Zeměpis hladu: Specifický hlad

Fosfor je minerální látka, která je v lidském organismu nejvíce rozšířena, neboť je součástí jádra všech buněk a napomáhá tvoření kostní tkáně. U člověka nejsou známy charakteristické projevy nedostatku tohoto prvku, který je obsažen ve velkém množství vyživovacích látek, takže kterýkoli vyživovací systém obsahuje dostatek fosforu potřebného k biologické rovnováze člověka, tj. jeden až dva gramy denně. Dokonce i v tropických oblastech, kde – jak jsme viděli – je půda na fosfor chudá, normální vyživovací systém nevyvolává hlad po tomto minerálu. Osteomalacie (měknutí kostí), rachitis a jiné kostní nemoci, které je možno vyvolat experimentálně v laboratořích nedostatkem fosforu, bývají u člověka způsobovány obyčejně jinými činiteli – nedostatkem vápníku nebo vitaminu D, a nikoli nedostatkem fosforu.

I když nedostatek fosforu je u lidí velmi řídký nebo se vůbec nevyskytuje, musíme zde o tomto minerálu mluvit, neboť jeho nedostatek v půdě nebo rostlinách v určitých oblastech ztěžuje vyživovací situaci tím, že znemožňuje chov dobytka a ochuzuje tak člověka o zdroj bílkovinné potravy. To se stává často v tropických oblastech, kde byl pozorován specifický hlad po fosforu u hovězího dobytka, koz a ovcí. V různých zemích, jako je Belgické Kongo, Transvaal a Jižní Afrika, způsobuje nedostatek fosforu v krmivu zastavení růstu a vyvolává kostní deformace u zvířat: fosforosy.

Toto je typický specifický hlad a u zvířat napadených touto nemocí se vyvíjí nenormální chuť, která je dohání k tomu, že ohlodávají kosti zdechliny, protože obsahují fosfor a vápník. V půdě, která je chudá na fosfor, nebo i tam, kde půda obsahuje fosfor v dostatečné míře, avšak v nepoužitelné formě, jsou tyto případy velmi časté. Chov dobytka je velmi obtížný nebo téměř nemožný a zásobování kraje potravinami je vzhledem k nedostatku fosforu v půdě nevyhovující.

Denní spotřeba železa kolísá u dospělých lidí podle Shermana od 6 do 16 miligramů. Železa organismus používá hlavně k vytváření molekulí hemoglobinu, který barví krvinky. Obvyklým zdrojem železa jsou potraviny jak živočišného, tak rostlinného původu. Mezi prvními je třeba zdůraznit maso (svaly nebo vnitřnosti) a vaječný bílek. U rostlin pak je množství železa velmi rozdílné, podle typu půdy. Beeson dokázal, že množství železa obsaženého v hlávkovém salátě se podle půdy pohybuje od 1-50 miligramů na 100 gr salátu.

Obvyklým projevem nedostatku železa je typická anemie, způsobená tím, že krev má málo hemoglobinů. První případy tohoto specifického hladu byly pozorovány na dětech v raném dětství a byly způsobeny tím, že mléko obsahovalo málo železa. Před několika lety pozoroval MacKay, že 50 % dětí z East Endu – londýnské čtvrti chudých – trpělo v prvním roce svého života anemií. Později bylo konstatováno, že anemie způsobená nedostatkem železa ve vyživovacím systému je velmi rozšířena také u dospělých a výskyt tohoto nedostatku je stejně častý jako nedostatek vápníku. Bylo zjištěno, že tato anemie na rozdíl od nedostatku vápníku je mnohem častější v rovníkových tropických oblastech. Nedávné studie ukázaly, že nemoc, klasicky známá pod jménem „tropická hypoemie“, která napadá většinu obyvatel rovníkových oblastí, není způsobena podnebím, jak se předpokládalo na začátku století, ale že je projevem specifického hladu po železe…

Nepřímé působení podnebí na vznik anemie z nedostatku železa se ještě zhoršuje účinky parasitů. Velké množství červů, které člověka v tropech napadají, zhoršuje ještě jeho anemii získanou z výživy. Velmi vlivným činitelem v těchto oblastech je verminosa, neboť napadá obyvatelstvo hromadně. Ve vlhkých tropických oblastech Latinské Ameriky napadá verminosa 80 až 95 % obyvatel. V Indii, Číně a v jiných zemích jsou tato čísla ještě vyšší. Dr. Gerald Winfield zjistil v zemědělské oblasti provincie Šantung v Číně, že verminosou bylo napadeno 95 % obyvatel a v údolí dolního toku Jang-c dokonce 98 %. Dr. Winfield odhadl, že průměrná váha škrkavek žijících ve vnitřnostech obyvatel napadených verminosou a živících se z beztak hubené stravy Číňanů dosahuje 130 000 tun.

