V roce 1943 se sešli delegáti Spojených národů v Hot Springs, aby diskutovali o problémech výživy a podepsali protokol, jímž se zavazují usilovat o zvýšení životní úrovně a zlepšení výživy koloniálních národů. Delegáti však ani zdaleka nedovedli uvážit, jak velký a složitý je jejich závazek. Teprve po čase se ukázalo, jak obtížné je vypracovat skutečně účinnou politiku i pro F. A. O., která byla pověřena řešit světový problém hladu. V roce 1946 předložil tehdejší generální ředitel F. A. O. lord Boyd Orr vládám členských států Spojených národů návrh na zřízení Světového úřadu pro výživu, který by zajišťoval finanční i jiné prostředky pro to, aby „poptávka na světových trzích byla určována především potřebami lidí.“ Tento orgán měl kontrolovat světovou výrobu potravin, zajišťovat stabilizaci cen potravin, organizovat nákup a prodej na světových trzích, vytvářet zásoby potravin a usměrňovat jejich přebytky do nejpotřebnějších oblastí. Boyd Orrův návrh nebyl bohužel přijat. F. A. O. nedostala zvláštní plnou moc, a proto je její funkce omezena na jakýsi mezinárodní poradní orgán. Podle slov Gros Clarka se stala „mozkem světa, v němž se soustřeďují všechny otázky souvisící s výrobou, rozdělováním a spotřebou potravin a jiných produktů půdy i moře.“
Omezená působnost F. A. O. ztěžuje plnit poslání, a proto byly učiněny nové návrhy, jejichž cílem je posílit činnost F. A. O. ve světové hospodářské politice. Koncem roku 1948 vzniklo nebezpečí, že na světovém trhu bude větší nabídka potravin než poptávka. Proto F. A. O. jmenovala v červnu 1949 zvláštní komisi expertů, pověřenou vypracovat generální plán světových akcí. Představitelé F. A. O. byli zneklidněni hlavně tím, že po krátkém období rozmachu, kterým prošlo severoamerické zemědělství za války, klesly ceny zemědělských produktů již v roce 1949 proti předchozímu roku o 10 %. Komise expertů, jejímiž členy byli tak vynikající odborníci jako John Codlisse, Colin Clark, J. K. Galtraith, D. Ghosh, Gustave Polit a A. Radomysler, po podrobném prostudování problému navrhla, aby byla vytvořena Mezinárodní kompensační komora (International Commodity Clearing House), která by dozírala nad nákupem a rozdělováním potravin. Odborníci zdůvodnili svůj návrh takto: „Činíme svůj návrh proto, že hrozí nebezpečí zemědělské nadprodukce. K tomuto nebezpečí nedojde, budeme-li jednat včas. Má-li být naše akce účinná, musí být provedena v mezinárodním měřítku. Vlády jednotlivých států mají dostatek prostředků, aby zemědělské ceny a zemědělskou produkci regulovaly, avšak jejich úsilí nestačí, a naopak by se mohlo snadno zvrhnout v dumping, jak se to stalo již v třicátých letech našeho století. Zkušenosti ukázaly, že agrární nacionalismus může mít zhoubnější důsledky než kterákoli jiná forma hospodářského nacionalismu. Navrhujeme vytvoření mezinárodního poradního orgánu, který by organizoval společné akce ve výrobě spotřebního zboží proto, aby národy sjednotily své úsilí k boji proti nepřátelům lidstva – bídě, nemocem a hladu – a aby se zabránilo útokům jednoho národa, marně usilujícího uhájit si vlastní blahobyt, na blahobyt národa druhého.“
Komise konstatovala žalostný stav světového obchodu, zdůraznila, jak je nutné proti této situaci účinně bojovat, a stanovila pět směrů boje s hladem: „Útok musí být veden v pěti hlavních směrech, které spolu úzce souvisí a jsou životně důležité. Každý směr má však svou časovou posloupnost, a proto i my je vyjmenujeme postupně. Za nezbytné opatření považujeme toto:
1. Udržet vysokou úroveň výroby a zaměstnanosti, především ve Spojených státech. V tomto i jiných případech nevycházíme z toho, že by severoamerické hospodářství bylo labilnější než hospodářství v jiných zemích, ale vycházíme z toho, že severoamerické hospodářství má pro ostatní země velký význam.
