Čechy, ležící na křižovatce důležitých obchodních cest, byly odpradávna navštěvovány cizími obchodníky, vezoucími své zboží buď přímo do země nebo dále do sousedních zemí. Chtějíce proniknouti hustým pohraničním lesem, jímž byla země na všech stranách obklopena, byli obchodníci odkázáni na několik málo zemských stezek, vedoucích hraničním hvozdem do země. O směru těchto starých hraničních stezek jsme zpraveni jen ze zmínek ve starých pramenech, jež však přece dovolují určiti celkovou jejich polohu.
Na hranici českomoravské byla to hlavně známá stezka trstenická, vedoucí z Brna a Olomouce přes Svitavy do Litomyšle a odtud přes Pardubice, Přelouč, Kolín, Kouřim a Český Brod do Prahy.
Druhou důležitou stezkou na této straně byly habrsko-jihlavská, z Jihlavy přes Německý Brod, Habry, Čáslav a Kolín rovněž k Praze. Na Čáslav směřovala i stará stezka liběčská, jdoucí z Velkého Meziříčí přes Žďár.
Z Dolních Rakous vedly do Čech dvě hlavní zemské stezky. Rakouská neboli gmundská vedla z Gmündu přes Stráž, Soběslav, Milčín, Votice a Benešov do Prahy, kdežto stezka vitorazská neboli česká směřovala od rakouské Světlé přes Vitoraz, Nové Hrady, Trhové Sviny, Doudleby a Mezimostí do Soběslavě, kde splynula se stezkou gmundskou.
Z Horních Rakous směřovaly do Čech celkem čtyři hlavní stezky. Linecká vedla ze Solnohradu přes Wels, Linec, Vyšší Brod a Krumlov do Netolic, kde splývala se stezkou prachatickou. Stezka tato, zvaná také solnou, šla směrem, jímž byla v 19. století vedena i první koňská dráha v Rakousku. Druhou stezkou byla prachatická, zvaná také pasovskou nebo zlatou, jdoucí z Pasova přes Volary a Prachatice do Netolic, kde vyústila na stezku lineckou, aby šla dále přes Písek, Dobříš a Zbraslav do Prahy. Zlatou stezkou byla zvána i cesta, vedoucí z Pasova přes Kašperské hory, Sušici a Klatovy do Plzně, jež byla velmi důležitým dopravním uzlem západních Čech.
Jiná stezka byla Vintířova, neboli březnická, jdoucí přes Zwiesel na Hartmance a Sušici, kde se připojovala ke stezce předešlé.
Ze stezek na bavorské straně nejdůležitější byla stezka domažlická, vedoucí z Řezna přes Koubu, Brod nad lesy, Všeruby a Kdyni do Domažlic, kam ústila i jiná stezka, jdoucí rovněž z Řezna přes Mnichov nad lesy (Waldmüchen), a Klenčí. Z Domažlic pak šla společná stezka dále přes Horšovský Týn, Staňkov, Stod, Plzeň, Rokycany a Beroun k Praze. Důležitá byla i stezka přimdská, z Norimberka přes Přimdu do Horšovského Týna na stezku domažlickou, nebo z Přimdy přes Stráž na jinou stezku, vedoucí přes Kladruby a Stříbro do Plzně. Severněji šla stezka tachovská z Bavor přes Tachov a Kladruby na stezku přimdskou, vedoucí později přes Planou a Teplou na stezku chebskou. Chebská tato stezka směřovala z Würzburku přes Bamberk a Waldsassy do Chebu, aby šla dále přes Žandov a Teplou na Manětín, Kralovice a Rakovník k Praze, nebo vyúsťujíc přes Stříbro a Kladruby na plzeňskou stezku.
Jdeme-li dále k severu, nalézáme několik stezek, zprostředkujících spojení Čech se Saskem. Tak stezka sedlecká neboli erfurtská vedla z Erfurtu přes Plavno a Kraslice do Sedlce, stezka kralupská šla z Halle přes Lipsko a Saskou Kamenici do Německých Kralup a Žatce, odbočujíc i přes Chomutov na Postoloprty.
Jiná zemská stezka vedla přes Horu sv. Kateřiny, Jiřetín a Most na Louny, jiná zase přes Freiberg na Most s odbočkou přes Bílinu.
