Zvýšení cel EU na čínské elektrovozy může poškodit německý autoprůmysl, a tedy českou ekonomiku

Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank

Přitom cla EU budou mnohem nižší než ta, jež na čínské elektroauta zavádějí USA

Dnes oznámené navýšení cel EU na čínské elektrovozy může zásadně poškodit německý autoprůmysl. Tím pádem tedy i českou ekonomiku, jež je německému autoprůmyslu klíčovým subdodavatelem. A to jsou přitom cla EU mnohem nižší než ta, která na čínské elektrovozy zavádějí Spojené státy.

Navýšení cel EU ostatně vzápětí kritizoval Německý svaz automobilového průmyslu VSD, jenž uvedl, že opatření nezvýší konkurenceschopnost evropských automobilek.

Přitom USA letos v květnu oznámily zvýšení cel na čínská elektroauta z 25 na 100 %. EU je zvyšuje z 10 až na zhruba 38 %. Jenže do USA se prakticky žádné elektrovozy z Číny nedovážejí. Spojené státy totiž neuplatňují zdaleka tak přísné emisní normy a regulace jako EU, takže americké automobilky mohou elektromobilitu rozvíjet vlastním tempem, organicky, v poklidu bok po boku s tradičními auty se spalovacími motory.

Automobilový průmysl v EU je ale pod daleko větším, ideologickým tlakem. Přísnější normy a regulace, než jakým čelí americké automobilky, snižují konkurenceschopnost evropských značek, což pak otevírá prostor na evropském trhu právě dovozu elektroaut z Číny.

Takže zatímco do USA se čínské elektrovozy prakticky nedovážejí, do EU v razantně rostoucí míře ano (viz graf níže). Tomu tedy nyní chce Brusel zabránit. I za tu cenu, že poškodí zmíněné německé automobilky, neboť Čína, jak už varovala, jim v odvetě dalšími cly ztíží přístup na část svého trhu, která je jim z hlediska jejich odbytu důležitější než jiným automobilkám.

EU výrazně navyšuje cla na čínská elektroauta, poškodí tím Německo i Česko

Fiasko Green Dealu ji totiž nutí přejímat Trumpovu agendu, kterou dříve tolik kritizovala

Evropská unie od první poloviny příštího měsíce výrazně navýší cla na čínská elektroauta, až do výše přesahující 38 procent. EU tak činí na základě prověrky systému dotování výroby čínských elektroaut, kterou zahájila loni. Čína už uvedla, že podnikne odvetné kroky.  Akcie firem čínského segmentu výroby elektrout se v reakci propadají. Například akcie automobilek Geely a Xpeng klesají o osm procent.

Brusel tak přejímá agendu bývalého amerického prezidenta Donalda Trumpa. Přitom když svého času Trump Bílý dům obýval, činovníci zemí Evropské unie jej za zavádění cel zhusta kritizovali.

Když v letech Trump 2018 a 2019 stupňoval obchodní válku s Čínou, tehdejší eurokomisař pro obchod Pierre Moscovici to nepřímo, ale ostře kritizoval, když pronesl, že „protekcionismus je hlavní hrozba celosvětovému hospodářskému růstu“ (viz zde: https://en.unav.edu/web/global-affairs/detalle/-/blogs/la-guerra-economica-china-eeuu-y-la-ue-riesgos-pero-tambien-oportunidades). V tom měl pravdu. Zavádění cel skutečně ekonomickému růstu nesvědčí. Nyní se ale ta samá Evropská unie uchyluje k podobnému, „trumpovskému“ opatření, které tehdy kritizovala.

Důvodem je zejména ta skutečnost, že se svojí zelenou agendou, Green Dealem, chytla do vlastní pasti.

EU právě proto uvalí dodatečná cla na čínská elektroauta nad stávající úrovní deseti procent. Opatření, které s šestiletým zpožděním imituje Trumpa, má pak vstoupit v platnost letos 4. července.

Trump své navyšování cel na čínské zboží v letech 2018 a 2019 vysvětloval snahou vrátit pracovní místa do USA. I to tehdy Brusel zpochybňoval. Přitom automobilka Volvo, vlastněná zmíněným čínským konglomerátem Zhejiang Geely, přesunuje podle nedělních Timesů (zde: https://www.thetimes.com/business-money/companies/article/volvo-to-shift-ev-production-to-europe-to-escape-china-tariffs-btx9swhr6) výrobu svých elektrických vozů EX30 a EX90 z Číny do Belgie. Trump tedy, zdá se, úplně planě nepromlouval.

