Zeměpis hladu: Smrt slídí mezi obyvateli

Není již třeba odvolávat se na temné působení přírody, která zrychluje přírůstek jedinců záhadným způsobem vždy, kdykoli je určitý druh ohrožen zánikem. Není v tom žádná záhada, neboť živočišný metabolismus se stará o udržení této funkční rovnováhy. Řekli jsme si, že psychologický postup při chronickém hladu způsobuje ztrátu chuti k jídlu a zvýšení sexuální žádosti, což působí zvýšení plodnosti u vyhladovělých lidí. Vedle tohoto biologického procesu existuje složitý mechanismus sociální, jehož prostřednictvím působí chronický hlad velmi silně na zrychlení demografického přírůstku. Největší vliv vykonává hlad na hospodářskou a sociální strukturu Číny tím, že velmi omezuje individuální schopnosti. Vlivem trvalého a chronického nedostatku jsou pracovní schopnosti čínského lidu tak omezené, že rolník není schopen svou prací vytěžit z půdy tolik, kolik potřebuje pro svou výživu. John Buck, jak víme, počítá, že výnos, jehož dosáhne Číňan, je 15krát menší než u severoamerického zemědělce. Špatné zdraví, slabá svalová energie, a především rychlé vyčerpání nebo nervová únava vyvolaná hladem způsobují, že práce člověka na Dálném Východě je málo rentabilní. I když je jeho pole sebemenší – jenom píď země – Číňan cítí, že jeho paže s vyhladovělými svaly nestačí, aby ze země vytěžil všechno, co je schopna dát. To je pro něj vážný hospodářský problém. Především musí mít půdu, kde by mohl zasít, aby zmírnil svůj hlad. Pak je ovšem třeba najít dostatek rukou, které by zemi přiměly, aby dávala úrodu. Tato velká a stálá potřeba rukou vyvolala u Číňanů vroucí přání mít mnoho dětí, které by pomáhaly v boji proti hladu. Jestliže náboženství a filosofie, Buddha a Konfucius, vzývají velkou patriarchální rodinu nerozlučně spojenou s půdou, posvěcují tím morálními důvody hospodářskou nutnost. Hlad čínského lidu ovlivňuje více, než by se na první pohled zdálo, nejhlubší základy jeho náboženství a jeho mravní zákony. I když nejsme marxisty, musíme uznat vliv hospodářských činitelů na strukturu a rozvoj náboženského učení čínského lidu. Profesor Roger Bastide zcela správně připomíná, že „člověk není jenom duše. Má tělo a musí uspokojovat své biologické potřeby.“ Konfuciovo učení by nebylo mohlo proniknout a tak hluboko se zakořenit v duši čínského lidu, kdyby se jeho hlásání lásky k rodině a uctívání předků neopíralo o hospodářské zájmy tohoto lidu a neodpovídalo jeho vnitřnímu přání. Toto náboženství předpisovalo, že je třeba dětí, které by uctívaly jméno rodiny a které by byly vázány k rodné půdě. Tím sloužilo velmi dobře potřebám hlavy rodiny, která musela mít dostatek rukou pro pěstování země a získávání prostředků obživy. Máme důkazy o tom, že přednost, kterou Číňané dávají dětem mužského rodu, není nic jiného než přání získat více rukou k práci. Syn je vytoužený, dcera je pouze trpěna jako nutnost přírody. Synové mají úkol a čest uctívat své předky. Tato situace jde tak daleko, že dcery jsou zanedbávány a umírají v dětském věku mnohem častěji než chlapci. Statistiky Komise pro hospodářskou pomoc Číně ukázaly, že je značně více dospělých mužů než žen.

Názor, že děti jsou nezbytnou základnou pro rozvoj výrobní sil, způsobuje, že čínský lid, který má tak oduševnělé a asketické zvyky, předpisuje a připouští předčasná manželství a mnohoženství, tzn. že jeden patriarcha může mít oficiálně několik žen, což odpovídá jeho přání mít velkou rodinu.

