Mnoho se už naspalo o tom, jakou čarodějnou sílu má lidské slovo a jakými cestami se básník stává jeho mistrem. Mnohem méně pozornosti se věnovalo případu opačnému, kdy se slovo vymkne z moci svého tvůrce a samo podle své libovůle vládne nad větami. Nejčastěji se to stává jen jako výjimka a nehoda a každý takový případ bývá s jásotem oslaven v rubrikách, jako je Pražský film nebo Námel mezi zrním. Jsou však na okraji literatury spisovatelé, kteří vůbec celým svým dílem utonuli v nadvládě slov; v jejich hlavě je plno velkých, krásných, vznešených, všelijak poetických výrazů a obrazů, které se jim překotně hrnou na papír bez ohledu na to, zda se tam zrovna hodí. Smysl, logika, soudnost, vhodnost, úměrnost, všecky takové požadavky ustoupí a zmizí a na tištěných stránkách se jen vypínají umělé útvary slovesné, groteskní a zrůdné právě tím, že se nabubří na místě, kam vůbec nepatří. Přiznejme vysokému stupni obecné kultury české, že jsou takové zjevy u nás velkou vzácností. Existují však přece a jejich výplody by mohly sloužit za poučný a odstrašující příklad.
Před nějakými deseti lety vyšla knížka o pražských zpěvních síních. Na jménu autora nezáleží, díváme-li se na věc jako na klinický případ literární. O lidových humoristech a „národních zpěváčcích“ staré Prahy lze zajisté zajímavě psát, vždyť to byl kus svérázného pražského života a každému, kdo do něho nahlédl, je jasno, že to byl prostý, skromný a celkem uzounký svět, jehož hodnota byla v jeho srdečnosti. Tak nějak by se musilo o něm i psát. Sáhne-li však k péru člověk, který podlehl slovíčkům, který nezvládne výraz jako nositele myšlenky a kterému se prostě řítí hlavou všelijaké vytčené představy bez ladu a skladu, vyjde z toho už tato úvodní charakteristika:
„Do starých pražských šantánů chodívaly pražské i venkovské rodiny se svými dcerami a syny pro ušlechtilé pobavení a osvěžení mysli, neboť šantánové pěvkyně a pěvci byli vždy ve svých kupletech krajně umravněně střízliví a na výsost nezávadní. Mohla je beze studu vyposlechnouti každá dáma i každá dívka“. To je tedy docela jasná představa o povaze šantánů; načež však následuje: „Šantány pražské bývaly místem výstředního osvěžení, labužnických požitků a pohlavního podráždění. Byly světem dvojsmyslů a vyzývaly jako kejklíř s dvojitou tváří…“ Slovo dvojsmysl přivolalo slovo o dvojité tváři, načež zase všecka ta nenadálá erotika zapadne a autor pokračuje: “… kejklíř s dvojitou tváří, z nichž jedna se smála, druhá truchlila a plakala. Na jedné straně třpytila se Lež, na druhé clonila se zase Pravda. Jako dnes! To bylo, jest a bude. Lži úlisné a lichotivé věří snadno každý. Pravda se vnutí neúprosně sama.“
Takových všelijakých sentencí a ve stejné logice je po knize plno. Ale nejkrásnější jsou přece jen charakteristiky těch národních zpěváčků a jich prostředí. O jedné pěvkyni vypráví: „Byla skutečnou šantánovou kráskou. Typ opravdu jedinečný. Obličej jakoby z nejčistšího úbělového mramoru. Postava jako starořímské Venuše. Pohled vpravdě umělecký, nos rovný, starořecký. Chůze jako královny a hlas jako líbezného cherubína. Zpívala u Rozvařilů. Budova vážná, jednopatrová, vévodila skoro polovině Poříčí. Od Rozvařilů to páchlo pivní přiboudlinou, že jeden myslel, že stojí před otevřeným sudem. Zde rozvinula všechnu svou tvůrčí uměleckou pohotovost, zde byla na svém místě. Skladatelé a spisovatelé vybírali ze svých duševních, tvůrčích studnic pro slečnu L. jen to nejlepší, nejrázovitější a nejvzácnější. Pro zvědavost našich čtenářů předvádíme velmi případný její kuplet. Líbil se všem, mladým i starým: „Nemelem, nemelem, nemelem, sebrala nám voda mlejn.“
