Není pochyb o tom, že uplatňováním správných zemědělských metod a rozšířením osevních ploch je možné uspokojit potřebu výživy vzrůstajícího počtu obyvatel na světě a zabránit tak, aby malthusovský strašák znovu nestrašil budoucí pokolení. Největší optimisté, jako Colin Clark, dokonce připouštějí, že není třeba získávat nové osevní plochy, že stačí vědecky využívat ty, které jsou osévány dnes: „Ukážeme si, že počet obyvatel světa se podle všeho zvětšuje o jedno procento za rok, kdežto pokrok zemědělské techniky může zvýšit roční produkci na člověka o 1,5 % nebo v některých zemích dokonce o dvě procenta. Malthusovský pesimismus postrádá tedy jakékoli opodstatnění. Vědecký pokrok sám bude schopen vyrovnat se se vzrůstem počtu obyvatel, takže není třeba hledat nové osevní plochy. Ještě větší optimisté než Colin Clark dokonce tvrdí, že i kdyby na světě již nebyla k disposici žádná další půda, produkce by mohla pokračovat pomocí kultivace mimo půdu. Na základě studií Dr. Gerickeho byly učiněny úspěšné pokusy kultivace rostlin ve vodě, obohacené výživnými látkami, jež tyto rostliny ke svému životu nutně potřebují. Tyto hydroponické rostliny byly za války pěstovány na ostrovech okupovaných severoamerickou armádou, jako na příklad na Ascensionu a Iwošimě, což objevitele tohoto postupu silně povzbudilo. Nesmíme však být příliš optimističtí. Nestačí totiž udržovat úroveň současné spotřeby, ale je třeba ji značně zvýšit, a proto je nutné v budoucnosti začít využívat novinu v tropických a polárních oblastech. Využití tropické půdy není žádná novinka, neboť určitá část této půdy je již dosti dlouho využívána; moderní technický pokrok může toto využití usnadnit a zhospodárnit. Objevení a využití mimořádného růstového hormonu 2 – 4 D, který chrání některé kultury proti zhoubným rostlinám, jež bují v tropech, může přinést další úspěch tropickému zemědělství. Používáním prášku proti hmyzu jako DDT mohou být rozsáhlé oblasti tropické savany zbaveny moskytů, kteří přenášejí tripanosomy na dobytek, což přispěje k plnému rozvoji chovu dobytka v některých afrických oblastech, které dnes vůbec využívány nejsou.
Při dobývání polárních oblastí je možno mnoho očekávat od skvělých výsledků moderní genetiky, která vypěstovala již řadu rostlin schopných žít i v nejdrsnějším podnebí, tj. s minimem tepla i slunečního záření. Mnoho těchto rostlin, které podle ruského spisovatele M. Iljina byly poslány do školy, aby se naučily žít na pólech, je již dnes řádně vychováno, jsou schopny přežít velmi ostré zimy a nést ovoce během krátkého léta, které by nestačilo rostlinám, jež touto tvrdou školou dosud neprošly. Iljin říká, že „za myšlenku posílat rostliny do školy vděčíme agronomu Lysenkovi. Do školy jsou rostliny přijímány ještě jako semena. Místem školy je farma a příprava spočívá v tom, že potřebné teplo i zimu, tmu i světlo dostává semeno podle stanovených požadavků. Když je příprava dokončena, rostlina je poslána na pole.“
V Rusku sází tyto rostliny vychované Mičurinem, Lysenkem a jinými učiteli na dříve pustých sibiřských stepích. Zimní obilí, brambory, zelí a vodnice rostou dnes za severním polárním kruhem. Také Kanada a Aljaška posunují hranice svých osevních ploch do polárních oblastí.
