapacity. Máme však dojem, že toto není ten hlavní činitel, který způsobil obrat v hospodářství těchto dvou kontrastujících Evrop. Zdá se nám spíše, že příznivý hospodářský vítr, který dnes vane na východě, vane proto, že země této oblasti, postaveny před neodvratné požadavky, dovedly jim čelit a uskutečnit základní reformu ve své sociální struktuře. Aniž chceme diskutovat o ceně a obětech, jež bylo třeba přinést, osvobodili se tito lidé od nesčetných výsad a předsudků, které byly největšími překážkami hospodářské obnovy. Západní Evropa však odmítá pohlédnout těmto hospodářským skutečnostem tváří v tvář a nechce připustit, že války a krise, které je pustošily, jsou výsledkem jejich absurdního politického postupu. Ve své umíněnosti stále hledají řešení ve vykonstruovaných hospodářských plánech, jež se nedotýkají kořenů problému, a nejsou proto schopny odstranit zlo. Hlavní rozdíl v postoji těchto dvou Evrop je v tom, že jedna si zvolila svou cestu, ať chybnou či správnou, a s důvěrou po ní jde, kdežto druhá zůstává nerozhodně na počátku cesty a dovede jen žádat o radu a pomoc ve svých obtížích a ve své labilitě. Nebezpečí, které s sebou nese tato nenormální situace pro bezpečnost světa, nemůže uniknout nikomu, kdo chápe svět v jeho jednotě. Je nezbytné a nutné, aby se Evropa všemi prostředky zbavila tohoto rozdvojení, a geografická skutečnost pro to ponechává jen jednu možnou cestu: spojení obou Evrop v jedinou. Howard Smith vznáší oprávněně tuto vážnou obžalobu: „Je-li v prohlášení Ameriky a Ruska, když mluví o tom, že chtějí zachránit Evropu, nějaká upřímnost, pak první snahou na obou stranách musí být odstranit ´železnou oponu´, aby se umožnily obchodní styky a výměna základních hospodářských výrobků. Možná, že v příhodné době se zvedne i ´železná opona´ politická a ideologická.“
Než ukončíme studii o hladu v různých oblastech světa, měli bychom nyní poslední kapitolu věnovat Sovětskému svazu. Jeho důležitost v hospodářském a sociálním panoramatu světa a ještě více skutečnost, že tato oblast byla ve všech minulých dobách scénou strašlivého dramatu hladu, měla by nás znát ke studiu situace a problému hladu v SSSR. Bohužel nemáme dostatečné a dosti čerstvé informace, abychom dnes mohli posoudit problém se stejnou objektivitou, jakou jsme mohli ukázat u zemí, jež jsme zkoumali dosud. Pokud jde o Rusko, máme k disposici množství dokladů o pustošivých následcích hladu z dob carismu, kdy Rusko bylo v celém světě známo jako „země velkých hladomorů.“ Máme rovněž dostatečné údaje, abychom mohli posoudit příčiny a následky hladu, který řádil v zemi po první světové válce a v prvních letech bolševické revoluce (1921 až 1992), i údaje o hladu za druhé světové války, např. v době obležení Leningradu v roce 1941. I dnes máme dostatek statistik o výrobě v SSSR, které nám umožňují učinit si představu o rozvoji zemědělství v této zemi. Co však nemáme, jsou publikace, jež by nám poskytly objektivní obraz vyživovacích podmínek a stav výživy nespočetného množství lidí, kteří obývají různé republiky sloučené dnes v SSSR. Máme dojem, že tyto podmínky jsou v jednotlivých oblastech velmi rozdílné, takže každý pokus o celkové vyjádření založené na jakémkoli údaji by neodpovídal oné zvláštní skutečnosti každé z těchto oblastí. Abychom se vyhnuli tomuto skreslování skutečností, kterému bychom byli vystaveni, rozhodli jsme se zříci se tohoto úkolu. Budeme však nadále doplňovat naše studia o hladu v jeho všeobecných projevech a i nadále budeme problém studovat. Budeme-li mít v budoucnosti dostatečný materiál nebo bude-li nám možno ověřit si přímo skutečnost v různých oblastech sovětského světa, budeme pak schopni napsat kapitolu nebo celou knihu věnovanou výhradně problému hladu v této oblasti, o které se ještě dnes tolik mluví, která se zdá tak záhadná a obávaná a tak nápadná a jejíž politika má stále větší vliv na udržení světového míru a pokoje.
Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956
