Technologické postupy, jimiž zemědělská věda umožňuje značný vzrůst produktivity půdy, jsou různé: a) větší používání hnojiva; všeobecné uplatňování ochranných kultur a všeobecné zlepšení postupu konservace půdy; b) všeobecné používání druhů s vysokým výnosem, jako hybridní druhy kukuřice, různé odrůdy ovsa, soji, brambor a jiných produktů odolnějších proti nemocem; c) lepší výživa dobytka a šlechtění stád; d) lepší ochrana proti nemocem a epidemiím rostlin.
Spojené státy americké, jež některých z těchto vědeckých zdrojů využily, mohly v posledních 15 letech „zvýšit produktivitu farem o více než třetinu na akr“ a kultury potravin zvětšily o 40 %. Zemědělská výroba na akr se za války zvýšila asi o 20 %, živočišná výroba na hlavu stoupla o 10 % nad předválečný stav. Úřad pro zemědělské hospodářství Spojených států amerických se o účinnosti zemědělské technologie na produktivitu půdy vyjádřit takto: „V posledních pěti letech od roku 1942 vytěžili naši farmáři ročně tolik potravin, jež by mohly uživit přibližně o 50 milionů osob víc, než by byly mohly vyživit při podobném systému za pět let, jež předcházely roku 1930. Tento úkol byl splněn jen s 90 % dělníků. Tohoto zvýšení výroby bylo zčásti dosaženo vlivem příznivých povětrnostních podmínek, hlavně se však vysvětlují technickým a vědeckým pokrokem.“
Naskýtá se otázka, jež vyvolává četné rozpory, a zasluhuje proto podrobnější diskusi: je to otázka hnojiv. Především je třeba vědět, zda svět má k disposici dostatečné zásoby hnojiv, jež by všeobecně používány umožnily plné využití půdy. Dále je třeba vědět, zda používání hnojiv, jež zvyšují kvantitativní výnos zemědělské těžby, nemá záporný účin na kvalitu výroby, tj. výživnou hodnotu výrobků získaných použitím velkého množství hnojiv. Dnes je používání hnojiva omezeno na některé země, ale jen pro udržení současné zemědělské výroby je třeba již velkého množství těchto látek. Pouze ve Spojených státech amerických je používáno k udržení výroby potravin na úrovni z doby války průměrně ročně 12 milionů tun hnojiva v hodnotě přibližně 400 milionů dolarů. Robert Salter počítal, že kdyby se obdělávaná půda světa zvětšila ještě o 520 milionů hektarů nové půdy a kdyby se měla používáním hnojiv udržet na nynější úrovni, bylo by nutně zapotřebí 8krát více fosfátů a 18krát více drasla, než se spotřebuje nyní. Bude mít svět k disposici dosti velké zásoby těchto látek, nebo se příroda ukáže skoupou a bude tyto plány hospodářského rozvoje lidstva sabotovat? Podívejme se, co o této otázce říká sám Salter: „I tak by známé zásoby fosfátu ve světě vydržely více než 5000 let a známé zásoby drasla 500 let. Co se týká minerálů, nebyl svět ještě úplně prozkoumán. Není pochyb, že zásoby jsou mnohem vyšší, než je nám známo.“ Co se týká přirozených zdrojů chemických hnojiv, o těch nemůže být pochyb. Nelze to však již tvrdit o jejich vlivu na udržení zdravé půdy, na výživnou hodnotu výrobků a na zdraví obyvatelstva, které je konsumuje. Někteří vědci, jako dr. E. L. Bishop, zdravotní ředitel „Nového údělu“, vidí v užívání umělých hnojiv nejhospodárnější prostředek, jak zajistit trvalou obnovu úrodnosti půdy a značné zlepšení vyživovacích podmínek člověka. Jsou však jiní vědci, jako nedávno zemřelý anglický vědec sir Albert Howard, kteří v používání těchto látek vidí skutečný útok civilisace na zdraví půdy, rostlin a lidí.
