Díváme-li se na světovou mapu hladu a posuzujeme-li činitele, kteří ovlivňují jeho rozvrstvení – to je to, co jsme dělali v druhé části této knihy, zjistíme závažnou skutečnost: kolektivní hlad je zjev sociální, způsobený nesprávným využitím přírodních možností a zdrojů nebo špatným rozdělováním spotřebních statků. Proto není možno nadále připouštět, že hlad je zjev přirozený, neboť je zaviňován mnohem spíše činiteli řádu hospodářského než zeměpisného. Prakticky má svět k disposici dostatečné zdroje, aby pro všechno své obyvatelstvo zajistil normální výživu. Jestliže až dosud většina „hostů země“ se nezúčastnila banketu, je to proto, že všechny civilisace, i naše, byly vybudovány na krajní hospodářské nerovnosti. Staré civilisace, jak to napsal Kenneth Bouding, „byly založeny na tak omezeném hospodářském přebytku, že se mohly udržet jedině krajní nerovností v rozdělování svých bohatství. Všechny tyto staré civilisace nebyly nakonec nic jiného než malé ostrovy kultury vyčnívající z nesmírného moře bídy a otroctví.“ Až do objevení moderní techniky nebylo možné představit si jiný typ civilisace než tento, kde většina lid byla osudově drcena tíhou bídy a hladu. Dnes však jsou přírodní síly ve službách masové výroby a po prvé v dějinách světa vidíme, že se vytváří společnost, která může být bez nedostatku, bez bídy a hladu. Dříve tomu tak nebylo, neboť spolu s masovou výrobou nebyly hledány prostředky, jež by zajistily odpovídající masovou spotřebu, která by vytvořila nezbytnou rovnováhu v hospodářství člověka.
Boj proti hladu s cílem vymýtit jej s povrchu zemského není však utopie ani fantastický pohádkový sen: tento cíl je naprosto uskutečnitelný v rámci lidských schopností a geografických možností. Abychom ho dosáhli, je třeba zajistit člověku lepší místo na zemi a lepší rozdělování darů, jež země člověku poskytuje. V daném okamžiku není tento boj proti haldu úkolem donquijotovského idealismu, ale je to nutnost plynoucí ze střízlivého a realistického rozboru politické a hospodářské situace světa. Na výsledcích tohoto boje závisí další život naší civilisace. Pouhé odstranění ohnisek bídy, jež otravují náš svět, neumožní ještě plně a se vším důrazem uplatnit masové hospodaření, do kterého jsme se tak hltavě pustili, přestože jsme ještě nebyli na toto hospodářské dobrodružství sociálně připraveni. Bez zvýšení životního standardu nejchudšího obyvatelstva, jehož jsou plné dvě třetiny lidstva, nebude možné udržet úroveň civilisace zbývající třetiny. Tato civilisace je založena na vysoké úrovni výroby, která neustále vyžaduje rozšiřování trhu, jež je možné jedině tehdy, budou-li do světového hospodářství zapojeny právě ony dvě třetiny obyvatel, jež dnes žijí na pokraji bídy. Jedině zvyšováním kupní síly a spotřební kapacity těchto skupin bude moci naše civilisace žít dál a prospívat za současné hospodářské a sociální struktury.
Boj proti hladu je tedy imperativ číslo jedna, který ovládá všechno. Boj, který se rozvíjí jako svého druhu studená válka, která hrozí ochromit naši civilisaci, nebudeme-li schopni vést tento boj dost energicky. Je třeba litovat, že tento boj za zvýšení životní úrovně se nesetkává s všeobecnou podporou. Mnozí si ještě stále ve svých zastaralých a feudálních představách myslí, že chudoba a bída je nutnost nebo osud. Jiní si dokonce přejí, aby vyhladovělí a zbídačelí lidé existovali stále, neboť soudí, že hlad a bída jsou nezbytné pro jejich bohatství a hojnost. Především je třeba snažit se odstranit ze současné politiky nesprávné pojetí hospodářství jako hry, v níž jedni musí vše ztratit, aby ti druzí mohli vše získat. Je třeba, aby hospodářství se stalo nástrojem vyrovnaného rozdělování zemských statků a aby je v naší době nikdo nemohl definovat tak hořkým termínem, jako to učinil Karel Marx v minulém století: „Věda o lidské bídě.“
Spolupráce přírody
Prvním cílem, jehož je třeba dosáhnout v boji proti hladu, je nesporně podstatné zvýšení světové výroby potravin. K tomu je třeba zvětšit obdělávané plochy a náležitým způsobem jich využívat. Tohoto rozšíření plochy, které můžeme právem očekávat, lze dosáhnout především tak, že do zemědělství zapojíme tropické oblasti s červenou půdou a subpolární oblasti s podsolovitou půdou. Podle Roberta Saltera pokrývá tento typ půdy přibližně 28 % povrchu zemského, ale přesto jí je v současné době využíváno pro zemědělství pouze 1 %.