2. Zrušit obchodní omezení, tedy i tarify, kvoty a omezení měnová. Současný hlad po dolaru vyžaduje, aby byla učiněna opatření, která by usnadnila přístup na severoamerické trhy.
3. Zvýšit produktivitu práce hlavně v západoevropských zemích.
4. Zajistit velké a dlouhodobé kapitálové investice (soukromých podniků, národních a mezinárodních organizací) vyspělejších zemí do zemí zaostalejších. Vyspělé země by tak financovaly vývoz nadbytečného zboží a země zaostalé dovoz.
5. Obnovit volnou směnitelnost a mnohostranné transakce jako základ světového obchodu.“
Tento plán může být účinný, bude-li jeho cílem skutečné zlepšení životních podmínek a uspokojení potřeb špatně živeného obyvatelstva, a nebude-li považován jen za dočasné ulehčení odbytu na zahraničních trzích.
Ideálem by bylo dosáhnout vzájemného pochopení v oblasti životních potřeb, které by umožnilo široce využít světových reserv, konsolidovat hospodářství všech národů a zajistit zvýšení životní úrovně pro celé lidstvo. Až zjistí činitelé odpovědní za osud obou polovin světa, že vyřešit světové problémy při uzavřeném hospodářství je nesnadné, pak snad lidstvo s porozuměním zaujme snášenlivější postoj, který umožní skutečnou mezinárodní spolupráci.
Jedna věc je jistá: nejlepší prostředek, jak uskutečnit tuto spolupráci, by bylo zmenšit hospodářské a sociální rozdíly náležitým rozvíjením nejzaostalejších oblastí světa. Světová politika výživy proto vyžaduje, aby technická pomoc těmto oblastem měla zdravý základ, aby tyto oblasti mohly nastoupit cestu skutečného hospodářského pokroku. Tato hospodářská pomoc se však nesmí omezovat na poskytování zdrojů a prostředků k lepší a výnosnější výrobě surovin, které již koloniální země vyráběly. Tento druh technické pomoci, již prováděla Anglie v některých svých koloniích, a výživa v těchto oblastech se nejen nezlepšila, ale naopak zhoršila. Technická pomoci musí odpovídat charakteristickým podmínkám každé země a má směřovat k uplatnění všech jejích přírodních možností pro blaho všeho jejího obyvatelstva. V zemích málo vyvinutých se má technická pomoc uplatňovat správným a vědeckým využíváním půdy, obnovu vyčerpané půdy, industrialisací místní výroby, plánováním elektrifikace, zavodňováním a dopravou; zkrátka celou řadou projektů odstraňujících systém hospodářského kolonialismu. Při uplatnění techniky „ve vhodné formě a rozsahu“ mohou se tyto oblasti osvobodit pomocí hospodářského plánu a přeměnit se v země s vysokou produktivitou, plnou zaměstnaností v rozvíjejícím se světovém hospodářství.
Osamostatnění kolonií a vzájemnost hospodářských zájmů
Přechod od koloniálního hospodářství k hospodářství světové spolupráce, založenému na vzájemnosti zájmů, je velmi dobře možný, aniž vyvolá pád koloniálních mocností. Vše závisí na tom, jaké stanovisko zaujmou koloniální velmoci k nové faktické situaci ve světě. Koloniální země se přeměňují ve velké spotřební trhy a mohou tedy významně spolupracovat na vybudování vyrovnanějšího hospodářství, neboť budou konsumovat přebytky vyvinutějších zemí. Severoamerická revoluce, která v roce 1776 dala nezávislost třinácti britským koloniím, anglické hospodářství nejen nerozvrátila, ale naopak značně přispěla k jeho rozvoji. Ve skutečnosti se tyto kolonie staly ihned po svém osvobození dobrým trhem pro britské výrobky, mnohem větším a rozsáhlejším než byl trh koloniální. „Spojené státy,“ prohlásil Earl Parker Hanson, „svým rozvojem přispěly k rozvoji Britannie za viktoriánské éry stejně jako Indie.“ Latinská Amerika, Afrika a Dálný Východ jsou obrovské trhy. Aby mohly zaujmout své místo ve světovém hospodářství, je třeba, aby jejich obyvatelé byli dobře živeni a mohli dostatečně vyrábět, aby tak dosáhli životní úrovně, která by odpovídala technickým možnostem moderního světa. Hospodářská bezpečnost a blahobyt celého světa závisí na zlepšení životních podmínek v těchto oblastech, kde dosud vládne hlad a bída. V hospodářství hojnosti, kdy různé skupiny lidí budou mít dostatečné zdroje výživy, dojde zajisté k radikální změně v sociální struktuře světa. Zeměpis hojnosti přinese také novou sociální strukturu, která bude znamenat novou etapu v obecném úsilí o štěstí a sociální blahobyt.