Evropská unie obrátila a přebírá Trumpovu agendu obchodních válek, kterou dříve kritizovala, neboť ji k tomu dohání právě vlastní fiasko její zelené agendy, takzvaně Green Dealu. V jejím rámci natolik dusivě přeregulovala výrobu aut se spalovacími motory, v níž evropské automobilky celosvětově excelují, že evropskému autoprůmyslu zasazuje fatální ránu. Evropské automobilky musí dodržovat stále striktnější emisní normy. Zároveň EU v rámci zelené agendy tlačí na dotační podporu elektroaut, v jejichž výrobě jsou ovšem globálně úspěšné spíše čínské či americké automobilky, nikoli ty evropské. Hrozí tedy, že levná čínská elektroauta zaplaví evropský trh a ohrozí samotnou existenci některých evropských automobilek.

Brusel tak konečně zjišťuje, že se do své zelené agendy natolik zamotal, že ničí vlastní autoprůmysl, potenciálně tedy i miliony pracovních míst na starém kontinentu, zatímco na dluh, jímž zhusta financuje ony dotace, vlastně z (budoucích) peněz evropského daňového poplatníka platí už teď čínská pracovní místa a čínskou výrobu.

To je zkrátka fiasko tak zásadní, že náhle se Bruselu nepříčí dokonce ani obrácení se k Trumpovi a jeho druhdy ostře kritizované agendě.

Brusel ovšem nejen, že se do všeho zamotal – a chytnul do vlastní pasti – až tak, že hodlá hrát trumpovskou kartu, leč v zoufalství riskuje i střet s Berlínem. Tomu se totiž dodatečná cla na čínská elektroauta nezamlouvají. Německý kancléř Olaf Scholz se o víkendu nechal slyšet, že obchod mezi EU a Čínou by měl i nadále zůstat „volný a férový“ (viz zde: https://www.bloomberg.com/news/articles/2024-06-08/germany-warns-against-trade-barriers-as-eu-readies-ev-tariffs). Německý kancléř tedy vlastně napadá Evropskou komisi nejen pro její trumpovské ochranářství, leč i neférovost.

Scholz pochopitelně takto promlouvá kvůli obavě německých automobilek z čínské odvety. Ostatně, když zaváděl svá zmíněná protičínská cla Trump, Čína pravidelně reagovala odvetnými kroky. Německé automobilky v čele s Mercedesem, Porsche a BMW budou závažně tratit, pokud Čína – velevýznamné odbytiště – uvalí odvetná cla na jejich export do říše středu.

Jestliže Německo takto hlasitě protestuje proti chystanému kroku Bruselu, je zjevné, že takový krok má značný potenciál poškodit německý průmysl. V tom případě tedy i ten český – a celou českou ekonomiku –, jenž je na něj celkem těsně navázaný.

I Česko tak může zásadně doplatit na chyby EU, fiasko jménem Green Deal.

Francii hrozí dluhová krize, varuje tamní ministr financí. Francii hrozí další zhoršení ratingu

Francii hrozí dluhová krize, pokud v blížících se parlamentních volbách zvítězí partaj Marine Le Penové. Varuje ministr financí Bruno Le Marie. Jeho výrok je sice politicky motivovaný a má vystrašit francouzské voliče, zároveň je však logicky doznáním, že Emmanuel Macron a jeho kabinet, do nějž Le Marie patří, nedokázali dluh druhé největší ekonomiky eurozóny ani po letech vládnutí dostat na udržitelnější dráhu vývoje. Pokud by se tak stalo, ani Le Penová by nemohla veřejné finance rozhodit natolik, že nastane dluhová krize – a ani by o tom nemohlo být soudné řeči, byť v předvolebním zápolení.

Ve včerejším průzkumu přitom strana Le Penové poráží tu Macronovu rozdílem třídy. Měla by ve volbách konaných letos 30. června získat 35 procent hlasů, zatímco strana současného prezidenta 18, případně jen 16 procent (viz graf Bloombergu níže). To by znamenalo, že Francie už v podstatě do dluhové krize padá.

Agentura Moody’s varuje, že Francii kvůli předčasně vypsaným parlamentním volbám může zhoršit rating. Volby ohrožují ozdravování veřejných financí předlužené země, které měl Macron v plánu. Investoři se teď houfně zbavují francouzských dluhopisů a akcií. Před necelými dvěma týdny přitom Francii zlomově svůj rating zhoršila agentura Standard & Poor’s. Stalo se tak dějinně vůbec poprvé bez přímé souvislosti s globální finanční krizí let 2008 a 2009 a na ni navazující evropskou dluhovou krizí.