Pokud jde o červenou, tropickou půdu, velká část je využívána na Dálném Východě, avšak reservy v Africe a Jižní Americe jsou dosud prakticky nedotčeny. Podle Saltera, kdyby bylo možné využít alespoň 20 % těchto afrických a jihoamerických reserv, mohl by se rozsah obdělávané půdy ve světě rozšířit přibližně o 360 milionů hektarů. 40 dalších milionů by se dalo najít v Oceanii. Předpokládáme-li, že by se využilo pouze 10 % reserv podsolovité půdy v Kanadě a v Sovětském svazu, začalo by výrobě sloužit dalších 120 milionů ha. Salter tvrdí, že při tomto celkovém vzrůstu obdělávané půdy, jež se odhaduje na 520 milionů ha, by nebylo obtížné dosáhnout v roce 1960 přiměřeného zásobování obyvatelstva celého světa, i kdyby se rozrůstalo, jak se předpokládá, avšak jen tehdy, kdyby tato nová půdy byla obdělávána moderními metodami zemědělské techniky. Nikdo nepopírá, že výnosnost této půdy by byla poměrně nízká a že by se snáze vyčerpávala než půda v mírném pásmu, avšak za pomoci vhodného technického postupu, a zvláště kdyby se využily všechny zbytky a odpady vlastní produkce, by bylo možné udržovat výrobu na rozumné výši a na naprosto zdravých hospodářských základech. Proto neexistuje nedostatek půdy pro správný rozvoj výroby potravin, neboť dokonce i v oblastech nejúrodnějších jsou velké parcely doposud nevyužité, protože v těchto oblastech je špatná hospodářská struktura, jež nepodporuje zemědělskou výrobu.
Kromě toho si značné množství půdy, jež je pokládána za vyčerpanou a pro zemědělství ztracenou, tohoto podceňování nezasluhuje. Tato půda může být při troše práce a investic ozdravěna. E. H. Faulkner, známý svými revolučními teoriemi v zemědělství, tvrdí, že není pravda, že by pro obnovu půdy vyčerpané erosí bylo nutně třeba tisíciletí pilné a konstruktivní práce přírody. Tvrdí, že člověk může obnovit půdu poměrně jednoduchými technickými prostředky: „Všude, kde bývala dobrá půda, může být obnovena použitím strojů… Ve všech krajích, jež utrpěly pouze erosí vodou, i když velmi silnou, nelze popírat, že je možné obnovit půdu, jež pak bude stejně dobrá, jako byla dřívější. Více méně totéž lze říci o krajích napadených erosí větrem nebo nadměrně vyčerpaných kulturami a pastvinami.“
Je pravda, že Faulkner je ortodoxními zastánci vědy o půdě a zemědělské technologie pokládán za snílka a šílence, který tvrdí, že svými revolučními metodami dospěje k značnému zvětšení, odpovídajícímu pěti až desetinásobku současné úrovně výroby. Přesto však skutečnosti pozorované v jiných krajích dávají Faulknerovu „kacířství“ do určité míry oprávnění a staví je do realistického světla. Brazilie nám poskytla typický příklad takovéto obnovy ztracené půdy. Ve velké oblasti kávy ve státě São Paulo, jak postupně monokultura kávy přes červenou půdu náhorních planin postupovala na západ, bylo mnoho plantáží na východě opuštěno, neboť jejich výnosnost vyčerpáváním půdy katastrofálně klesla. Monokultura kávy, která se neustále stěhovala na nejlepší pozemky, zničila velké rozlohy úrodné půdy Brazilie a zanechala je v takovém stavu, že se zdály nepoužitelné. Avšak japonští emigranti se svou velkou zkušeností z obdělávání nevděčné půdy získali tyto pozemky téměř zadarmo, zorganizovali se v zemědělská družstva a v sousedství hlavního města začali pěstovat kultury brambor a zeleniny, a tak vytvořili kolem města nádherný zelený pás a zároveň přispěli i k lepšímu zásobování tohoto městského střediska s téměř 2 miliony obyvatel, jejichž vyživovací standard se tím zlepšil. Jiný argument na podporu Faulknerova tvrzení dává Holandsko. Holanďanům se