Howardova teorie je založena na předpokladu, že synthetická hnojiva zdaleka neposkytují půdě složky nezbytné k její úplné obnově, jichž je možno dosáhnout jedině přirozeným hnojivem a přirozenějším zemědělským postupem, než jaký doporučuje vědecké zemědělství západu. Howard upozorňuje na rozpor mezi západními zemědělskými metodami a mezi postupem, jehož k zachování přirozeného prostoru používá sama příroda: „Jaké jsou hlavní zásady, jimiž se řídí zemědělství Přírody? Jejich působení je možno snadno pozorovat v našich lesích. Všeobecným pravidlem je smíšená kultura: rostliny žijí vždy ve společnosti zvířat. Mnoho rostlinných a živočišných druhů žije pohromadě. V lese najdeme všechny formy života zvířat od savců až po nejjednodušší bezobratlovce. Rostlinná říše je stejně rozmanitá. Ani stopy po monokultuře; obecným pravidlem je smíšená kultura. Hlavní zásady kultury Přírody se dají tedy vyjádřit několika slovy: Matka Země neprovádí nikdy zemědělství určené výhradně pro chov; její kultury jsou vždy smíšené. Má největší starost o zachování půdy a odvrácení erose; živočišný i rostlinný odpad se mění v humus. Nic nepřijde nazmar: proces růstu a proces rozkladu se vzájemně vyrovnávají. Velká pozornost je věnována vytvoření zásob dešťové vody; rostliny stejně jako zvířata se musejí samy chránit před nemocemi.“ Howard dále vyčítá západnímu zemědělství, že je krajně protipřírodní a že se tento stav bude stále zhoršovat: zvířata jsou nahrazována stroji, všude převládá monokultura a stále více se užívá umělých hnojiv. Co se týká umělého hnojení, vyjádřil se velký anglický agronom takto: „Užívání umělých hnojiv je všeobecné a charakteristické pro zemědělství Západu. Továrny, které za války pracovaly na získání atmosférického dusíku pro výrobu třaskavin, potřebovaly najít jiné trhy; užívání dusíkatých hnojiv v zemědělství se dnes rozšířilo natolik, že většina farmářů a lesníků tvoří své plány hnojení z levných složek dusíků (N), fosforu (P) a drasla (K), které si mohou opatřit na trhu. Tento názor, který můžeme nazývat názor ´NPK)´, ovládá dnes kultury v pokusných stanicích i na venkově.“ Pro Howarda je používání hnojiv vyrobených podle chemického postupu Liebigova „založeno na naprosté neznalosti výživy rostlin. Je povrchní a od základu nesprávné, nebere v úvahu život půdy, a zvláště společenství mykrorrhyzální – to je tento most živých hub, který spojuje půdu s kořeny. Umělá hnojiva vedou nevyhnutelně k umělé výživě, k umělé stravě, k umělým zvířatům, a konečně k umělým mužům a ženám.“
Ozdravění by podle Howarda záleželo v návratu k přirozenějšímu zemědělskému postupu, zvláště k užívání přirozených hnojiv složených z různých organických látek.
Opíraje se o svou dlouhou zkušenost ze zemědělství v Indii, Howard hlásal a propagoval postup „indore“, založený na hnojivu z živočišného a rostlinného odpadu, obohaceného některou chemickou složkou, jež by neutralizovala jejich kyselost. Při svých význačných pokusech Howard dokázal, že rostliny pěstované podle jeho postupu vykazovaly skutečnou imunitu proti nesčetným nemocem a epidemiím a že zvířata krmená těmito rostlinami vykazovala rovněž mimořádnou odolnost proti různým epidemiím známým na Dálném Východě. V projevu, který pronesl v roce 1939 v Cheshiru, když bylo čteno slavné lékařské svědectví vypracované lékaři tohoto hrabství, o němž jsme již mluvili dříve, prohlásil sir Albert Howard, že příroda i rolníci v Indii stejně jako hmyz a houby, které nazývá „profesory zemědělství Přírody“, ho naučili, „jak získat dobré kultury prakticky uchráněné od nemocí, a to bez pomoci mykologů, entomologů, bakteriologů, zemědělských chemiků, statistiků, bez řady údajů o umělém hnojivu, o rozprašovačích, insekticidech, fungicidech, germicidech a všech těchto drahocenných zařízení moderních pokusných stanic.“
Není pochyb, že Howard je obrazoborec, jehož odbojný duch jej žene k tomu, aby kategoricky popíral jakoukoli hodnotu moderní zemědělské techniky. Stejně však je nepochybné, že má v mnoha směrech pravdu a že nestranný a objektivní rozbor některých skutečností jeho teorie podporuje. Na jedné straně vidíme čínské zemědělství založené na přirozených hnojivech, které přečkalo 40 století, aniž se v úrodnosti půdy projevila únava. Na druhé straně vidíme, že Spojené státy americké, které používají hnojiva v takovém rozsahu, že to nemá v dějinách zemědělství obdoby, vyčerpaly 40 milionů ha své půdy již za méně než dvě staletí. Živá zkušenost Číny je dobrým příkladem pro zmírnění nadšení těch, kteří při studiu zemědělství ve svých laboratořích zapomínají, že