Zeměpis hladu: Malthusovský strašák

Jiné teorie o hladu obviňují přírodu, že tuto pohromu nepřímo zavinila tím, že dala člověku schopnost nadměrně reprodukce, která způsobila přelidněnost země.  Do této kategorie patří neomalthusovci, kteří oživují teorie známého anglického národohospodáře Thomase Roberta Malthuse z konce 18. století, z doby, kdy první průmyslové úspěchy budily dojem, že stroj může nahradit člověka a že by tedy bylo třeba neodkladně snížit počet lidí, aby odstraněním nadbytečného počtu „lidských mechanismů“ byla odstraněna konkurence nových strojů.

Tyto teorie se z počátku setkaly s širokým souhlasem, zvláště ve vlastní zemi, která byla kolébkou průmyslu. Alfred Sauvy tvrdí, že ke vzniku a k přijetí Malthusových teorií značně přispěl i strach před rodícím se socialismem. Ve snaze obhájit svou teorii, že přírůstek světového obyvatelstva je velkým nebezpečím pro rovnováhu hospodářství, vyslovil Malthus domněnku, že populace se zvětšuje geometricky, kdežto produkce potravin aritmeticky, z čehož vzniká slepá ulička neodvratného nedostatku výživy pro potřeby obyvatelstva. Avšak Malthusovým teoriím chyběla nutná vědecká základna. Jeho prvním omylem bylo, že růst obyvatelstva pokládal za nezávislý, isolovaný jev v rámci sociálních skutečností, kdežto ve skutečnosti je tento růst úzce vázán na činitele politické a hospodářské.

Myšlenku, že existuje přírodní zákon růstu obyvatelstva, ihned vyvrátil Marx, který dokázal, že existují pouze určité tendence nebo historické demografické cykly, měnící se podle jednotlivých období a podle typu organisace společnosti…

Hlavní doktrína Malthusova „byla tedy skutečným vývojem úplně vyvrácena“, prohlašuje demograf Imre Ferenczi. „Západní civilisace odstranila strašáka, kterého Malthus vyvolal,“ napsal v roce 1931 dr. W. A. Aykroyd, nynější ředitel oddělení pro výživu v Organisaci pro výživu a zemědělství při OSN. Jak je tedy možné vysvětlit, že tato teorie, pohřbená ssutinami svých hrůzostrašných předpovědí, mohla být v dnešních dnech exhumována a že se z ní rekonstruují nové, ještě děsivější předpovědi, jako blízký konec světa, který bude obecným vyhladověním vylidněn? Je to proto, že dnes existují podobné podmínky, jaké existovaly v dobách starého Malthuse. Anglický národohospodář žil v období neklidu a nejistoty o budoucnost, což se v ještě větším měřítku opakuje za sociální revoluce dnešní doby…

Neomalthusovci, kteří tvrdí, že svět žije ve stavu hladu a že je odsouzen zhynout na všeobecnou epidemii hladu, protože lidé náležitě nekontrolují plození nových lidských bytostí, nedělají nic jiného, než že odpovědnost za hlad svalují na vyhladovělé. Tito vyhladovělí lidé, zvětšující demografické napětí ve světě, nejsou svou reprodukční náruživostí v jejich očích nic jiného než zločinci, vinní neslýchaným a strašným zločinem – hladem.

Neomalthusovská teorie je při konečném rozboru teorií o těch, kdo hladovějí od narození. Hladovějící má hlad, protože se narodil, aby měl hlad, stejně jako zločinec podle staré lombrosovské teorie zabíjí a krade proto, že je zločincem od narození. Stejně jako zločinci od narození, také hladovějící zaslouží příkladné potrestání, a proto je neomalthusovci odsuzují k zániku tím, že je nechají vymřít po jednom vyčerpáním nebo kolektivní kontrolou porodnosti až do té doby, kdy se světa zmizí rasa hladovějících od narození, těchto zločinců od narození, vinných masochistickým zločinem, protože vytvářejí hlad a nesou jeho následky. Stejný rozsudek se vší vážností pronáší nad Číňany – těmito výrobci hladu – William Vogt, praporečník neomalthusovství! „Je málo naděje, že by se svět v budoucnu uchránil dlouhých hladomorů v Číně. Avšak pro svět je to nejen žádoucí, ale nezbytné.“