Bude-li každý člověk nasycen, bude dosaženo dvou závažných vítězství: bude upevněno lidské zdraví a zajištěna bezpečnost, bude tedy dosaženo vítězství nad nemocemi i strachem. Nemoc a strach jsou dva hlavní činitelé úpadku naší civilisace, jeden fysický a druhý morální. V různých kapitolách této knihy jsme si již ukázali, jak nemoce strašně ztěžují rozvoj sociálního pokroku, abychom si však jejich hospodářský význam mohli konkretně představit, uvedeme několik příznačných čísel: škody způsobené ročně nemocemi byly ve Spojených státech odhadnuty na 10 miliard dolarů a stejné škody v Anglii činily ročně přibližně 185 milionů liber šterlinků. Tato čísla nám umožňují učinit si představu, jakou obrovskou trhlinu působí nemoci ve světovém hospodářství. Je jasně dokázáno, že je možno se uchránit většiny nemocí, kterým je lidstvo vystaveno, nebo že jejich výskyt a následky užitím vhodné stravy lze při nejmenším omezit. Až se lidé osvobodí od hladu, zbaví se zároveň strachu, který je často nutí k činům, jež nejsou důstojné člověka.
Krise biologická a politická
Někteří lidé přičítají úpadek naší civilisace značnému snížení počtu jedinců schopných nést na svých ramenou ohromné břímě kultury, pod nímž se nakonec osudově hroutí. Jiní přisuzují tento biologický a psychologický úpadek člověka jeho nedostatku síly a odvahy čelit sociální skutečnosti. Tato slabost a strach jsou z velké části vyvolány hladem nebo nebezpečím hladu, jemuž je v současné době značná část lidstva vystavena.
Je fakt, že mnoho lidí bylo rozkladnými účinky hladu ovlivněno tak, že úplně podlehlo destruktivním a antisociálním silám. Víme, jak hlad uvrhl Japonsko do spárů fašismu. Stejné příčiny vedly k vítězství nacismu v Evropě v letech 1930 až 1940. Když hlad mučil člověka a jeho výhružný přízrak vyvolával všeobecnou paniku, bylo pro „hypnotiséry mas“, jak je nazýval Keyserling, snadné učinit z těchto mas svýma železnýma rukama poddajnou hmotu. V této vážné hodině světových dějin byly některé evropské národy příliš slabé, než aby se svým obrovským nákladem kultury mohly pokročit kupředu; cítily, že vlastními silami se nemohou vymanit z mravní zatuchlosti, která je obklopovala, a dobrovolně se vydaly na milost a nemilost svým krotitelům. Tito nešťastní otroci hladu, kteří nenašli uplatnění pro své ruce, uposlechli rozkazu a sklopivše poslušně hlavy, zřekli se svého „já“. Dobrovolně se zřekli svobody a zároveň pocítili dočasnou úlevu únikem odpovědnosti. Kolektivní psychosa, která se tehdy zmocnila Evropy, vyjadřovala psychologickou krisi, k níž se pojila skrytá krise biologická. To se velmi podobá zjevu, který pozoroval Pavlov při pokusech s podmíněnými reflexy u psů. Tato zvířata mohla být obavami před hladem nebo utrpením přivedena do tak pohnutého stavu, že všechny předchozí reflexy byly potlačeny. Tak tomu bylo i se strachem zmítanou Evropou, jak to velmi dobře popsal Pierre Janet: „Dnes existuje velký počet deprimovaných lidí, kteří nemají dostatek energie, aby se zabývali veřejnými záležitostmi, neboť se bojí společenského dění. Proto neodvolatelně touží po tom, aby je někdo vedl a ochraňoval. Proto je pro ně diktatura tak přitažlivá.“
Evropa se dala unášet vlnou fašismu a nemyslela na nic jiného, než jak by zachránila svou kůži. Svou „špinavou kůži“, jak řekl Curzio Malaparte, který takto nazývá živočišné instinkty, jež v člověku-živočichu vyvolává především instinkt hladu. „Dříve se trpělo, zabíjelo a umíralo pro záchranu své duše. Dnes člověk trpí a působí utrpení, zabíjí a padá v boji, uskutečňuje nádherná díla a páše zvěrstva jedině proto, aby zachránil svou kůži,“ hořce říká Malaparte. Tento nadměrný strach o svou kůži, chorobná snaha ukojit své živočišné potřeby pochází z úzkostí, strachu a utrpení, vyvolaného mučivým hladem. Chce-li svět znovu získat mravní hodnotu, má-li se zvýšit počet lidí dostatečně silných, aby se mohli bít nejenom za svou kůži, ale také za svět vybudovaný na demokratických zásadách, na zásadách, které dávají člověku jeho důstojnost, pak je třeba především úplně odstranit potupné jho hladu.