EU hrozí energetická krize, Slovensko či Rakousko totiž nemají náhradu za ruský plyn

Ukrajina přitom odmítá prodloužit smlouvu o přepravě ruského plynu na jejich území.

Představitelé EU se v rostoucí míře obávají, že celek přijde o ruský plyn, a moc neví, co si mají počít a kde za něj hledat náhradu. Ke konci letoška totiž dobíhá smlouva o přepravě ruského plynu přes Ukrajinu a nebude obnovena. Kyjev prodloužení smlouvy s ruskou stranou odmítá.

Ruský potrubní plyn přitom stále odebírá hlavně Rakousko nebo Slovensko.

Na řadu tak může přijít „fígl“, jenž umožní odstřižení EU od ruského plynu, aniž by na tom ovšem Kreml tratil.

Do ruského potrubí by se vtlačoval plyn původem z Ázerbájdžánu. Ten by pak putoval přes Ukrajinu do EU. Rusko by přitom nahradilo výpadek v dodávkách ázerbájdžánského plynu třetím zemím, který by vznikl právě tím, že by tento plyn nově místo ruského proudil do EU.

„Vlk by se nažral a koza zůstala celá“: EU by mohla říkat, že se odpojila od ruského plynu, Kyjev zase, že ruský plyn už nepřepravuje, a Rusko by nemuselo Evropu držet pod krkem, ba v EU vyvolávat energetickou krizi, jež podle některých expertů nyní hrozí, neboť by finančně „zůstalo na svém“.

Motoristé měli nejefektivnější kampaň ze všech, jeden získaný hlas je stál jen 9,50 Kč

Sociální demokracie na eurovolbách finančně vykrvácela, hlas ji stál více než 15krát tolik.

Kdo v eurovolbách získal nejvíce hlasů, už víme. Jednotlivé strany a hnutí se ale výrazně odlišují v tom, kolik za příslušnou kampaň oficiálně utratily. Takže je zajímavé podívat se také na to, „za kolik“ vlastně ony hlasy jednotlivá uskupení získala.

Vítězné hnutí ANO posbíralo 776 158 hlasů. Podle transparentního účtu přitom za kampaň utratilo 14,2 milionu korun. Takže za jeden získaný hlas zaplatilo průměrně 18,30 Kč.

Druhá na pásce trojkoalice Spolu pořídila za 20,1 milionu korun celkem 661 250 hlasů. Za zisk jednoho hlasu tedy průměrně utratila 30,40 Kč.

„Kometa“ letošních eurovoleb, Přísaha a Motoristé, se může pochlubit mnohem úspornějším „nákupem“ voličských hlasů. Vždyť Motoristé utratili 2,9 milionu korun při zisku 304 623 hlasů. Jeden hlas je tedy v průměru vyšel jen na 9,50 Kč.

To formace Stačilo!, druhá z „komet“ eurovoleb, nakupovala hlasy mnohonásobně dráže než Motoristé. V průměru za 58,80 Kč za kus.

Hnutí STAN vyšel jeden hlas o něco levněji, a sice na 51,90 Kč. To Piráti na něj ovšem vypotřebovali hned 72,20 Kč. Tedy takřka 8krát více než Motoristé.

SPD a Trikolora pak jeden hlas kupovaly průměrně za 41,40 za kus a strana PRO za 53,20 Kč.

Nejhůře dopadla Sociální demokracie neboli SOCDEM, která za jediný hlas dala 144,80 Kč. Tedy více než patnáctkrát více než Motoristé.

Češi zvolili převážně europoslance, kteří pro euro zrovna nehoří, bylo by zvláštní, kdyby pro něj hořel eurokomisař

Nahrálo by to Babišovi, Turkovi a spol., navíc hrozí „frexit“.

Jednoznačně pro přijetí eura je jen 5 z 21 včera zvolených europoslanců, tedy necelých 24 %. Bylo by tudíž velmi zvláštní, pokud by jednoznačně pro euro měl být český eurokomisař. Veřejnost by si to vyložila jako vládní pohrdání vůlí voličů. A pokud ne, tak jí to tak jistě vyloží opozice.

Pokud tedy vláda nechce do sněmovních voleb poztrácet další cenné preference, a nahrát ještě více opozici, musí na eurokomisaře nominovat člověka, jenž se k přijetí eura staví nanejvýše velice zdrženlivě.

