Zatím nejstarším známým zvonem je babylonský bronzový zvonek, pocházející asi z 8. století př. Kr. (byl vykopán v Ninive). Že Řekové užívali zvonků, je známo z Aristofanových „Ptáků“ (mluví se tam o hlídači se z.) a z Aristotelovy zmínky o z. na rybářských sítích. V Římě věšeli z. dobytku na krk, měli je u dveří, ve veřejných lázních jimi oznamovali, užívali jich i při bohoslužbách a na tržištích. Řehoř z Toursu se zmiňuje k r. 580 o zvonech, jimiž se zvoní taháním za provaz. Z různých dokladů lze souditi, že do kostelů byly zavedeny zvony během 6. až 7. století (popsal ji podrobně Theofilus Presbyter ve svém receptáři kolem r. 950), se mohly odlévati jen zvony menších rozměrů a jen zhruba. Někdy ve 13. století se objevuje dokonalejší způsob odlévání z., jehož se v podstatě užívá ve zvonařství podnes. O zvonech ocelových se mluví po prvé v jednom arabském receptáři z r. 1559. R. 1610 ulili v Ženevě železné zvony.