Již nyní můžeme předeslat, že neomalthusovci nevynalezli nic nového, když své teorie vystavěli na tak málo pevné půdě, na jaké byl postaven i Malthusův strašák. Aby dodali svým předpovědím o přelidnění světa zdání skutečnosti, zakládají neomalthusovci své předpovědi na průměrných ročních koeficientech demografického přírůstku v posledních dvou staletích a tvrdí, že ode dneška do 300 let dosáhne obyvatelstvo počtu 21 miliard. Tyto výpočty mají asi stejnou cenu jako výpočty Malthusovy, jež historie vyvrátila. Sociální změny, které nastanou v příštích třech stoletích, mohou mít vliv na počet obyvatelstva ve světě, jak pokud jde o jeho růst, tak i úbytek. A protože neznáme sociální základy budoucí společnosti, jsou všechny dlouhodobé předpovědi o demografickém vývoji pouhou spekulací bez nejmenšího praktického významu. Pokud pak jde o tvrzení, že produkce výživy se již nemůže zvyšovat, protože jsme při využití půdy člověkem prakticky dosáhli hranice možností, ani toto panikářské tvrzení není podloženo fakty.

Především je třeba připomenout, že z 50 % území naší planety, jež může být obděláváno, je v současné době obděláváno pouze 10 %. Zbývá tedy 40 %, jichž může být využito v boji proti hladu. Kromě toho hektarové výnosy, jichž se dnes ve většině světa dosahuje, mohou být zajisté zvýšeny, a to značně zvýšeny, využitím racionálních zemědělských metod. Zvláštní výbor FAO, který v roce 1946 vypracoval zprávu o stavu výživy ve světě, došel k závěru, že v 10 letech je možno zvýšit hektarové výnosy obilí v Indii o 30 %; o 20 % použitím hnojiv, o 5 % zavedením nových druhů plodin a o 5 % náležitou ochranou proti záplavám. Ve zprávě se tvrdí, že po tomto období mohou být provedena opatření, jimiž se dosáhne zvýšení až o 50 %. Co je možné v Indii, je stejně dobře možné i v jiných oblastech světa. Raymond Christensen vypočítává, že 50% zvýšení zemědělské produkce, jehož bylo dosaženo za poslední války ve Spojených státech amerických, bylo umožněno zavedením nových technických prostředků.

Zkušenosti Anglie ze zemědělské výroby za poslední války ukazují, že nutnost může způsobit takový rozvoj zemědělství, že daleko přesáhne normální předpoklady. Před poslední válkou vyráběla Anglie pouze dvě pětiny své celkové spotřeby potravin a tři zbývající pětiny dovážela. Pod tlakem námořní blokády zvýšila svou výrobu na čtyři pětiny svých potřeb. A toho dosáhla rozšířením obdělávané plochy o 60 %. Od roku 1939 do roku 1944 se tato plocha zvětšila z 3,500.000 ha na 5,800.000 ha. Za těchto mimořádných podmínek bylo možno konstatovat, že vyživovací situace v Anglii, místo aby se během války zhoršila, velmi se zlepšila, takže na konci války procento podvyživených silně pokleslo. Vezmeme-li v úvahu, že půda v Anglii není nejúrodnější a že je už nejméně 2000 let obdělávána, není přehnané tvrdit, že stejného zvýšení může být dosaženo ve světové produkci potravin, bude-li produkce řízena a koordinována hospodářskými silami světa se stejnou odhodlaností, jakou v boji proti hladu projevili Angličané.