Navíc, pro zdrženlivost vůči euru si po neděli říká obecná situace v celé EU, zejména pak ovšem ve Francii.

Předčasné parlamentní volby, které tam prezident Emmanuel Macron vypsal bezprostředně v reakci na debakl své partaje v eurovolbách, představují „těžký úder“ pro dluhopisy evropských zemí, varuje ve své pondělní analýze německá Commerzbank.

Řada evropských zemí je již nyní předlužená, včetně právě Francie. Dosud jim ve velkém půjčovali zámořští investoři, jimž je ale nyní houstnoucí nejistota kolem dalšího politického vývoje EU mocným odrazením. Jejich zájem o dluhopisy evropských zemí může opadnout natolik, že úrokové sazby na vládním dluhu zejména předlužených zemí EU typu Francie, Itálie či Řecka znatelně vzrostou. A to zvláště v době, jako je tato, kdy Evropská centrální banka kvůli svému boji s inflací už nedokupuje dluhopisy zemí eurozóny, jak tak konala v uplynulých letech.

Ostatně, francouzská burza se v pondělí propadala nejvíce za poslední takřka rok, nakonec ztratila poměrně výrazná 2,4 %. Dolů ji stahovaly akcie bank typu BNP Paribas a Société Générale, které nejvíce doplácí na rostoucí hrozbu neudržitelnosti francouzského dluhu. Tuto hrozbu umocňuje nedávné zlomové snížení ratingu Francie a právě nynější volební debakl Macronovy partaje.

Francouzský prezident měl v úmyslu alespoň stabilizovat veřejné finance předlužené Francie. Nyní – po rozpuštění parlamentu a vypsání voleb – se trhy obávají, že se bude muset vrhnout do střetu s triumfující partají Marine Le Penové tak náruživě, že se roztočí další kolo francouzského zadlužování. To může střednědobě zásadně poškozovat také euro, neboť Francie je druhá největší ekonomika eurozóny.

Například akcie Société Générale, matky Komerční banky, v pondělí spadly o mimořádných bezmála 8 %. Trhy nepočítaly, že Macronovo fiasko bude až tak značné. Bojí se tedy jako nikdy, že dříve či později Francii povládne Le Penová. Na pořadu dne pak po grexitu a brexitu bude frexit. Ten sice Le Penová v posledních letech zavrhuje. Nicméně ve svém programu má stále spoustu zásadních bodů v oblasti ekonomické nebo třeba imigrační, které by vedly k paralýze vztahu Paříže a Bruselu, takže by na frexit – vystoupení Francie z EU – svým způsobem vlastně mohlo dojít právě i takto.

V takovém případě je z hlediska Česka jistě o to prozíravější zůstat zatím mimo eurozónu. Zdrženlivost vůči euru je proto namístě.

Poraženým českých eurovoleb jsou Green Deal, euro a migrační pakt

Nedělí padla možnost, že Česko bude eurem platit do roku 2030.

Strany a hnutí, které v tuzemských eurovolbách zaznamenaly bolestný neúspěch, ba debakl, spojuje jedno. Otevřeně a celkem nekriticky se předtím přihlásily k podpoře stěžejných a tolik diskutovaných projektů Evropské unie: Green Dealu, eura a migračního paktu.

Těžko najdeme více prounijní formace, než jsou Piráti nebo STAN. Těžko bychom u nich před volbami hledali jakékoli kritičtější slůvko na adresu některého z uvedených tří projektů. Migrační pakt dokonce prvotně kontroverzně podepsal sám šéf STAN, ministr vnitra Vít Rakušan, zač jej kritizovala dokonce i část vládní koalice, totiž část Spolu.

Voliči to vše ocenili po svém – Piráti i STAN dopadly nečekaně zle.

Hnutí STAN přitom dokonce před eurovolbami houfně navléklo modré mikiny se žlutými hvězdami – vlajku EU – a chtělo veřejnosti svoji čirou náklonnost ke všemu eurounijnímu demonstrovat dokonce i jmenováním zmocněnce pro euro.

Před sněmovními volbami příštího roku jistě ony modré mikiny s hvězdami nechají doma. I debata kolem eura utichne; jednoznačně se k podpoře přijetí eura hlásí jen pět z 21 zvolených europoslanců, tedy ani ne čtvrtina. A málokdo s pudem politické sebezáchovy si po volbách dovolí bez dalšího hlásat, že „Green Deal je příležitost“.

