Jiný druh specifického hladu u lidí velmi rozšířený je nedostatek některých základních minerálů. Důležitost minerálních solí ve výživě je stejně velká jako počet kalorií nebo minimální, k životu nezbytné množství bílkovin. Výživa, která neobsahuje určitou dávku na příklad vápna nebo železa, i když je jinak úplná, může způsobit vážné obtíže. Důležitost minerálních solí vyplývá z velkého množství funkcí, které tyto látky musí plnit v živém mechanismu, pro nějž jsou také nenahraditelné.
Nejnovější výzkumy dokázaly, že ve složení živé hmoty se nachází 13 metaloidů a 16 kovů. Spektrální analysa ukázala ještě nepravidelný výskyt 7 jiných minerálů. I když většina těchto základních minerálů se v přírodě nachází, a proto je člověku při jakémkoli vyživovacím systému poskytována v dostatečném množství, některých minerálů je přece jen nedostatek, který působí časté poruchy ve výživě. Jsou dva druhy nedostatku minerálů. Jednak k němu dochází u obyvatel určité oblasti, kteří nespotřebují dostatečné množství potravin, jež jsou přirozenými zdroji těchto látek. Tak např. v oblastech, kde je malá spotřeba mléka, čerstvé zeleniny nebo ovoce, tedy produktů na minerální soli velmi bohatých, začíná se všeobecně projevovat nedostatek minerálů. Obsah minerálů v určité stravě je velmi proměnlivý a je podmíněn mnoha činiteli, hlavně ovšem typem půdy. Některá půda trpí nedostatkem minerálů, který může způsobit hlad – specifický hlad po určitých základních minerálech.
Černá půda mimořádně úrodná v mírných a vlhkých oblastech obsahuje obyčejně mnoho vápníku a fosforu. Bývá však chudá na jod. Tropická vlhká půda červeného typu je naopak chudá na vápno a fosfor. Průzkum provedený v různých krajích země ukázal velkou oblastní i místní rozdílnost v povaze minerálů, a to jak v půdě, tak i v produktech, které tato půda rodí. Prostřednictvím stravy ovlivňuje půda rozhodným způsobem zdraví a životní schopnost člověka.
Tam, kde je půda značně chudá, ztrácí také potrava, již poskytuje, výživnou hodnotu a může vést k degeneraci místních obyvatel. Profesor Hooton z Harvardské university studoval kostry Indiánů pekoského kmene, kteří žili na západních rovinách Spojených států, a zjistil, že během jednoho tisíciletí se značně zmenšila jejich postava, a naopak kostní deformace a zubní kazy se zvětšily. Biologický úpadek této lidské skupiny přisuzuje stupňujícímu se vysílení půdy, z níž žili. Všeobecně však má pro společnost význam jen velmi malý počet speciálních nedostatků: je to nedostatek železa, vápníku, sodíku a jodu.
Vápník je minerální látka, jíž je v lidském organismu nejvíce a která tvoří nejdůležitější součást výstavby kostry. Z tohoto a ještě z jiných důvodů potřebuje člověk denní dávku vápna, která se pohybuje od 0,5 g do 1 g.
Velmi nepravidelné rozvrstvení vápníku v různých typech půdy i to, že jen málo potravin, jako mléka, vaječné bílky a některé rostliny, je hojným zdrojem vápníku, způsobuje, že nedostatek vápníku je nejrozšířenější a nejčastější. Nedostatek vápníku je zjevem všeobecným, který se vyskytuje v každém podnebí. Hlavním projevem nedostatku vápníku je rachitis, osteomalacie, opožděný růst a zubní kazy. Je to strašné zlo, které přivádí celou rasu do stavu úpadku a často k úplné degeneraci.
