Pan Julius Koláček byl nejúžasnější akvisitér, jaký kdy jezdil po českých vlastech. Byl zástupcem pojišťovny „Minimal“, kteréžto jméno vztahuje se na výši členských příspěvků, nikoli na vyplacené pojistky. Konkurence mluvila o něm s největším uznáním; řekl-li pan Siegfried Perthes od pojišťovny „Aequa Vita“, že by Koláček umluvil nemocnou kobylu, byla to největší pochvala pod sluncem. Obchodní kariéru možno založiti pouze na solidním podkladě, a ten pan Koláček měl. Jiní mladí lidé v obchodě zakládají si budoucnost na zásadách, vyčtených z Carnegia, Vanderbilta neb různých pokoutních knížek. Pan Koláček šel svou vlastní cestou: uposlechl několika rad, jež mu místo novoroční remunerace poskytl jeho první šéf Jakub Kaubeles ve firmě „František Novák, první český křesťanský závod se sukny“. A hlavní zásada, tohoto starého rutinéra byla:
„Nejlepší obchod, jejž může mladý člověk provésti, jest dobře se oženit.“
To si vzal pan Koláček nejvíce k srdci! Pátral jak četnický pes mezi svými rozsáhlými známostmi, až konečně našel partii hodnou uznání. Vyženil svých osmdesát tisíc korun, načež byl pojišťovnou jmenován inspektorem bez zvýšení platu i jakékoliv jiné změny. Jmenování probudilo jeho ješitnost; o svatbě pojistil všechny svatební hosty, faráře, restauratéra, osmnáct fiakristů a dva posluhy. Vyneslo mu to v uznání čtrnáctidenní dovolenou, ovšem bezplatnou. Po dlouhých úradách celého příbuzenstva zvolena za cíl nutné svatební cesty Paříž, a když se pan Koláček s chotí vrátil, byl z nejšťastnějších a nejklidnějších manželů v celé sluneční soustavě. Neboť přesvědčil se, že jeho žena je anděl nejen finančně, ale i morálně.
S lehkým srdcem odjížděl co inspektor na své turné po venkově; pojišťoval konduktérky, sedláky, pasažéry ve vlaku. Jeho neúnavná ústa pracovala jako perpetuum mobile; stačilo požádat jej o oheň k zapálení fajfky a už našel nit k hovoru o hrůze požárů na venkově. A když vylíčil nejživějšími barvami utrpení, nebezpečí a nástrahy, jež číhají na každého z nás, bylo naslouchající publikum jato nevylíčitelným děsem. Smrt číhá všude; neunikneš, neunikneš… A když vše v hrůze ztichlo, ozvala se jako vysvobození konejšivá slova Koláčkova:
„Ano pánové, smrt je všude a neuniknete jí; ale přestává býti pohromou, jestliže jste pojištěni u pojišťovny „Minimal“, jejíž podmínky jsou vskutku nejmírnější.“
To bylo tajemství jeho úspěchů, jež mu vlévaly vedle domácího štěstí klid a spokojenost do žil.
Až jednou…
Seděl v Benešově v hotelu „Pošta“. Benešovské pojistky byly všechny zapsány v jeho kopírce, a nyní srkal klidně černou kávu a listoval v „Politice“.
Náhle padl jeho zrak na malý inzerát a v jeho obličeji nervosně to trhlo. Četl se zděšením:
Žluté pleureusy.
Přijďte dnes do Uranie.
Pařížan.
Žluté pleureusy! Žluté pleureusy!
Jediné žluté pleureusy v celé Praze měla jeho paní; byla to tehdy derniére création Paříže, již si přivezla do Prahy.
A současně vynořil se Koláčkovi před očima onen podezřelý mladík, jenž při celé jízdě z Paříže neustále se potloukal kolem jejich kupé.
Panu Koláčkovi ztrnula krev v žilách… Nejlepší obchod jeho života se řítil, hroutil, a v duchu se mu objevil hrozivý bankrot, bankrot celé jeho existence.
Odjezdy vlaků, vtlučené dlouhou prací do paměti, prolétly mu mozkem. Zaplatil a letěl na nádraží, aby stihl rychlík. Vrhl se do vagonu, zdrcen a zničen; konduktéři nepoznávali v něm hovorného pana Koláčka.
Ani jediné pojištění nebylo ve vlaku provedeno; světová pojišťovna „Minimal“ ani jednou doporučena. Její inspektor seděl nehybně v koutě vozu a naslouchal, jak kola vozů zpívají dutě: pleureusy, pleureusy…
Teprve když vlak vyjížděl do pražského nádraží, vzchopil se ze své apatie. Není možno, aby jeho žena, jak ji poznal, tak brzy ho podváděla; musí se napřed o všem přesvědčiti, než učiní rozhodný krok. A pln trapných obav i slabých nadějí vrhl se do tramvaje.