Dosud zřejmě v žádných tuzemských eurovolbách linie oddělující ty, co uspěli, od těch, kteří ne, tolik nesplývala s linií rozdělující množinu kandidátů na ty, co se vůči EU vymezují, a na ty, co nikoli.

Ano, lze namítnout, že přece uspěl Luděk Niedermayer, zatímco propadla SPD Tomia Okamury. Jenže to jsou spíše jen dvě výjimky, které potvrzují uvedené pravidlo letošních eurovoleb.

Trojkoalice Spolu Niedermayera v předvolební kampani schovala za neskonale eurorealističtějšího Alexandra Vondru, a přední představitelé TOP 09 v dané trojkoalici si obecně dávali značný pozor, aby nenechali moc znát své city – tedy třeba to, že ve skutečnosti hoří pro euro jako STAN. Nechtěli pohořet (jako STAN), a tak i zmíněné kontroverzní jmenování zmocněnce pro euro raději – prozíravě, jak se teď ukazuje – odsoudili.

Okamurova strana se na mocné vlně vzestupu euroskpektických nálad české veřejnosti nedokázala svézt ne proto, že by s nimi nesouzněla, leč proto, že do čela kandidátky postavila Petra Macha. Toho už přitom Češi jednou, před deseti lety, do europarlamentu zvolili, on se však křesla pak sám vzdal, ještě před vypršením mandátu. Takže si voliči nyní řekli: Co když to udělá zase? Máme tím pádem pak potenciálně ztrácet hlas pro někoho, koho ani neznáme, zvláště když je nabídka euroskeptiků letos mnohem pestřejší než roku 2014?

Odmyslíme-li si právě SPD, onu výjimku potvrzující pravidlo, pak formace, které v eurovolbách uspěly, spojuje taktéž jedno. A sice naopak kritický postoj ke stěžejním a tolik diskutovaným projektům EU, tedy opět Green Dealu, euru a migračnímu paktu.

Z hlediska čistě stranického – nikoli koaličního – je jednoznačným vítězem voleb hnutí ANO, jehož sedm získaných mandátů více než dvojnásobně převyšuje zisk jakéhokoli jiné partaje (druhá je ODS se třemi získanými křesly). Hnutí ANO se přitom před eurovolbami kriticky vymezovalo jak vůči Green Dealu a migračnímu paktu, tak i euru. Podobně tak činily dvě „komety“ letošních eurovoleb, Přísaha a Motoristé a formace Stačilo! Ty zazářily tak jasně a vzlétly tak rychle, že zastínily dlouhodobě euroskeptickou Okamurovu SPD a že je ovšem také otázkou, zda podobně rychle nepohasnou.

Ať tak či tak, eurovolby do značné míry vykolíkovaly prostor, v němž se bude hrát před volbami, které Česko čekají letos, ale hlavně v příštím roce. Zejména totiž právě ve sněmovních volbách roku příštího budou zjevně opět rezonovat i velká eurounijní témata. Green Deal a migrační pakt už Česko přijalo, takže v těchto případech se budou politici převážně předhánět ve slibech, jak oboje změkčí, revidují či pozastaví.

Euro zatím Česko ani nepřijalo a nikdo jej k tomu ani tlačit nebude. Po eurovolbách je zřejmější to, co prosvítalo už před nimi, a sice že podpora eura má blízko k politické sebevraždě. Ani eurofilněji naladění představitelé trojkoalice Spolu nyní téma eura nejspíše otevírat nebudou, když vidí, že tím nahrávají na smeč jen opozici.

Podobně zřejmě nechá dále otázku přijetí jednotné evropské měny „u ledu“ prezident Petr Pavel. Ani on nebude mít zájem na stříbrném podnose dávat téma stranám a hnutím, jež jsou k němu a jeho politickým příznivcům a stoupencům kritické. I prezident navíc může kalkulovat se svými šancemi na znovuzvolení. A dobře ví i to, proč sám svůj boj za přijetí eura raději zahájil až letos, až když už byl bezpečně usazený na Hradě.

Zatímco tedy do neděle se zdálo, že sněmovní volby 2025 by mohly být jakýmsi referendem o euru, „výprask“ euronadšenců toto zdání ruší. Pokud by uspěli, Česko potenciálně mohlo cestu k euru nastoupit už někdy v první polovině roku 2026 a přijmout jej 1. ledna 2029 nebo 2030. Takhle se možný termín přijetí posouvá znatelně za horizont těchto let. (12.6.2024)