Protože vitaminy a hormony zasahují rozhodným způsobem při přeměně vápníku a protože výroba regulačních složek závisí na okolním prostředí, jsou projevy chronického hladu po vápníku v jednotlivých oblastech velmi různé. V mírných a studených oblastech, kde je málo slunečního záření, je tento nedostatek mnohem častější a silnější než v oblastech tropických, neboť sluneční světlo je ve skutečnosti velkým zdrojem vitaminu D, jehož úkolem je ukládat kalcium a fosfor v kostní dřeni. Proto je v mírných a studených oblastech s nedostatkem slunečního světla, a tedy slabou přeměnou vápníku, zapotřebí vyšších dávek tohoto minerálu. Dokonce i ve Spojených státech, kde spotřeba mléka patří mezi nejvyšší na světě, je podle Shermana nedostatek vápníku jedním z nejčastějších nedostatků.
V tropických oblastech, jejichž půda je chudá na vápno a spotřeba mléka a mléčných výrobků je nižší než v oblastech mírných, je naopak rachitis vzácná a zubní kazy nejsou tak časté. Je to tím, že v těchto oblastech, kde silné sluneční záření trvá celý rok, vyrábí lidský organismus dík slunečním ultrafialovým paprskům velké množství vitaminu D, který udržuje vápník v oběhu a dosahuje tak obdivuhodné rovnováhy. V oblastech, jako je údolí Amazonky, Belgické Kongo, Mexiko a Portoriko, kde spotřeba vápníku nedosahuje ani polovinu specialisty určené dávky, rachitis prakticky neexistuje. Mexický lékař Rigoberto Aquillar, který studoval výživu u 10 000 dětí v Mexiku, zjistil u 5000 nejrůznější druhy nedostatku ve výživě, avšak ani jeden případ rachitis.
Dr. Lydia Robertsová zjistila, že v Portoriku, které je se sociálního hlediska přímo pokusnou laboratoří hladu, se rachitis jako sociální choroba nevyskytuje. Skutečnost, že černoši z tropických oblastí mají lepší zuby než bílé obyvatelstvo, je způsobena lepším využitím vápníku. Nikdo jiný nemůže být vystaven tak intensivním, přímým účinkům slunečního světla jako černoši, kteří jsou proti zhoubným účinkům prudkého slunce a jeho tepelného záření chráněni svou kožní pigmentací. Černoši, kteří pracují na plantážích Afriky nebo Jižní Ameriky téměř nazí, vystavují se slunečnímu záření bez nebezpečí, protože mají stálou ochranu ve své vlastní kůži. Jsou tak chráněni fotosynthesou ultrafialových paprsků, což jim je k prospěchu a dodává jim značnou dávku vitaminu D, který slouží k ukládání vápníku.
Vidíme tedy, že v mírných oblastech, kde se vápník vyskytuje hojněji, je specifický hlad po vápníku přesto velmi rozšířen a jeho následky jsou zcela jasné. V tropických oblastech, kde naopak výskyt vápníku není tak bohatý, mají sice lidé méně vyvinuté kostry a postavy všeobecně menší, ale kostní tkáň je pevná. V mírných oblastech jsou kostry lidí sice větší, ale křehčí a snáze podléhají anomáliím a deformacím. Tento sklon ke křehkosti kostí se v nejvíce vyvinutých zemích nejen nelepší, ale naopak s pokrokem civilisace se stále zhoršuje. Antropolog Hooton tvrdí, že ve Spojených státech jsou kostry mladé generace téměř vždy větší, ale křehčí než kostry jejích předků. Civilisované lidstvo by se mohlo uchránit od postupné degenerace z nedostatku vápníku tím, že by do své výživy zavedlo velké množství rybího tuku, což je přirozený zdroj vitaminu D, jako to činí např. Eskymáci. Polární kmeny, které slunce téměř nevidí a které ke své výživě nemají ani mléko, ani rostliny, netrpí rachitis, neboť mají vitamin D, který obdivuhodně ukládá to málo vápníku, jež získávají z kostí zvířat a rybích ploutví.
Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956