přirozeným prostředkem rostlin není zkumavka, ale sama půda. Severoamerický odborník F. H. King, ve snaze učinit tuto východní zkušenost užitečnou pro věc Západu, rozhodl se napsat „Poselství Číny a Japonska světu“, adresované především americkému lidu. Bohužel smrt mu nedovolila tuto práci dokončit, avšak z uveřejněné části vyjímáme tyto významné věty: „Pro každý národ by mělo velký průmyslový, kulturní a sociální význam, kdyby získal úplné a přesné zprávy o všech podmínkách, jež tak hustě usídlenému obyvatelstvu umožnily zabezpečit si produkci čínské, korejské nebo japonské půdy. Mnohá údobí fáze a zkušenosti, při nichž docházelo k tomuto vývoji, zapadly již nenávratně do minulosti, avšak tato vynikající péče o půdu, která přečkala staletí a přešla bez zřejmého většího úpadku do současnosti, si zaslouží nejhlubších studií. Žijeme na úsvitu století přechodu od isolovaného života k životu světoobčanů, v němž dochází k hlubokým průmyslovým, kulturním a sociálním změnám, a proto se nám toto studium zdá velmi naléhavé.“
Opravdu, i když západní technika může mnoho udělat pro zlepšení životních podmínek na Východě, stejně tak Východ může přispět užitečným příspěvkem k hospodářství člověka na Západě. Jedním z těchto cenných příspěvků je učení propagované tvůrcem postupu „indore“ v zemědělství. Dnes ještě nemáme údaje, abychom mohli jasně vidět, zda hodnota výživných produktů vyrobených z půdy živené umělými hnojivy je stejná nebo nižší než hodnota produktů půdy přirozeně bohaté na humus nebo obnovované přirozenými hnojivy. Avšak zdá se, že skutečnosti nasvědčují tomu, že potraviny poskytované půdou uměle hnojenou postrádají některé složky, jejichž nedostatek snižuje jejich výživnou hodnotu.
Proto Howard právem tvrdí, že „rozhoduje-li se matka Země mezi hnojivem, které pochází z živočišného odpadu a z chemických látek, je vždy nakloněna prvnímu. Stačí vzít do ruky trochu hnojiva vyrobeného těmito metodami, abychom pochopili, proč rostlinstvo dává přednost humusu pocházejícímu z živočišného odpadu. První je měkký a voní dobrou zemí. Druhý je hrubý a chuti kyselé. Zkoumáme-li oba vzorky, jsou výsledky rozboru většinou příznivé tomu, který byl vyroben chemickou cestou. Použijeme-li jich však v půdě, rostlina brzy úsudek laboratoře vyvrátí.“
Tyto skutečnosti nás vedou k závěru, že hnojiva nemohou půdu úplně obnovit, i když mohou poskytnout neocenitelné služby v boji proti některým z jejich největších nedostatků. Máme dojem, že je třeba ještě dlouholetých studií, aby umělá hnojiva plně uspokojovala. Věda o půdě ještě zdaleka nedozrála: je v období velmi podobném tomu, v němž byla na začátku našeho století před objevením vitaminů věda o výživě. V této době se věda o výživě domnívala, že k životní rovnováze stačí dostatečný přísun materiálu a energie, avšak když byly tyto zásady aplikovány a zvířata byla živena synthetickou stravou chemicky vyrovnanou, zjistilo se, že rovnováha výživy vyžaduje ještě něco navíc. Něco, co synthetické bílkoviny, uhlohydráty a minerální soli neměly: tato neznámá látka byla později objevena jako vitaminy. Byl by to stejný pokus, kdybychom chtěli živit půdu výhradně minerálními solemi umělého hnojiva. Rostlinstvo potřebuje ke své výživě organické látky z půdy. Život rostlin nezávisí ovšem pouze na chemickém složení půdy, ale také na jejím fysickém složení: to platí obzvlášť o půdách tropických, kde fysické složení převládá. Agronom Beinaert, který má velké zkušenosti s tropickou půdou v Africe, vždy tvrdil, že úrodnost této půdy závisí na jejím fysickém složení než na bohatství chemických látek. Je to tím, že koloidita ovlivňuje úrodnost půdy i její schopnost přijímat vodu i vzduch. Proto je zásadně důležité udržovat v tropické půdě reservu humusu. Bez humusu může rostlina klíčit, růst a nést plody, avšak jejímu životu schází něco základního, jako je tomu u uměle živených laboratorních myší; takto živené myši i rostliny totiž snadno onemocní a zmírají, protože nemají dostatek přirozené odolnosti. Až doposud nebylo možné udržet zvířata při životě a zdraví jenom umělou stravou a stejně obtížné se nám zdá dosažení podobného zázraku u rostlin. Z těchto rozdílných názorů zastánců západního zemědělství a zastánců Howardových můžeme vyvodit závěr, že nejbezpečnější metoda je ta, ve které se sdružuje technika se zkušenostmi starými i novými, jak to hlásají obě skupiny: byl by to nejlepší prostředek, jak obnovovat bez ničení, jak kvantitativně zvětšovat výrobu bez kvalitativního snižování její výživné hodnoty.
Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956