Stezky tyto vedly pak dále přes Žatec, Louny a Slaný k Praze, nebo odbočovaly přes Kadaň na stezku, vedoucí přes Cheb a Kralovice rovněž k Praze.
Důležitá byla stezka chlumecká, neboli srbská, hlavně pro dovoz soli, vedla z Donína v Míšní do Ústí nad Labem. Podle soli dostala své jméno i tzv. stará solná stezka, jež šla z Perna přes Petrovice do Chlumce, nebo přes Knínice do Ústí, aby směřovala pak přes Lovosice, Budyni nad Ohří a Úholice rovněž k Praze.
Za starobylé Žitavy vedla stezka záhoštská neboli vartmberská ze Žitavy přes Jablonné, nebo jiná přes Mladou Boleslav. Spojení s Polskem zprostředkovala stezka kladsko-polabská, jdoucí z Prahy přes Sadskou na Libici, Chlumec, Králové Hradec a Náchod do Kladska a dále do Vratislavi a Krakova. Stezka krkonošská směřovala přes Jaroměř a Trutnov do Libavy a Landshutu. Kromě těchto stezek důležitá byla ovšem i vodní cesta po Labi, kudy se na vorech vozila hlavně sůl a víno, z něhož bylo vybíráno clo v Ústí, Litoměřicích a Děčíně. Hlavním uzlem všech těchto zemských stezek byla Praha, jež vznikla na obchodně velmi důležitém místě ve středu země u řeky Vltavy.
Hlavní stezky nebyly jediné průchody pohraničním hvozdem. Kromě nich vznikaly postupně další zemské stezky zároveň s postupující kolonizací lesnatého pohraničního pásu země. Hlavně když od počátku 13. století a později, nejvíce od počátku 16. století, počínají vznikati četné kolonizační vesnice v hustém kdysi a neprostupném hraničním hvozdě, jsou prosekávány i další stezky, takže v druhé polovici 17. století, z níž se nám zachovala první spolehlivější mapa těchto stezek a celních stanic, vidíme české pohraniční prostoupeno již hustou sítí těchto stezek, umožňujících snazší přechod prořídlým již tehdy hraničním lesem do země. Četné z těchto nových stezek vznikaly též z úmyslu, vyhnouti se hlavním starým zemským cestám a tím také celní povinnosti na nich předepsané. Neposledním důvodem, který vedl příslušné vrchnosti k zakládání nových cest, byla i jejich touha vytěžiti pro sebe co největší příjem z mýta na nich vybíraného. Přesto však směr hlavních zemských stezek i potom celkem nezměněn a také pozdější hlavní silnice a železné dráhy zachovaly celkem týž vyzkoušený a osvědčený směr.
Hraniční stezky neměly však jen význam obchodní. Jsouce jediné schůdnější přechody pohraničním hustým hvozdem, měly přirozeně i důležitý význam vojenský a umožňovaly nepříteli vniknouti do země v případě války. Proto již od 10. století máme položeny u hlavních těchto cest pohraniční hrady, které zároveň sloužily za ochranu starším celním stanicím. K obraně země pro případ války bylo v Čechách odpradávna zavedeno zřízení pohraničních strážců, o nichž se nám zachovalo nejvíce zpráv o Chodech na západní české hranici. Původně svobodní královští sedláci měli za úkol procházeti zemské hranice, dohlížeti, aby sousedé se netlačili hraničním hvozdem dovnitř země, a v případě války měli povinnost zásekami hraničních stezek brániti nepříteli ve vstupu do země. Užívajíce za tyto služby daleko větší svobody než ostatní poddaní v království, měli také užívací a honební právo v pohraničním hvozdu a konali kromě toho i služby celní. Z příhodných vrchů, zvaných na Chodsku „ostraží“, hleděly střídající se pravidelné chodské stráže dolů na nepřátelskou stranu a pozorovaly každého, kdo přicházel hraniční stezkou k české hranici, a provázely cizí obchodníky k nejbližší celní stanici, jednak aby jich chránily v nedosti bezpečném hraničním lese, jednak také aby jim zabránily vyhnouti se celní povinnosti.
Dr. František Roubík, 1933
