Bývala centrem společného mnohonárodnostního státu. Rakousko-Uhersko sice zaniklo před více než sto lety, Vídeň ale stále zůstává místem, kde se naši krajané usídlují natrvalo. Dnes v ní najdeme jednu z nejvýznamnějších českých diaspor. Vídeňští Češi zaujali etnomuzikoložku Zitu Skořepovou z Etnologického ústavu AV ČR, která v knize Hudební světy české Vídně. Menšina a identita v 21. století zmapovala jejich hudebně-taneční aktivity.
Začátkem minulého století žilo ve Vídni odhadem půl milionu Čechů, zatímco v Praze přibližně polovina. Vídeň tak byla v podstatě největším českým městem.
Do současného českého kontextu Vídně se vepsaly naše „osudové osmičky“. V rakouské metropoli žijí potomci Čechů, kteří se zde po vniku Československa roku 1918 rozhodli zůstat, nárůst české menšiny nastal i po roce 1948. Později, po vpádu vojsk Varšavské smlouvy roku 1968 až do konce osmdesátých let 20. století, tam emigrovali Čechoslováci z politických důvodů. Nyní do Vídně přesidlují Češi většinou za prací nebo studiem. Při stěhování s sebou ale přinášejí více než jen hmotný majetek.
Stará hudba, nový kontext
„Když lidé migrují, berou si s sebou svoji hudbu,“ píše v knize Zita Skořepová. „Přestěhovaná“ hudba získává v jiném prostředí nový význam – pro posluchače i hudebníky. Proto publikace Hudební světy české Vídně. Menšina a identita v 21. století zasazuje hudebně-taneční aktivity vídeňských Čechů do širšího kontextu. Kniha je zároveň první publikací, která se zabývá těmito aktivitami natolik heterogenní menšiny, jako jsou vídeňští Češi. Potěší nejen odborníky, ale i veřejnost se zájmem o dané téma.
Vídeňským Čechům a jejich hudebně-tanečním aktivitám se Zita Skořepová věnovala už v disertaci. S vizí připravit knihu na toto téma nastupovala v roce 2018 do Etnologického ústavu AV ČR. „Chtěla jsem představit podoby a významy těchto aktivit u různých typů migrantů a objasnit, zda a jak moc jsou pro ně důležité vazby na původní domovinu i jak pohlížejí na svůj život v Rakousku. Pokouším se dokládat význam hudby a tance u menšin, ale obecněji i ve vztahu k identitě člověka a jeho různým – často i nelehkým – životním situacím,“ objasňuje autorka.
Etnomuzikoložka Zita Skořepová se věnovala vídeňským Čechům už v disertaci.
Malé Česko ve velké Vídni
Čeština je ve Vídni, pro někoho možná překvapivě, stále živým jazykem. „Zásluhu bezesporu mají české spolky v čele se Školským spolkem Komenský, ale také vůle jednotlivců zachovávat a předávat rodný jazyk další generaci,“ říká Zita Skořepová a dodává: „Přesto ale Češi dovedou být neviditelní v tom smyslu, že se plně v rakouské společnosti integrovali a rozhodně nežijí stranou majority.“
Česká diaspora ve Vídni je specifická i tím, že se v ní objevují různé postoje ke kořenům. Například starousedlíci si udržují znalost češtiny a vědomí jejich původu je velmi silné. Imigranti po roce 1968 se ovšem setkali s jejich nevstřícným postojem, a rozhodli se proto raději pro úplnou asimilaci. V některých případech ale i oni svůj český původ začínají znovu „oprašovat“. Před pádem komunismu se skupiny českých migrantů vzájemně vymezovaly a každá z nich si přitom vytvořila vlastní okruh spolků a odlišných aktivit.
Vídeňská česká beseda
Umíte tančit českou besedu? Potomci českých starousedlíků tento salonní tanec z 19. století nejenže znají, ale také si jej každoročně připomínají. Rádi si zazpívají české koledy nebo písně z Osvobozeného divadla a vzhlíží k Bedřichu Smetanovi. Naše současná scéna jim ale často moc neříká. Vědomí českého či slovenského původu se snaží probouzet i matky u svých dětí. Právě zpěv a tanec podle nich nejvíce pomáhá jejich potomkům při osvojování jazyka i uvědomování si identity třeba i jen části rodinných příslušníků.
Zpěv a tanec umějí podle výzkumů fungovat jako jedinečná vzpruha. Z hlediska fyziologie působí příznivě na fyzickou i psychickou stránku. „Hudba a tanec jsou velmi tělesnou a osobní záležitostí. Jsou ale i záležitostí společenskou, neboť napomáhají lidským interakcím: formují nové komunity, udržují stávající a v řadě situací mají nesmírný emocionální a symbolický význam,“ popisuje Zita Skořepová, čím jsou hudba, zpěv a tanec v lidském životě specifickými.
Pauza v pozorování
Prostřednictvím knihy se může stát neviditelným pozorovatelem česko-vídeňských akcí a nahlédnout do uvažování vídeňských Čechů i čtenář. Materiály autorka totiž sbírala při terénním výzkumu metodou zúčastněného pozorování. V knize tak najdeme pasáže, které akce přímo popisují z pohledu návštěvníka, nebo citace z rozhovorů. „Jezdím do Vídně navštěvovat hudebně-taneční události a poznávám jejich aktéry, se kterými provádím různé typy rozhovorů. Jedině tak se dá postihnout hudba a tanec jako významuplné jednání lidí, které se musí interpretovat nejen z toho, co lidé dělají, ale také jak o svých aktivitách přemýšlí a mluví,“ přibližuje autorka metody své práce.
Do aktivit spolků a zprostředkovaně i do autorčina výzkumu přirozeně zasáhla i pandemie covidu-19. Společné schůzky a koncerty se musely zrušit a Nachtasyl, který je neodmyslitelně spojený s někdejším československým undergroundem, nakonec činnost ukončil. Přestávka nicméně měla podle Zity Skořepové i pozitivní dopad. „Lidé i přes izolaci stále cítili potřebu spolu zpívat a tančit alespoň virtuálně prostřednictvím online setkávání.“ Představitelé českých spolků například přehodnocovali koncepce a leckdy si do budoucna vytyčili nové plány.
Na české Vídni bude podle autorky stále co zkoumat. Nejde ale o její jediný vědecký zájem. „Nyní například společně se slovinskými kolegy pracujeme na bilaterálním grantovém projektu, který se zaměřuje na současné podoby folklorního revivalismu v postsocialistických zemích.“
Zuzana Dupalová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR (29.3.2023)