 Akutní verminosa, již způsobuje hlavně ancilostomus duodenalis a nestor americanus, je vážnou formou anemie, horší než anemie z nedostatku železa. Není pochyb o tom, že při dobré výživě jsou tito červi celkem neškodní a žijí jako mírumilovní spolustraníci. Při hojné stravě se stanou klidnými domácími zvířaty jako kterákoli jiná. Při dostatečných dávkách bílkovin a železa vyléčí se nemocní napadení verminosou ze své anemie, aniž je přitom třeba odstranit červy žijící v jejich vnitřnostech. Stačí jenom dát dost najíst člověku i červu…

Jedním z nejnázornějších příkladů specifického hladu po minerálech je hlad po jodu, který se vyskytuje ve formě strumy nebo kreténství. S touto strašnou nemocí, která deformuje tělo a umrtvuje ducha, se setkáváme u obyvatel v oblastech, kde půda a voda jsou mimořádně chudé na jod. Je to krutá pohroma, neboť vede k degeneraci člověka a jejím účinkům je třeba přičíst výskyt trpaslíků, hluchoněmých, duševně chorých, idiotů, což jsou všechno běžné projevy endemického kretenismu způsobeného nedostatkem jodu. V další části naší studie uvidíme, že tímto nedostatkem trpí velké masy lidí ve všech částech světa a jsou tak degradovány na biologická individua, která nejsou hodna nazývat se člověkem. Existují četné oblasti světa, kde některými projevy této nemoci je zasaženo téměř všechno obyvatelstvo.

V určitých klimatických podmínkách se setkáváme se zvláštním nedostatkem sodíku – hladem po sodíku. V lidském organismu se tento prvek vyskytuje často spolu s chlorem ve formě chloridu sodného, jak je také organismem vylučován. Chlorid sodný je vylučován potem, 2-3 gramy soli v jednom litru. V chladných nebo mírných krajinách, kde pocení není tak časté, nedochází k nerovnováze v zásobách chloridu sodného. Avšak v rovníkových tropických oblastech, kde horko nutí člověka, aby vylučoval často téměř 10 l potu denně, dochází k velké ztrátě chloridu sodného, který vyživovací systém velmi těžko nahrazuje. Klesá-li hladina sodíku v krvi, dostavuje se nervová deprese a krajní svalová únava. Jednou z příčin neurastenie a projevů lenosti v tropech je nedostatek chloridu sodného. Jednou z překážek, kterou Evropan bílé rasy při kolonisaci rovníkové tropické oblasti nemohl překonat, byla nemožnost vykonávat v tomto podnebí delší dobu jakoukoli fysickou námahou. Kolonisátoři byli vyčerpáni a trpěli nepřekonatelnou únavou.

Vědec Talberg ukázal, že pot vylučovaný kůží člověka oblečeného obsahuje dvakrát tolik chloridu sodného než pot nahé kůže. Indiáni a černoši, kteří pracují téměř nazí, ztrácejí tedy méně solí než příliš oblečení Evropané, a jsou proto méně unaveni. Je zajímavé pozorovat, že jediní evropští kolonizátoři, kterým se podařilo vykonávat zemědělské práce v tropech, byli kononisátoři iberského původu – Portugalci a Španělé. První, co učinili, když do těchto oblastí přišli, bylo, že se zbavili přebytečného oděvu a žili na třtinových plantážích na Antillách, na velkostatcích Brazílie nebo na bavlníkových plantážích na jihu Spojených států po pás nazí jako černoši.

Na tomto příkladě je vidět, že problém akutního nedostatku určeného minerálu – sodíku – měl velký vliv na hospodářský rozvoj v rozsáhlé části zeměkoule. Je nepochybné, že tento druh specifického hladu byl od prvních dob kolonisace tropických oblastí strašnou brzdou pro hospodářský a sociální pokrok.

Více na tomto webu pod odkazem Historie/Zeměpis hladu