„Sestry Rakové byly převýtečné zpěvačky, vždy roztomilé a svérázné. Zpívaly moravské písně, „Tyhle Češky“ nebo „Vesničko má pod Šumavou“. Byly vůbec nevyrovnatelné pěvkyně národních písní. Zpívaly ´Cyklistky´ a sklízely vždy hlučný potlesk.“
„Opravdu nádherným kouzlem působilo dueto bratří Hartmannů. Byli to tací dva měkkýškové…“
„Jak příjemně a měkce tlouklo nám vnímavé srdce, když naše šantánová hvězda zazpívala na výsost čarovně ´Ty, Hispanie, drahá, vlnkami moře spjatá, drahý krbe, snivý…´ a potom zatančila křepký a vílovým svým krokem zurčivý valčík.“
„Byla to šantánová kouzelnice, která svým kouzelným proutkem dovedla začarovati všechny návštěvníky ve strnulý údiv na přednášející. Tj. zajisté nejkrásnější dar posvěceného umělce, nevšední dar samých nebes. Byla takovou mistryní ve výběru svého repertoáru, že udeřila vždy na pravou strunu. Znamenitě vždy pobavila svým nezapomenutelným kupletem ´Já mám malou hezkou kasičku´ nebo ´Ty dnešní páni jsou k popukání´, načež si vítězně zanotovala refrén ´Tramtara dadada, tramtarára dadam´.“
„Její repertoár byl vždy jemně vybraný, promyšlený a výtečně nastudovaný. Uspokojila i vysoké požadavky umělecké. K jejímu proslulému repertoáru přináleží skvostný a hodnotně velecenný kuplet Harfenice, který tuto reprodukujeme pro jeho nádherný text: Já mám harfičku brnkavou, drnk, brnky, drnky, brnk, jsem harfenicí toulavou a můj starej mi frnk…“
„Než nade všechno pomyšlení byl výstup vždy fešné paní Hartmannové, která ve svých krátkých sukénkách a v živůtku s půvabným výstřihem, za nímž vydouvaly se krásné vděky, div že ze svého úkrytu nevyklouzly, přiváděla v rozčarování a příjemnou vášeň všechny příslušníky mužského pohlaví. Zvláště když si nadzvedla své rozkošné sukénky a rozzpívala se jako roztoužený slavíček: Čiči, čiči, kde to fičí, každý si rád zapytlačí…“
Ale pan spisovatel nelíčí nám své hrdinky jen na jevišti, vypráví někdy i o jejich soukromí. Tak na příklad jak jedna šansoneta milovala mladého lékaře (zvůle slov je tu tak velká, že autoru vyběhnou z pera i plná jména zúčastněných) a majíc se provdat za jiného, stráví noc před svatbou s milencem. „Byl to večer velké lásky, plný vášně, večer úplného vyžití duševního, o jakém se ani nezdá obyčejnému smrtelníku. To stává snad jenom ve svobodných francouzských románech. Ale stalo se skutečně v Praze. Jen bohyně Mlčenlivosti zahalila svoji krásnou a ušlechtilou tvář bělostnou rouškou, aby snad závan jejího dechu nebo záblesk jejího klidného, spokojeného oka neporušil hluboké a sladké tajemství… „ Ráno si slečna H. D. vzala komisaře celního úřadu a… jakou pointu opatří splašená slova k závěru?...“a ani flamendr páně Dleskův si již od těch dob s chutí nezazpíval: Ženo, ženo, nebuď na mne zlá!“
Načež tedy uzavíráme ukázky tohoto spisovatelského antiumění, kde na každé stránce rejdí slova, pojmy, představy a fráze vždy na nepravém místě a s falešným pathosem jako v groteskním mumraji, uzavíráme je větou, kterou také autor končil a která tvoří dokonalou korunu: „Uvili jsme tuto vonnou a drahou kytici našim bujarým a přemilým borcům za statky národní i za zveselení české mysli na trvalou památku. Vůně tohoto vroucího holdu nechť zavane až do neznámých končin dnešního Jejich sídliště!“
Eduard Bass, 1940, z Potulky starou Prahou