Nesouhlasím úplně s Marxem, který tvrdí, že produkce může být zvyšována do nekonečna, ale domnívám se, že jsme ještě velmi vzdáleni její maximální hranice. A proto se nebojím žádných zlých duchů, nebo jak tomu s oblibou říkám, malthusovských strašáků. Ve skutečnosti nic nám Malthusovu teorii nepřipomíná tolik, jako groteskní strašáci, které stavějí sedláci na polích, aby zaháněli vrabčáky. Malthusovcům se obyvatelstvo země zdá ještě větší pohromou než hejno hladových vrabců – jeví se jim jako husté mračno kobylek, jež hrozí zničit celou úrodu jejich políčka. Toho políčka, které, jak jsme viděli, nezabírá víc než 10 % povrchu zemského.

Svět odplavený vodou

Jiná, rovněž poplašná myšlenka, o kterou se opírají tragické předpovědi, je myšlenka na účinky erose půdy. Někteří odborníci tvrdí, že budou-li vody stále odnášet půdu k moři, stane se země brzy mrtvou planetou, z níž zbude pouze její kamenná kostra; její svalstvo – půda – i její pleť – rostlinstvo – zmizí. V tomto tvrzení je mnoho nadsázky a mnoho „sensačnosti“.

Nikdo nepopírá, že půda by mohla během staletí být spláchnuta do moře a že tato erose by se mohla stát všeobecnou příčinou hladu a bídy, ale mohlo by se to stát jen za velmi dlouhou dobu, jen tehdy, kdyby nebyla učiněna žádná opatření proti této ničivé činnosti. Pokusme se vidět otázku jasně: existují dva různé typy erosí, proces přirozené erose, s nímž se setkáváme všude, a proces erose způsobené člověkem, a to je zjev omezený na určité zeměpisné oblasti. Přirozená erose je geologický zjev, který souvisí s vývojem půdy a její základní rovnováhou. Probíhá pomalu, téměř nepozorovatelně, neboť zatím co voda a vítr odnášejí povrchové vrstvy půdy k vrstvám nižším, probíhá současně reprodukce půdy, jež tyto ztráty kompensuje. S pletí země se děje totéž co s naší vlastní pletí. Způsobí-li erosi člověk, je průběh jiný, půda ztrácí ze svého bohatství, jež se za stejně dlouhou dobu samo o sobě reprodukovat nemůže, mnohem více, čímž vzniká nebezpečí úplného vyčerpání. Počítá se, že jen ve Spojených státech amerických erose zbavila plodnosti 20 milionů ha úrodné půdy. Protože však nejde o zjev přirozený, nekontrolovatelný, ale o zásah člověka, je možno toto ochuzování zpomalit. Nadto jsou pravděpodobně uvedené cifry přehnané a je možné, že erosi jsou přičítány i takové případy vyčerpání půdy, které jsou způsobeny jinými příčinami. Kdyby erose byla takovou nenasytnou nestvůrou, jak ji někteří malují, nebylo by možno pochopit, jak to, že v určitých oblastech je země ještě vůbec zalidněna. Vezměme příklad z Dálného Východu v údolí Žluté řeky, kolébky staré čínské civilisace. Specialisté počítají, že tato řeka odnáší do moře každý rok 25 miliard tun půdy, a přesto tam téměř 5000 let díky zemědělství žije skutečně lidské mraveniště. Toto zemědělství provozované na půdě ochuzené erosí vyživuje ještě dnes venkovské obyvatelstvo nejhustší na světě, jehož hustota se odhaduje na více než 400 osob na 1 km². Z toho plyne, že erose není tak velký strašák, jak ji malují, protože jinak celá půda Číny i rostlinstvo, které tam roste, by byly již dávno zmizely na dně čínských moří.

Tvrzení, že přelidněnost a erose půdy nemohou být pokládány za vážné příčiny hladu, leda snad až v daleké budoucnosti, je správné. Proč tedy tolik hluku o tomto latentním činiteli, zatím co se stále mlčí o zhoubném účinku tolika jiných činitelů, které působí aktivně, před našima očima, a zaviňují úpadek dnešního světa?

Zdroj: Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956