Zeměpis hladu: Chudoba a jednotvárnost čínské výživy

Buck ve snaze přesně charakterizovat organisaci zemědělství v Číně soudil, že zemi je možno rozdělit na osm různých zemědělských oblastí, ale protože tyto oblasti jsou svou produkci poživatin skoro stejně, je možno skutečně rozlišovat pouze dvě oblasti: oblast jižní a oblast severní, jež se ostře liší jak přírodními podmínkami, tak i kulturou. Jsou tak odlišné, že i Marco Polo, jeden z prvních západních cestovatelů, který se do těchto končin dostal ve 13. století, tento rozdíl zpozoroval a mluvil o dvou Číňách, dvou různých krajinách, severní, kterou nazýval Kathaj, a jižní, kterou nazýval Manži.

Jižní oblast, která je teplá a vlhká a jejíž hornatý povrch je prostoupen řadou úrodných údolí, má nadbytek dešťů, a je proto velkou oblastí rýže. Na sever od Jang-c´a pohoří Ci-ling se rozprostírají široké polosuché roviny severu. Zde se rýže téměř nepěstuje. Je to oblast obilí, prosa, soji nebo kaoliangu. V obou těchto velkých oblastech, a to jak v oblasti rýže, tak v oblasti obilí, je zemědělství velice intensivní. Je překvapující, že přes zastaralou zemědělskou techniku, bez jakýchkoli vědeckých zásad a přes to, že nejprimitivnějším způsobem obdělávají jednu a tutéž půdu už čtyři tisíce let, dosahují Číňané obvykle ještě vyšších výnosů než severoameričtí farmáři. Dr. Winfield uvádí, že Spojené státy americké mají průměrně hektarový výnos 24 q rýže, kdežto Jižní Čína má výnos 34 q. Ve Spojených státech produkují průměrně 9,9 q pšenice z hektaru, kdežto v Severní Číně dosahují 11,4 q. Aby mohl čínský sedlák dosáhnout těchto překvapujících výsledků, věnuje se obdělávání půdy tělem i duší a svým dokonalým spojením s půdou jí vždy nahradí to, co mu dala. Tato mimořádně hluboká závislost člověka na matce zemi dala vznik životní filosofii a mystickým představám o nerozlučném spojení mezi věčnou zemí a věčným životem – o spojení mezi zemí a duší lidu.

Aby na této půdě mohl čínský lid žít, dává jí největší počet paží, aby jí obdělávaly, a největší počet rukou, aby rostlinám pomáhaly růst. Nejtypičtější rostlina Východu – rýže – je po celý rok obklopena úzkostlivou péčí zemědělců, kteří ji sázejí, okopávají, zavlažují, plejí, a není přehnané obrazné tvrzení, že čínská rýže roste polovinu roku v zemi a druhou polovinu v dlani zemědělce. Tato nadměrná péče a láska Číňanů k rýži učinila z ní rostlinu náročnou jako rozmazlené dítě. Při této nesmírné péči je přirozeně hektarový výnos poměrně vysoký, avšak výnos na osobu je velmi slabý. Podle Winfielda dosáhne čínský rolník ročního výnosu 1,3 tuny rýže, kdežto Severoameričan vytěží 20 tun čili téměř patnáctinásobek.

Stůl chudáka je hubený…

Asie je zemí kontrastů a tyto kontrasty jsou ještě daleko prudší v životě společnosti než v přírodě. Vzdálenost mezi pariou nejnižší kasty v Indii – nedotknutelným, bez veškerého majetku a bez jakýchkoli lidských práv – a maharadžou, majitelem nepopsatelného bohatství a moci, je zcela jistě větší než vzdálenost mezi vrcholkem Himalájí a největší hlubinou Tichého oceánu. Rozdíl mezi stravou vysokého čínského hodnostáře ve sváteční dny a mezi obvyklou stravou prostého rolníka je stejně závratný.

Slavní cestovatelé, kteří byli v Orientě přijati s pompésní slávou, vyprávějí o nekonečných banketech s desítkami chodů nejjemnějších a nejzvláštnějších jídel, avšak průzkum ve venkovských oblastech Číny nám ukazuje miliony a miliony lidí, kteří za celý svůj život, den co den, neměli jinou stravu než rýži. Jak nám vypráví Platt, dostává novorozenec v Jižní Číně od dvou dnů svého věku jednou nebo dvakrát denně mírně oslazenou řídkou kaši z rýžové mouky a dospělý člověk musí v rýži najít 80-95 % své výživy. V Severní Číně je základní stravou rolníka obilný chléb nebo soja. V těchto dvou oblastech má výživa tři základní rysy. Je výhradně rostlinná, krajně střídmá a úplně jednotvárná. A ne že by snad Číňan pokládal tento systém za střídmý, naopak, máme důkaz, že je pro něj určitou obětí, když ve svátečních dnech z tohoto systému vybočí a jí všechny druhy potravin, jak rostlinné, tak živočišné. Avšak k tomu dochází jen ve dnech velkých svátků, jednou nebo dvakrát do roka. K této obvyklé rostlinné, chudé a jednotvárné výživě je nucen tím, že musí žít co možná nejúsporněji, aby měl po celý rok stále alespoň trochu potravy.