Tropické pralesy a ledové pustiny se tak přeměňují v sady a zahrady, což silně zlepšuje zásobování člověka. Nevadí, že neomalthusovci se znovu pokoušejí stavět do těchto sadů strašáky svých ponurých teorií, které jsou v rozporu s praxí. V boji proti hladu je třeba myslet také na to, aby do zemědělských kultur byly zahrnuty nové lesní plodiny, které se při moderním biochemickém průzkumu projevily jako mimořádně vydatné zdroje výživných látek. Technologický ústav v Massachusettsu provedl zcela nedávno průzkum, který ukázal obrovské dosud nedotčené reservy potravin v domácím rostlinstvu Střední Ameriky. Odborníci tohoto ústavu, kteří prozkoumali asi 200 druhů potravin v této oblasti, zjistili, že některé z nich jsou mimořádně bohaté na minerální soli a vitaminy. Rozbor učiněný v ústavu výživy při universitě v Brazilii ukázal rovněž, že v polosuché oblasti severovýchodní Brazilie existují některé rostliny, které jsou dosud největším přirozeným zdrojem vápníku a vitaminu A. Mimořádný zdroj vápníku byl také objeven v moučce jedné bromeliovité rostliny – bromelia lacaniosa -, která má patnáctkrát větší obsah vápníku než mléko. Zdrojem vitaminu A je olej z palmy burity – mauricia flexuosa -, který obsahuje 5000 jednotek tohoto vitaminu v kubickém centimetru. Kdyby takovéto rostliny byly pěstovány ve větším rozsahu, měl by svět k disposici obrovské zásoby některých hlavních výživných látek, a mohl by tak bojovat proti určitým druhům specifického hladu.
Pokus zdomácnit nové rostliny má ještě tu výhodu, že sbližuje člověka s přírodou a obnovuje tradici, která v moderní době již téměř zapadla.
Téměř všechny rostliny pěstované dnes ve službách člověka byly zdomácněny již v dobách předhistorických. V moderní době nebylo v tomto ohledu dosaženo nového pokroku ani u rostlin, ani u zvířat. Je to příznakem toho, jak se člověk vzdaluje od přírody tím, že se isoluje v pevnostech své civilisace. Je jisté, že zdomácnění rostlin a zvířat by vyžadovalo, aby se člověk bezprostředně a velmi dlouho i s láskou obíral ostatními živými tvory, aby trpělivě pozoroval zvyky a potřeby zvířat i rostlin, jež mají být zdomácněny. Zatím se tomuto problému nevěnuje dostatečná pozornost. Takový vědec jako Fabre, který se zajímá o přirozené zvyky drobných živočichů a je schopen celé dny ležet na zemi a pozorovat, jak žijí mravenci a jiný hmyz, je v naší době skutečnou výjimkou. Dnešní přírodovědci se nezajímají o to, jak živí tvorové žijí, ale o to, jak se tito tvorové chovají při složitých zkouškách v jejich laboratoři a jak vypadají pod silnými čočkami jejich mikroskopů mrtví a rozpitvaní. Kdyby se nový průzkum těchto ohromných reserv přírody prováděl trpělivě a pozorně, objevil by sám zajisté velké množství nových zdrojů potravin, o jejichž existenci doposud ani nevíme.
Lidé však mohou najít nové možnosti zásobování nejen v půdě. Je tu ještě celé nesmírné vodstvo – moře, řeky, jezera -, jehož obdivuhodně bohaté zdroje výživy byly doposud využívány jen velmi málo. O světovém výtěžku rybolovu přesné statistiky neexistují, ale přibližné výpočty F. A. O. uvádějí celkové množství přibližně 10 milionů tun, což je méně než jedno procento světové potravinové produkce.
Někteří odborníci tvrdí, že s ohledem na rozsah rybných reserv je uvedené číslo směšné a může při lepší organisaci rybolovu být desetkrát znásobeno. Některé země, jako Japonsko, Spojené státy americké, Norsko, SSSR a Velká Británie, sice bohatství moří značně využívají, ale četné jiné země, obzvláště na jižní polokouli, nepřikládají tomuto nevyčerpatelnému a drahocennému zdroji biologicky vysoce hodnotných potravin nejmenší pozornost.