podařilo získat nové zemědělské pozemky ze dna moře, jež omývá břehy jejich země. Je-li možné získat novou půdu tam, kde dříve nebyla, pak je tím snadnější půdu obnovit, ať již jde o půdu unavenou, vyčerpanou nebo pro zemědělství nevhodnou. Zlepšit půdu dá nepochybně méně práce, než ji úplně vytvořit. Tak docházíme k závěru, že to, čemu se říká vyčerpaná půda a půda v určitém typu zemědělského hospodářství nepoužitelná, může se za jiných podmínek stát dokonale zužitkovanou. S problémem produktivity půdy je to stejné jako s problémem demografické hustoty: ani jedna, ani druhá nemůže být chápána v absolutním významu, nýbrž jako varianta nebo funkce určité hospodářské organisace. Pro půdu neexistují absolutní hranice produktivity – biotický potenciál Vogtův, stejně jako neexistují absolutní hranice pro demografickou kapacitu. Problém přelidnění ve vztahu k půdě je tak nepřesný a tak empirický, že odporuje vědeckému duchu. Earl Parker Hanson má pravdu, když tvrdí, že neomalthusovci se mýlí, když mluví o přelidnění při poměru obyvatel na čtvereční kilometr. Problém je mnohem více ve vztahu počtu obyvatel k množství potravin.
Omezení kultury na nejproduktivnější oblasti záleželo až dodnes na tom, že dokud je dost bohaté půdy, není nutné obhospodařovat chudou. Avšak jakmile jednou bude při využívání půdy s vysokým výnosem dosaženo meze, budeme musit přejít k intensivnímu obdělávání půdy průměrné a konečně i půdy s nízkým výnosem: konečným cílem zemědělství není získat mimořádné zisky, ale zajistit výrobu potřebnou pro blaho společnosti. Výrobní náklady nemají být pokládány za nepřekonatelnou překážku obdělávání půdy, ale mají být požadavkem, který je nutno připustit už pro odměnu, která čeká výrobce. Když se před několika lety začalo s umělým pěstováním některých hub, aby se z nich získávala antibiotika – penicilin, aureomycin, terramycin atd. -, zjistilo se, že tato výroba je příliš drahá. Tento důvod však nebyl pokládán za dostatečný, aby se od projektů upustilo, neboť uvedená antibiotika se ukázala jako mimořádně účinná proti množství nakažlivých nemocí. Jejich cena nebyla vzhledem k jejich blahodárným účinkům nadměrná. Dnes bylo dokázáno, že nejúčinnějším ze všech antibiotik je potrava, neboť celý organismus chrání proti všem útokům mikrobů. Při dobře vyvážené stravě by svět téměř nemusel používat žádných antibiotických nebo ochranných látek. Z toho vyplývají názory – politicky velmi významné – těch, kteří jako E. B. Falfour vidí v zemědělství službu veřejnému zdraví: „Je-li zemědělství pokládáno za službu zdraví, pak jediným hlediskem pro výrobu potravin musí být zájem zdraví společnosti. Ostatní zájmy hospodářské povahy musí ustoupit na druhé místo.“ Jiný způsob, který má současný svět k disposici, aby dosáhl značného zvětšení zásob potravin, je zvětšování výroby na hektar, tj. produktivita obdělávané půdy. Pokrok, jehož v tomto směru některé země za poslední léta dosáhly, zvláště za války, odstraňuje pochyby o možnosti značně zvýšit zemědělskou výrobu na celém světě použitím technického postupu a moderní zemědělské vědy. Tento postup uskutečňovaný podle dlouhodobých plánů je charakteristickým rysem naší doby, doby druhé průmyslové revoluce, která se od první, uskutečněné v minulém století, liší. Kdežto první průmyslová revoluce záležela v mechanisaci manuálního průmyslu, druhá revoluce je charakterizována intensivním zaváděním vědeckých metod do všech průmyslových odvětví. Tj. všeobecné uplatnění vědy při řešení problémů výroby.
Josué de Casto Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956