Hospodářství hojnosti bude velkým krokem kupředu při řešení nejen kvalitativních, ale také kvantitativních stránek demografie národů. Lidé budou nejen zdravější a schopnější, ale i jejich počet bude lépe odpovídat přírodním a kulturním možnostem. Lidské skupiny, které se dnes zdají být ohroženy nadměrným rozmnožováním (což Vogt nazýval nezkrotnou touhou pro reprodukci), budou brzy zjišťovat, že jejich nadměrné indexy plodnosti klesají a jejich křivka demografického růstu se bude blížit rovnováze.
Svět se neobrodí tím, že se podle neomalthusovských receptů zlikviduje přebytečné obyvatelstvo nebo že zavede omezování porodnosti, ale tím, že se bude snažit, aby všichni lidé na celém světě byli produktivní. Příčinou hladu a bídy není nadbytečný počet lidí, ale to, že příliš málo lidí pracuje, ale všichni chtějí jíst. Neomalthusovská barbarská ekonomická teorie, která navrhuje, aby se slabým a nemocným nebránilo umírat a aby se hladovějícím pomáhalo umírat rychleji, a která dochází – jako na příklad Vogt – až k tomu, že nejbědnějšímu obyvatelstvu odmítá lékařskou pomoc, ukazuje egoismus a hanebnost těch, kteří si žijí dobře a bojí se těch, kteří žijí špatně. Pro Vogta je svět jakýmsi svátečním obědem jen pro vyvolené, a nikoli lidovým svátkem, kde do tebe může v davu někdo vrazit nebo ti šlápnout na nohu. Proto Vogt žádá, aby ze svátečního života byli tito nežádoucí lidé, kteří ruší pohodlný život starých dobrých časů, bez milosti vyhnáni. Bez výčitek svědomí Vogt k ozdravění navrhuje i prostředky úplně nelidské. Ve své zuřivosti napadá i lékaře a moderní medicinu, protože se v nejzaostalejších oblastech na světě snaží preventivními a jinými léčebnými metodami zachraňovat lidské životy. Vogt tyto lidské životy pokládá za nežádoucí.
Svět se na štěstí nenechá ovlivnit těmito pseudovědeckými rozkladnými názory, které nevedou svět k životu, ale k smrti, vzpourám a válce – ke zkáze.
Cesta k obrození lidstva je už otevřena: najdeme ji, budeme-li věřit ve vlastní síly. „Lidská věda je velká, avšak člověk sám je ještě větší,“ napsal současný filosof, vyzývaje lidstvo, aby věřilo v člověka.
Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956
+
Milí čtenáři, tímto končí náš seriál Zeměpis hladu, celý je pod odkazem Z historie. Knihu napsal de Castro relativně krátce po druhé světové válce, kdy lidé celého světa vzhlíželi s nadějí k budoucnosti. Mnoho se změnilo, zlepšilo, jen jedno ne, hlad nevymizel. Podle aktuálních údajů UNICEF zemřelo v minulém roce v důsledku hladu a podvýživy 2,6 milionu dětí. Podvýživa jich zabíjí více než válečné konflikty, pandemie a přírodní katastrofy dohromady. Statistiky bohužel neuvádějí, kolik zemřelo ze stejné příčiny dospělých. Přitom FAO upozorňuje, že situace se může zhoršit. Pozorný čtenář si jistě položí otázku: Jak moc se změnil svět za 75 let, je spravedlivější? Odpovědět si musí každý sám.