Bída o jídlo, v níž čínský lid žije, mu nedovolí vytvořit jakékoli zásoby pro zlé časy, a především pro stáří, což také přispívá k přání mít děti jako určitou pojistku proti nárazům osudu. Mallory výstižně napsal, že velká rodina s mnoha syny je „Číňanova starobní pojistka.“ Na Západě zákon zaručuje, že po určité době bude vyplacena pojistka, na Východě pak náboženství ukládá synům povinnost, aby splatili dluh rodičům, jako dík za to, že je přivedli na svět. Číňan jen zřídka kdy tuto povinnost nesplní, neboť vždy staví zájmy svých rodičů nad zájmy své vlastní i nad zájmy svých dětí. Pearl Bucková nám ve skvělém dokumentu o životě v Číně ukazuje, jak rolník Wang-Lung v době, kdy celá jeho rodina je ohrožena smrtí hladem, jenž řádil v provincii na severu, dává svému starému otci poslední zbytek jídla. „To málo, které měl k jídlu, bylo schováno pro starého, i když pro děti již nezůstávalo nic. Wang-Lung říkával s pýchou, že kdyby zemřel, nikdo by nemohl říci, že zapomněl na svého starého otce. Kdyby bylo třeba, dal by mu své vlastní maso, ale bez jídla by ho nenechal.“

A tak potřeba rukou pro práci, která by oddálila tragickou existenci chronického hladu, a potřeba rukou, které by přispěly na pomoc ve strašných okamžicích hladomoru, vytváří sociální strukturu orientovanou na vysoký index plodnosti. Skutečnost, že hlad zaviňuje strašně vysoký koeficient úmrtnosti – polovina dětí umírá dříve, než dosáhne dospělého věku – a že smrt neustále slídí mezi obyvateli této země, ještě více ospravedlňuje naléhavé přání čínského lidu mít hodně dětí, mít dětí opravdový přebytek. Budou-li zahubeny nemocemi, epidemiemi, hladomory nebo válkami, vždy zůstane alespoň některé, aby obdělávalo půdu a uctívalo jméno předků. Tyto hluboké biologické a hospodářské důvody způsobily, že čínský lid je jedním z nejplodnějších na světě, a při zeměpisných podmínkách této země působí relativní přelidnění. Je zřejmé, že jiným národům, které žijí mimo „akvarium“, vdechují jiné prostředí na jiné půdě a pod jiným nebem, se tyto hluboké důvody mohou jevit absurdní a paradoxní. Láska Číňanů k dětem a jejich úcta k plodnému mateřství musí se zdát stejně absurdní jako záliba Číňanů v chování psů, když zdroje výživy nestačí ani pro lidi. Avšak psi na čínském venkově, kde lze vidět „sbírku nejvychrtlejších nejhladovějších a nejzanedbanějších psů“ z celého světa, mají v systému hladového akvaria tohoto lidu rovněž své oprávnění. Čínský lid to vysvětluje docela prostě: „Psi si vždycky najdou něco k žrádlu, a ve zlých časech, když není k jídlu nic jiného, sníme je…“

Přisuzovat hlad v Číně přelidnění, jak se to všeobecně dělá, znamená zaměňovat příčinu s následkem. Čína se svými 500 miliony obyvatel se mohla úplně zbavit metly hladu, kdyby její obyvatelé byli bývali schopni pracovat výkonně, kdyby jim jejich zdravotní stav byl umožňoval využít všech geografických možností země, a to nejen možností v zemědělství obdělávaném nové půdy s použitím příslušných strojů a zařízení, zavodňování a umělých hnojiv, ale také přírodního bohatství, které skýtá velké možnosti indistrialisace. V Číně nebyl tedy hlad proto, že by tam bylo mnoho lidí, ale proto, že lidé, kteří tam žili, nemohli dostatečně vyrábět. Vědec John Buck dospěl ve svých studiích k závěru, že zemědělská výroba je v Číně slabá, protože hospodářské usedlosti jsou příliš malé. Soudíme však, že je třeba jít při rozboru původních příčin tohoto zjevu dále: Pravda je, že hospodářství jsou malá, protože člověk nebo i čínská rodina nemohli větší rozlohu obdělávat. Nepatrný kousek půdy spotřeboval všechnu jejich energii.

Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956