Zítřek se nekoná je jediná ze sedmi her Juliena Greena, která byla přeložena do češtiny. Hra zachycuje poslední chvíle jedné rodiny o Vánocích 1908, v předvečer katastrofálního zemětřesení v sicilské Messině. Divadlo V Dlouhé ji po covidové přestávce uvedlo v české premiéře.
Děj se odehrává v katolické patricijské rodině. Hra je obrazem přejedené společnosti, která sama sebe přežila, žije na dluh, postrádá víru a soucit k slabým, chvěje se v úzkostech a předtuchách, ale vytěsňuje je stejně jako svůj strach ze smrti i bytí. Tápe, chytá se banalit a klišé, senzačních drbů, odsouvá vše nepohodlné a obelhává se marnými i marnivými iluzemi. Přes tragické vyústění má hra mnoho žánrových poloh, od ironické salónní komedie čechovovského typu přes symbolistní drama, blížící se mystériu i hororu, je plná tajemství a otázek po smyslu lidského pachtění.
Atmosférou i tématem může snad připomenout divákům Viscontiho film Gepard či Buňuelova Anděla zkázy nebo Trierovu Melancholii. Film a fotografie jako dobové technologické novinky jsou ostatně ve hře přímo zmiňovány a inspirovaly inscenátory i výtvarně. Zemětřesení v Messině 28. prosince 1908 v časné ranní hodině (5.30 hod.) trvalo pouze 30-40 sekund, pocítili je lidé v okolí až 300 km. Bylo to největší zemětřesení ze všech historicky zaznamenaných zemětřesení na evropském kontinentu. Samotná Messina měla před zemětřesením 150 000 obyvatel, zahynulo 60 000 lidí. Ve městě bylo také mnoho návštěvníků, kteří přijeli na premiéru opery Aida. Bylo zničeno víc jak 90 % budov. Vážné škody utrpělo i Reggio di Calabria a další sídla. Celkový počet obětí se odhaduje na 70 000-120 000.
O autorovi
Julien Green byl významný francouzský prozaik, esejista a dramatik, nositel řady literárních cen a od roku 1971 člen Francouzské akademie. Narodil roku 1900 v Paříži americkým rodičům. Jeho literární dílo je neobyčejně rozsáhlé, řada románů vyšla v překladu i u nás. Nejslavnějším a nejčtenějším Greenovým dílem je jeho monumentální Deník, jehož osmnáct svazků psal a vydával od roku 1928 až do smrti v r. 1998. Greenův život byl plný vnitřních rozporů a hlubokých krizí, které se naplno odrážejí i v jeho literárním díle. Svědčí o nich mimo jiné i jeho konverze: od protestantismu přešel v šestnácti letech ke katolické víře, od které se v meziválečném období odklonil, aby v roce 1939, po krátkém odbočení k některým budhistickým učením, opět konvertoval ke katolicismu. Podstatnou roli v Greenových osobních krizích hrála jeho homosexualita. Základním vnitřním rozporem Greenova života i jeho literárního díla je „zápas duše a těla“. Jestliže totiž na jedné straně toužil po absolutní „čistotě“ ve smyslu nejpřísnější křesťanské etiky, na druhé straně ho přímo strhávala „tělesná vášeň“, „tělesné myšlenky“. Neutuchající spor mezi „mystikem“ a „zhýralcem“ napájí všechny Greenovy romány a prostupuje celou jeho tvorbou. Divadelní hry začal psát Green až počátkem padesátých letech. Hru Zítřek se nekoná začal psát v roce 1951, záhy ji odložil a dokončil ji až v roce 1979, Julien Green byl po celý život solitér. I když měl mezi předními francouzskými spisovateli řadu blízkých přátel, např. André Gida, Georgese Bernanose, Francoise Mauriaca či Paula Claudela, nepatřil nikdy do žádné skupiny či školy, stál vždy mimo literární proudy. Cílem spisovatele je podle jeho názoru překračovat iluze běžného života a hledat vyšší pravdu, která se nachází nad rozumem. Toho se dosáhne jen průnikem do skrytých oblastí lidského nitra, řízených tajemnými, podvědomými silami. Hledání neviditelného a nadpřirozeného je podle něj výsadou básníka a zároveň mystika.
Herci
Hlavní postavu, paní domu, vytvořila skvěle Magdalena Zimová. Je to velice mravná bigotní katolička. Cítíme, že její předchozí život byl velice bohatý. Lomcuje v ní svár duše a těla, spor mezi mystikem a bouřlivákem. Ve hře jsou dvě milenecké dvojice. Bratranec paní domu Marco, hlavní mužská postava hry, v podání charismatického Jana Sklenáře. Jeho milenku Linu, dceru paní domu signory Lucchesi představuje Eva Hacurová. Je manželkou nemocného Attilia. Pamatujeme si ji jako vynikající Elektru, i v Zítřku je výborná. Ve druhé milenecké dvojici se představil jako Celestin snoubenec Adolfo, znamenitý Pavel Neškudla. Jeho svéhlavou snoubenku Celestinu, dceru paní domu, hraje Štěpánka Fingerhutová. Samuel Toman jako hluchoněmý nemanželský syn paní domů je velice přesvědčivý. Do rozvětvené rodiny signory Lucchesi patří i její bratr Ottavio zahraný výtečně Janem Vondráčkem. Švagra signory Lucchesi ztvárnil velmi dobře Tomáš Turek. Bratr herečky Magdaleny Zimové Martin Matejka ztvárnil postavu vzdáleného bratrance signory Zio Tonia. Herecký ansámbl doplňují v menších rolích Ondřej Rychlý jako rodinný přítel Guido a ve dvojroli fotografa Fiordelmonda a kočího Miroslav Zavičar. V inscenaci účinkuje několik studentů herectví z pražské DAMU: studenti 2. ročníku – Berenika Anna Mikeschová a Daniel Toman, studenti posledního ročníku DAMU Tomáš Weisser a Renata Matějíčková.
Tvůrci představení
Úspěšná manželská dvojice Štěpán Otčenášek – Hana Burešová i tentokrát naplnila měrou vrchovatou očekávání divadelního publika vyhladovělého po pandemickém přerušení. Hru přeložila Kateřina Lukešová, zdařilou úpravu provedli dramaturg Otčenášek a režisérka Burešová. Vynikající myšlenkou bylo použít filmové dotáčky, které nás přesunují do éry němého filmu roku 1908. Promítání stěžejních vět, které očekáváme, že později zazní, nad jeviště doplňuje styl inscenace. Scéna Martina Černého přesně evokuje italské sídlo z počátku 20. století. Kateřina Štefková navrhla dokonalé kostýmy, zejména pro obě hlavní představitelky Magdalenu Zimovou a Evu Hacurovou, ale i ostatní kostýmy zcela vystihují dobu na počátku století. Vše podbarvuje hudba Ivana Archera. Nesmíme zapomenout na světelný design Filipa Wiesnera a projekci Františka Týmala. „Přihodit se může cokoliv a kdykoliv, a proto je třeba dělat, jako že se nikdy nic nepřihodí.“ To je úvodní věta z programu, musíme závěrem dodat, že se přihodilo krásné představení.
Jaromír a Věra Hamplovi, foto: archiv Divadla v Dlouhé (5.10.2021)