Tento systém rostlinné stravy, v níž pouze 2-3 % všech kalorií pochází z potravy živočišného původu, kdežto ve Spojených státech činí tento poměr 39 %, vyplývá z toho, že Číňan si je vědom, že tu trochu půdy nemůže zužitkovat pro chov dobytka, neboť výnos potravy z chovu dobytka je na energetický potenciál daleko nižší než výnos rostlin. Číňan ví, že rostlina, kterou člověk pojídá přímo, poskytuje daleko více energie, než je-li zužitkována nepřímo na výkrm dobytka, a otázka získat nezbytnou energii k nutným životním úkonům byla na neštěstí vždy otázkou velmi naléhavou. Číňan, který se věnuje téměř výhradně zemědělství a pěstuje poživatiny s velkým energetickým obsahem, jako je rýže, ovoce a proso, nedosahuje ani 2250 kalorií průměrné denní dávky. Co by se stalo, kdyby si Číňan dovolil luxus přeměnit kalorie rostlinné stravy v kalorie stravy živočišné? Věda ukazuje, že v této přeměně je obnovována jenom malá část energie spotřebované živočichem. Při výrobě mléka se obnovuje pouze 15 %, u vajec 7 %, u hovězího dobytka jenom 4 %. A tato biologická nutnost způsobuje, že Číňané nepěstují jako zdroj výživy dobytek. Zatím co ve Spojených státech je 90 % dobytka chováno za účelem výživy, v Číně slouží tomuto účelu pouze 25 %, při čemž většina dobytka je používána k tomu, aby pomáhala člověku v zemědělské práci.

Jediné domácí zvíře, které má skutečný význam v hospodářství a výživě Číňanů, je vepř, a to proto, že se lépe než kterékoli jiné zvíře hodí do tohoto nuzného hospodářství „harmonického akvaria“. Předně proto, že náhrada zdrojů energie je u vepře vyšší než u ostatních zvířat, neboť dosahuje průměr 20 % energie, kterou vepř spotřebuje v potravě; dále proto, že vepř je na Dálném Východě určitým druhem nádoby na odpadky, která musí spotřebovat všechny zbytky a odpadky z domácnosti. Winfield o tom výmluvně říká: „V harmonickém akvariu je zapotřebí hlemýžďů, kteří by snědli a odstranili zbytky, a zabránili tak hromadění trusu. Vepř je hlemýžděm v akvariu Číny.“

Odhazováním zbytků z domácnosti do pomejí pro prasata získávají Číňané novou energii z odpadků, které by již jinak potřebě člověka sloužit nemohly. Winfield podrobně popisuje význam vepře v Číně a ukazuje, jakým je vepř důležitým článkem v životě lidu, u něhož výživa je věcí života či smrti. Při ilustraci, jak se Číňan snaží i za cenu těch největších obětí ušetřit výživnou energii, stačí uvést, že když vepř doroste a má být prodán, nikdy se na trh nežene, jak je zvykem v některých zemích na Západě, ale je vždy jedním nebo dvěma rolníky nesen, aby po cestě neztratil energii, a tak část své váhy. Energie vydaná dvěma rolníky, kteří ujdou míle cesty s živým prasetem přivázaným k svým hubeným ramenům, má pro tyto lidi mnohem menší cenu než energie vepře, ačkoli vepř je sám o sobě produktem lidských odpadků… V některých jiných zemích, kde zemědělská produkce převyšuje místní spotřebu, jako je to v oblasti obilného pásu v Severní Americe, jsou vepři vykrmováni kukuřicí, což je nejvýhodnější uskladnění přebytečné kukuřice: místo do pytlů nasypat ji pod kůži vepře… Avšak v Číně neexistuje nadbytek takových plodin, takže to, co naplňuje kůži vepře, jsou pouze odpadky k jiným účelům nepoužitelné. Vepř přispívá v Číně k nesnadné rovnováze akvaria tím, že pravidelně produkuje určité množství výkalů, které smíchány s výkaly lidskými jsou po celý rok hromaděny, aby sloužily zemědělství jako hnojivo.

Chudoba a jednotvárnost čínské výživy je způsobována hospodářskou strukturou, která umožňuje jenom takovou produkci, jež je co do množství nedostatečná a co do druhů omezená.

Nedostatečná a neúplná výživa způsobuje u obyvatelstva nejrůznější druhy chronického hladu. Číňané trpí především kvantitativním hladem – nedostatkem zdrojů životní a pracovní energie. Hubenost většiny obyvatel této světové oblasti je přímým následkem toho, že ve své stravě nemají žádný přebytek nebo reservu energie, která by jim umožnila hromadit tuk do zásoby. Rytmus a produktivita práce Číňanů je nejpomalejší a nejnižší na světě, což lze zčásti vysvětlit nedostatkem „pohonných látek“ v organismu, tj. látek nutných pro udržení svalové energie.

Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956