Zatím co hladové epidemie, období akutního hladu, ve středověku velmi běžné, jsou dík sociálnímu pokroku stále na ústupu, případy specifického hladu jsou stále častější a vážnější. Skrytý hlad je dnes nejtypičtější formou hladu způsobovaného člověkem samým.
Tento skrytý hlad ohrožuje nejcivilizovanější lidské skupiny. To se vysvětluje různými důvody. Především jednotvárností výživy, již si civilisace vynucuje, a zvykem civilizovaného člověka živit se omezeným počtem potravin. Srovnáme-li výživu primitivních lidí s výživou civilizovaného člověka, zjistíme značné rozdíly. Zatím co primitiv měl pro svou výživu k disposici nekonečně rozmanité divoké rostliny a zvěř, civilizovaný člověk omezuje své zdroje na malý počet. Na tuto skutečnost, kterou dokazuje výmluvným čísly, upozorňuje Max Sorre. Existuje téměř 2,000.000 známých druhů zvířat, avšak jen 50 druhů slouží člověku jako zdroj výživy.
Z 350.000 rostlinných druhů pěstuje člověk pouze 600 druhů. Vyživovací systém civilizovaného člověka je tedy omezen jen na malý počet druhů, jen na nepatrné procento zdrojů, jež příroda poskytuje. Průzkum mezi primitivním obyvatelstvem Zlatého pobřeží ukázal, že obyvatelé jedné malé obce této africké oblasti používají ke své výživě 114 druhů ovoce, 46 druhů luštěnin a 40 druhů zeleniny. Srovnáme-li tuto podivuhodnou rozmanitost přirozené výživy určité skupiny lidí s omezeným počtem poživatin, který je obvyklý v kterémkoli evropském nebo severoamerickém státě, vidíme ostrý kontrast. Tato jednotvárnost jídel u civilizovaných lidí je přímým následkem toho, že pro velmi hustě zalidněné oblasti je větší rozmanitost pokrmů nemožné zajistit. Postupem času obětoval člověk rozmanitost pokrmů jeho množství a omezil pravidelné zásobování na látky, které mají vyšší výživnost a snáze se konservují. Takto omezený vyživovací systém civilizovaného člověka zvyšuje pravděpodobnost chronického nedostatku některých základních vyživovacích složek, který by mohl být rozmanitostí pokrmů snadno napraven. Je-li potrava každý den jiná, pak specifický nedostatek jednoho dne je nahrazen ve dnech příštích, kdežto jednotvárná výživa specifický hlad časem zvětšuje. Specifický nedostatek u civilizovaných lidí se velmi zvyšuje všeobecným používáním koncentrovaných, čištěných nebo rafinovaných pokrmů. Koncentrované poživatiny, které obsahují vysoké dávky energetických složek – uhlohydráty a tuky, byly získány šlechtěním divokých rostlin a obděláváním půdy. Obiloviny, které jsou prvními výsledky této snahy, umožnily rozkvět prvních velkých civilizací – indické, čínské, majské, chaldejské, egyptské atd. Tyto zemědělské produkty, které soustřeďují ve svých semenech vysoký energetický potenciál a dají se snadno uchovávat, umožnily velké nahuštění obyvatelstva na malé zeměpisné rozloze, jako na příklad v údolí Tygridu, Eufratu nebo Nilu. Ale přestože tyto produkty jsou na energii bohaté, ve srovnání s divokými a nepěstovaným semeny jsou obvykle chudé na minerální soli a hlavní vitaminy. V Africe, na Dálném Východě i v jiných méně civilizovaných oblastech najdeme ještě dnes semena, v nichž je obsah soli a vitaminů mnohem vyšší než u obilného zrna, kterým se živí převážná část lidstva. To do určité míry vysvětluje, proč u primitivních obyvatel, kteří jsou isolováni nebo téměř isolováni od styku s bělochy, je specifický nedostatek vzácný. I když výživa těchto primitivních lidí je co do množství nedostatečná, jsou do její soustavy zahrnuty takové produkty přírody, jež jsou mimořádně bohaté na minerály a vitaminy. Jakmile se primitivové dostanou do styku s bělochy, stává se téměř vždy, že hodnota jejich výživy se nezlepšuje, ale naopak zhrocuje. Bigwood a Trolli zjistili tuto výmluvnou skutečnost: u černochů z Belgického Konga s jejich domorodým systémem výživy složené z prosa, sorga, manioku, sladkých brambor a jiných málo známých produktů se při lékařském vyšetřování v jejich vesnicích neprojevují žádné známky nedostatku ve výživě. Jakmile však odejdou pracovat do továren a dostávají stravu, která je přizpůsobena evropskému systému, začínají se objevovat typické nemoci z nedostatku, beri-beri, pelagra, atd., které jich velký počet hubí. Počet domorodého obyvatelstva v Kongu se po evropské okupaci snížil téměř o 50 procent. Změny, které vnesli kolonizátoři do obvyklé výživy, k tomuto poklesu velmi přispěly.
Technický proces, jímž se rafinuje surový cukr a jímž se vyrábí bílá mouka, ochuzuje potraviny o vitaminy a minerální soli a vyvolává tak u jejich spotřebitelů specifický hlad. Jiným činitelem, který u civilizovaných lidí často způsobuje specifický hlad, je to, že většina lidí ztrácí instinktivní schopnost tento druh hladu si uvědomovat. Zatím co zvíře vždycky samo cítí nedostatek výživy a instinktivně hledá, čím specifický nedostatek nahradit, civilizovaný člověk svůj instinkt pro výživu do té míry uspal, že již nerozpozná, co jeho organismus pro normální život potřebuje. Civilisovaný člověk cítí pouze chuť k jídlu, avšak svého druhu chuť umělou, která není přímo zaměřena na specifické potřeby. Chuť k jídlu u civilizovaného člověka je převážně psychického původu a je určována spíše radostí z jídla než uspokojením potřeby výživy. U zvířat vyvolává instinkt chuť na určité látky obsahující specifické složky, jichž má organismus nedostatek. Slepice, která pociťuje nedostatek vápna v době snášení vajec, snaží se opatřit si tento minerál, který jí v krmení chytí, tím, že klove vápno se zdí nebo zrnka vápna v zemi. Kočky, které jsou v bohatých domácnostech hýčkány a živeny podle špatně vyváženého systému, utíkají do zahrad, kde loví ještěrky a jiná zvířata, hryžou jejich kosti, aby si nahradily vápno, jež jim chybí. Luxusní psi opouštějí svůj jednotvárný vyživovací systém, pasou se jako býložravci a žerou zahradní pýřavky, hnáni instinktem k potravě bohatší na vitaminy. U všech těchto zvířat specifický hlad usměrňuje chutě a zabraňuje tak výskytu velkých a specifických nedostatků. Je pravda, že i člověk je v určitých zvláštních případech při specifickém hladu veden instinktem. Primitivní obyvatelé rovníkové Afriky a tropických oblastí Jižní Ameriky, trpí-li nedostatkem železa, špatnou stravou a působením střevních parasitů, snaží se nahradit minerál tím, že jedí zem. Tento zjev, zvaný geofagie, není nic jiného než instinktivní obrana organismu proti specifickému nedostatku železa. Jestliže Eskymáci jedí nejjemnější kosti zvířat nebo dávají do svého pokrmu sobí trus a obsah žaludku ulovených zvířat, je to specifický hlad po vitaminech a minerálních solích, který je nutí vyhledávat tuto zdánlivě podivnou stravu.
To se však děje obvykle jen u velmi primitivních lidí. U civilizovaných lidí již tato moudrost instinktu téměř vymizela.
Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956