Nadto ještě moderní technika umožňuje chovat ryby, korýše a měkkýše jak ve slané, tak ve sladké vodě v rybnících nebo umělých nádržích a udržovat je v dobrém stavu. Chov těchto živočichů pomocí organického hnojiva a odpadu, jak se to provádí v Číně, vynáší víc než sama půda obdělávaná podle nejlepších metod. Využívání růstových hormonů, umělého oplodňování a rozsévání hnojiva v rybných vodách pro zvětšení jejich výživné hodnoty, to jsou metody, které mohou výnosnost vod značně zvýšit. Blegyard právem tvrdí, že „moderní rybolov se stále více stává „mořským zemědělstvím.“ A toto „mořské zemědělství“ bude jistě dávat stejně velkou „úrodu“ jako zemědělství skutečné.
Již dříve upozorňovali vědci na mimořádné bohatství minerálů a vitaminů u některých mikroskopických rostlin a zvířat, jako je na příklad mořský plankton, jímž se živí největší zvířata; v poslední době bylo zjištěno, že některé z těchto mořských rostlin je možno používat jako potravy pro člověka. Z těchto objevů nejbohatší je typ vodní řasy – chlorella -, již je možno pěstovat ve velkých nádržích s přidáním minerálních solí a svítiplynu a která z 1 ha vodní plochy dává „daleko více základních potravin než stejně velká rozloha nejlepší půdy.“
Dr. Richard Meyer a jeho spolupracovníci živili touto řasou jiného živého tvora – kvasinku – a vytvořili tak řetěz potravinové produkce, který je shodný s tím, jejž vytvářejí rolníci, když krmí vepře kukuřicí ze svých polí a přeměňují kukuřičné uhlohydráty na maso a tuky. Dr. Meyer tak získal nový, prakticky nevyčerpatelný zdroj bílkovin a tuků. Odborníci doufají, že s touto novou potravou – chlorellami a kvasinkami - je možno radikálně změnit světovou výživu, a že tak veškeré lidstvo skoncuje s nedostatkem bílkovin a tuků. Znamená to vybudovat obrovské továrny, kde by probíhal tento výrobní řetěz počínaje chlorellou. Každá taková továrna by mohla vyrábět dostatek bílkovin pro 3 miliony lidí a množství tuků, které by stačilo pro půl druhého milionu osob. Každá taková továrna by podle výpočtu dr. Meyera odpovídala výnosu asi 60 000 ha dobré orné půdy.
Výroba synthetických potravin již dnes překročila laboratorní stadium výrobou bílkovin a pěstováním jiného druhu kvasinek – torul – živených melasou. Na Jamaice byla postavena továrna, která používá technických zásad anglického vědce A. C. Thaysena a která dnes vyrábí 5 tun bílkovin denně za velmi výhodné ceny. Ještě převratnější jsou výsledky dosažené v továrnách na synthetické tuky na základně metody Fischera a Tropsche, odborníků na synthetickou naftu. Německé továrny se za války pustily do výroby těchto výrobků a dosáhly průměrného výnosu 10 000 tun tuků ročně.
O těchto pokusech, sloužících k získávání energetických zdrojů potravin z anorganických látek a korunovaných úspěchem, se odborníci z oddělení výživy při F. A. O. vyjádřili takto: „Po prvé v historii bylo možno získat z nebiologického a dokonce anorganického materiálu kaloricky hodnotnou potravu. Již tato skutečnost sama je nesmírně významná a revoluční. Bylo by však předčasné předvídat velkou výrobu synthetických tuků pro spotřebu člověka, dokud nebudou shromážděny úplnější a uspokojivější klinické a pokusné údaje. Zatím je cena synthetických tuků vyšší než tuků přírodních, avšak to nemusí být překážkou. Každý nový proces je nákladný a s průmyslovým výzkumem jeho cena postupně klesá. Vzhledem k tomu, že Německo nedostatkem tuků silně trpí, bylo by vhodné podporovat v této zemi výrobu synthetických tuků pro průmyslové účely a pokračovat zároveň v pokusech.
To byl jen letmý pohled na pozoruhodné možnosti, jež dává člověku věda v jeho boji proti metle hladu.
Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956