Bylo k osmé hodině; po Václavském táhly davy mladých lidí z obchodů nahoru na Vinohrady; tramvaje zvonily a prodíraly se hloučky pěších.
Panu Koláčkovi trvala jízda jako věčnost. Proklínal správní radu, řidiče, publikum, a když již neměl, komu by klel, vyskočil z vagonu a spěchal domů pěšky.
Vyběhl tři patra k svému bytu jako mladík; otevřel klíčem dveře – pokoje pusté a prázdné zely mu vstříc. Nikdo nebyl doma, ani paní, ani služka. Tikot hodin bodal ho přímo do srdce. Vešel do ložnice; divadelní plášť jeho ženy byl pryč – a na stole stála ohromná, známá krabice na klobouk – prázdná.
Studený pot vyrazil mu na čele. Žluté pleureusy za tři sta franků houpají se teď někde vedle vyžehleného cylindru, a jeho žena, jeho dokonalá žena naslouchá lichotkám bezvousého mladíčka, frejíře s vyžehlenými kalhotami. Ó, proklatý Jakube Kaubelesi, kdybys věděl, jak končí nejlepší obchod, tebou tolik doporučovaný! Kdybys věděl, co je žena, nezačínal bys s ní žádného podniku, jehož základ má býti solidní! Bůh ti odpusť tvoje remunerace; stačily zničit jednu lidskou existenci!
A pan Koláček zvedl se resignovaně; ale myšlenka spravedlivé odplaty prolétla mu hlavou. Ano, dopadnout ji, hada, a zničit, zdrtit morálně! Řeřavé uhlí na její hlavu - a pak rozchod, definitivní rozchod…
S nuceným klidem vyhledal drožku a tryskem hnal ji z konce Vinohrad do Uranie. Nekonečnost Prahy uváděla jej v zoufalství; kobyla se jen vlekla a drožkař byl nejpotutelnější bídák světa. Konečně Holešovice. Uranie. Vlétl jako puma do hlediště.
V hledišti byla tma!
Ve žlutém obdélníku scény hráli poslední akt nějaké cizoložné komedie. Publikum se smálo komickým situacím a všechen ten smích vzbudil v panu Koláčkovi zuřivou touhu po mstě.
Konečně dohráli. Žárovky se rozsvítily, ale proudy obecenstva znemožnily by každý rozhled. Koláček vyběhl ven a číhal. Lidé chodili kol, rozesmálí, šťastní a bičovali tak zuřivost Koláčkovu až k šílení.
V tom spatřil, jak třicet metrů od něho vstoupila dáma do drožky; jen tak se zamihly žluté pleureusy jejího klobouku. Pak nějaký cylindr a drožka se rozjela. S výkřikem vrhl se Koláček mezi lidi, probil se ke své drožce a ukázal na prchající.
„Desítku dostanete, dohoníme-li je!“
Drožkař se podíval a zavrtěl hlavou:
„Milostpane, to nepůjde. Ten pekáč tam, to je Pepíček Ťutů – a ten má jelena jako Švanciperk.“
„Nemluvte a jeďte!“
A tak začala divoká jízda. Ale marno vše, pan Koláček zůstával stále zpět, a když vjížděl do Slezské ulice na Vinohradech, potkali již Pepíčka Ťutů s prázdnou.
Pan Koláček běžel jako šílený po schodech nahoru. Přede dveřmi se zarazil: otevřel je tichounce a po špičkách vstoupil.
V jídelně na stole byl pohozen klobouk se žlutým pleureusami.
Skočil k ložnici a rozrazil dveře. Ženský výkřik ozval se ve tmě. Otočil tastr, žárovky rozzářily – a v koutě u postele choulila se služka Máry, svlékající se sebe šaty jeho ženy.
To byla nejděsnější rána, jež mohla pana Koláčka stihnout. Klesl na okraj postele a nechápal, neviděl, neslyšel.
Máry v nedbalkách stála zoufale.
Koláček se nehýbal. V hlavě se mu pletly pojmy; žluté pleureusy, Paříž, Uranice, Máry, cylindr.
Náhlý výkřik jej probudil. Vyskočil a spatřil svou ženu, vracející se z Varieté, kterak klesá ve dveřích do mdlob.
Neboť přistihnout krátce po svatbě svého muže in flagranti se služkou, jest jistě věc hodná omdlení.
Z: Eduard Bass, Fanynka a jiné humoresky
